V poslední době kolem sebe potkávám poměrně velké množství otevřených, přemýšlivých a hluboce věřících křesťanů – a často spíše křesťanek –, kteří mají čím dál větší problém vydržet v církvi. V církvi, kde jsou na všechno pravidla a kde je žena sice teologicky stavěna muži na roveň, ale v praktickém fungování se to stále příliš neprojevuje.
Nejde přitom jen o otázku postavení žen. Mnohé trápí nesrozumitelnost liturgie, neomezená moc biskupů, trvalé rozdělení na laiky a klérus – a to i přesto, že slýchají o obrazu putujícího Božího lidu či o jednom Kristově těle. Jsou to lidé, kteří si stejně jako v otázkách o světě a politice kladou otázky také o víře a církvi. A často nerozumějí zdánlivému rozporu mezi poselstvím evangelia a strukturou a nastavením současné církve. Stejně tak nechápou, proč se česká církev nechala poměrně snadno vtáhnout do kulturních válek.
Právě do tohoto kontextu vstupuje kniha církevního historika, teologa a kněze Tomáše Petráčka Křesťanství ve víru kulturních válek, která vyšla na sklonku roku 2025 v nakladatelství Vyšehrad.
Petráček je uznávaný český církevní historik mezinárodního renomé, akademik a kněz studentské farnosti. V jeho osobnosti se přirozeně spojují všechny tyto roviny. Píše odborně, ale velmi srozumitelně a čtivě. Věci pojmenovává přesně, nahlíží je z různých stran, ale nezakrývá je teologickým balastem. Místy je ve svých soudech břitký a ostrý. Knihu píše zjevně proto, aby ukázal, jaké historické procesy a situace vedly k dnešní podobě církve. Je zřejmé, že mu na ní záleží – jako teologovi i jako knězi. Zároveň však nevychází z předpokladu, že její současné uspořádání je ideální. Naopak přesně pojmenovává problémy i jejich kořeny. Hlásí se k odkazu papeže Františka, i když dokáže pojmenovat také některé jeho slabiny a chyby. Právě kvůli těmto postojům naráží v části českého katolického prostředí na značný odstup.
Kniha se nejprve věnuje papežství. Petráček vysvětluje, proč se papež stal tak silným centrem pozornosti a jak se zejména od prvního vatikánského koncilu postupně prosadil model výrazně centralizované autority, který následující papežové dále rozvíjeli. Druhá velká tematická linie se týká hodnot. Autor narušuje představu, že by církev byla odvěkou a neměnnou strážkyní tradičních hodnot, a ukazuje, že její vztah ke společnosti i k hodnotovým otázkám se v různých historických obdobích výrazně proměňoval. Varuje před nostalgií a připomíná, že v samotném jádru evangelia je dynamická a někdy až radikální výzva, která staví křesťany na stranu slabých a zpochybňuje samozřejmost každé moci. Právě historická perspektiva je v tomto ohledu klíčová: připomíná, že mnohé modely, které dnes působí jako samozřejmá součást církevní tradice, vznikaly v konkrétních historických situacích a často se proměňovaly. Dějiny tak u Petráčka nefungují jen jako kulisa, ale jako nástroj kritického porozumění přítomnosti.
Víra jako život celého těla církve
Druhá část knihy se soustředí na oblasti, kde dnes dochází k nejostřejším střetům. Patří k nim otázky tělesnosti a sexuality, včetně sexuálního zneužívání v církvi, dále postavení a moc kněží a obecně problém klerikalismu. Jako možnou cestu k obnově života církve představuje Petráček synodalitu, leč takovou, která naplní svůj potenciál. Zajímavé je, že nezůstává jen u obecných úvah, ale připomíná konkrétní historické zkušenosti se synodálními procesy v českých zemích. V této souvislosti připomíná také často opomíjený teologický princip sensus fidelium, tedy skutečnost, že víra není jednosměrný tok od autority k pasivním příjemcům, ale život celého těla církve. Synodalita tak v jeho pojetí není jen organizační reformou, nýbrž pokusem znovu objevit zapomenutý rozměr církevní tradice – naslouchání zkušenosti věřících.
Pokud však vezmeme princip sensus fidelium skutečně vážně, otevírá se poměrně široká škála možností, jak s touto zkušeností dále pracovat. Může jít například o empirické výzkumy zaměřené na prožívání víry jednotlivých křesťanů – rozhovory, ohniskové skupiny či různé podoby akčního výzkumu – ale také o její systematické využití v oblasti církevního vzdělávání dospělých. Přitom nejde o myšlenku stojící mimo oficiální učení církve: pro takový přístup existuje poměrně rozsáhlé množství textů magisteria, například pravidelně aktualizovaná direktoria pro katechezi a jejich různé podoby v místních církvích. Jejich potenciál však zůstává v praxi zatím jen málo využit.
Třetí tematický okruh se vrací k papežství a přináší kritické hodnocení pontifikátů Benedikta XVI. a papeže Františka. Významnou část knihy tvoří také analýza vývoje české církve po roce 1989. Petráček poměrně přesně ukazuje, proč jsme tam, kde jsme, a jako modelový příklad jedné z kulturních bitev uvádí spor o Istanbulskou úmluvu. Z jeho analýzy přitom nepřímo vyplývá ještě jeden důležitý postřeh: mnohé dnešní konflikty se neudržují jen silou autority shora, ale také dynamikou uvnitř církevního prostředí. Často stačí, aby se určitá skupina dovolávala ohrožení tradice nebo „pohoršení“, a jakýkoli pokus o změnu je okamžitě podezřelý. Mechanismus původně určený k ochraně citlivých svědomí se tak může snadno proměnit v nepřímé právo veta, které blokuje jakýkoli pohyb.
Závěr knihy se snaží nabídnout pozitivní perspektivu. Jedním z klíčových témat je obnova důvěry a návrat k církvi jako společenství, nikoli jako ideologickému aktérovi. Autor zdůrazňuje potřebu narovnat vztahy mezi laiky a klérem a zároveň volá po oživení institucí a struktur, které v minulosti zůstávaly nevyužité nebo byly vědomě potlačovány. Důležitá je také jeho myšlenka, že církev nemusí být masová ani společensky dominantní – především má být sama sebou a plnit své funkce. Přijetí této skutečnosti může být paradoxně osvobozující. Stejně důležitý je důraz na svobodu: církev by neměla bojovat se svobodou ani jí nedůvěřovat, protože právě svoboda patří k samotné podstatě lidské důstojnosti.
Pozvání k vykročení za hranice
Kniha tak může oslovit především ty, pro něž je svoboda v životě víry zásadní hodnotou. V prostředí, kde jsou otázky někdy vnímány spíše jako riziko než jako součást zralé víry, působí Petráčkova práce také jako připomínka, že rozum a teologické promýšlení nejsou pro víru hrozbou. Naopak: bez poctivého myšlení se církev snadno stává prostorem hesel, obranných reflexů a kulturních identit, které mohou zastínit samotné evangelium. Kniha zároveň dobře zapadá do autorova dlouhodobého díla. Tematicky i myšlenkově ladí s jeho předchozími publikacemi a jednotlivé knihy se navzájem doplňují – společně vytvářejí ucelený pokus porozumět proměnám křesťanství v moderním světě.
Petráček zdůrazňuje potřebu vytvářet živá centra náboženského a duchovního života. Lze však dodat, že vedle toho bude možná nutná ještě jedna věc: odvaha k určité míře experimentu. Současná církev je zatížena takovým množstvím pravidel a omezení, že pokud by se měla všechna beze zbytku dodržovat, jen těžko by mohlo vzniknout něco nového a životaschopného. Hledání nových cest proto někdy nevyhnutelně znamená také opatrné vykročení za hranice zavedených schémat.
Křesťanství ve víru kulturních válek nemá ambici podat vyčerpávající analýzu všech problémů současné církve. Nabízí však srozumitelný a historicky podložený interpretační klíč k porozumění tomu, proč dnešní napětí vznikají a proč nemusí být nevyhnutelná. Pro přemýšlivé věřící, kteří hledají poctivé porozumění vlastní tradici i současnosti, může být tato kniha nejen analýzou, ale i zdrojem naděje.
Tomáš Petráček: Křesťanství ve víru kulturních válek. Papežství, hodnoty, identita. Vyšehrad, 2025.
