Proč se od sebe jednotlivé generace navzájem vzdalují? Dalo by se odpovědět jednou větou: Protože si nenaslouchají. Nenacházejí na sebe čas. Každá generace navíc mluví jinou řečí a málokdo se snaží řeči „těch druhých“ porozumět, nebo se ji dokonce naučit.
Kdysi za mnou ve frontě na hranici do Polska stáli mladí kluci. Mluvili zvláštní polštinou. Po chvíli jsem se otočil a povídám: „Mám maturitu z polštiny, miluji polskou literaturu, přesto některá slova, která používáte, neznám. Řekněte mi, co znamenají.“ Oni mi tu svou hantýrku pocházející částečně z chuligánského podsvětí se smíchem do spisovné polštiny přeložili.
Moje civilní práce předpokládá, že se novým pojmům, novému jazyku prodeje budu učit. Ti, kteří to odmítli před lety, už nefungují. V lepším případě prodali a v horším položili svoje firmy pomyslně na lopatky. Jazyk práce v mém oboru se mnohokrát za těch třicet let radikálně proměnil. Učit se stále se měnícímu jazyku se stalo podmínkou přežití.
Generační rozdíly a jejich odraz v jazyce se projevují také v církvi. Zrovna mám ve své elektronické poště rozčílený dopis jednoho mladého křesťana. Už to, jakým způsobem spolu komunikujeme, lecco prozrazuje. On velkoryse abstrahuje od spisovné češtiny, diakritiky, zaužívané větné stavby. Já stará (asi hodně stará) škola slova promýšlím, k formulacím se vracím, cizeluji, zpřesňuji. Odpovídám věcně.
Na opačné straně stojí emoce, pocity okamžitě ventilované do (virtuálního) světa. Jazyk mladých bývá radikální. Snažím se mu naslouchat a pochopit ho. Snad mi v tom porozumění pomáhají roky ve službě dorostu. Sdělení dopisu je jasné: radikální mládí si žádá změny, a to hned. Včera bylo pozdě. Odmítá počkat a přijmout, že někdy musíme nechat věci dozrát. Na druhou stranu je třeba si přiznat: některá řešení zrají, až přezrají.
Sleduji, že neschopnost spolu komunikovat vede v české církvi ke dvojímu jevu. Mladí ze svých sborů odcházejí a zakládají společenství skládající se pouze z jejich vrstevníků. Vyhnou se tím sice na čas úskalím generačních střetů, ale řešení je to vskutku krátkozraké. Starší, kteří zůstávají v původním společenství, pak vytvářejí jakési duchovní skanzeny a v poloprázdných kostelech dožívají společně se svým sborem.
Pamatuji si jedno zajímavé prohlášení: „Ti mladí si vůbec neuvědomují, co dostávají tím, že my investujeme do sboru. Berou to jako absolutní samozřejmost.“ Uvědomil jsem si, že tu bezstarostnost mladým přeji. Už proto, že dědictví, které jim zanecháváme, není vůbec jednoduché a bezproblémové. Přejme jim dnešní bezstarostnost a modleme se za jejich budoucí moudrost. Ať to nejednoduché dědictví našich otců neprohospodaří, až se časem o něj budou sami muset postarat!
Spisovatel Umberto Eco napsal knihu Hledání univerzálního jazyka. Popisoval v ní věčnou a marnou snahu lidstva o nalezení jazyka, který by byl srozumitelný všem na naší zemi. Krásná utopie. Pokud by se to ale mělo někde podařit, tak právě v církvi. Univerzální jazyk církve je láska. A na tu bychom měli být přece odborníky. Zkusíme to ještě?
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel
