Sám jsem v tomto duchu také žil. Ježíš mi byl sympatický, skutečný, autentický. Ale církev se mi vůbec nelíbila. Po čase jsem však přišel na to, že tento postoj nedává smysl.
Když se dnes ve společnosti zmíní církev, tak mnoha lidem naskočí husí kůže a v hlavě proběhnou ne zrovna lichotivé asociace. Církev, to jsou ti:
- kteří nenávidí homosexuály,
- zakazují potraty,
- jsou proti asistované sebevraždě – eutanázii,
- pokrytci, co kážou o morálce a zároveň ji svým životem popírají,
- darmožrouti, faráři placeni z našich daní, kteří sedí na penězích a nic pro společnost nedělají.
Mnohé z těchto výčitek mají něco do sebe. Několik lidí mi už řeklo něco v tomto smyslu: “Ano, Ježíš je impozantní, setkával se s chudáky, uzdravoval je, staral se o ty, kteří jsou stranou a kterých si nikdo jiný nevšímá. Ježíš je zajímavá osobnost, možná by stálo za to ho poznat lépe, zamyslet se nad jeho myšlenkami, přehodnotit na jejich základě svůj život, ale s církví mi dej pokoj.”
Církev dostala neuvěřitelné nálepky, a došlo to až tak daleko, že toto slovo je už pomalu vnímané jako nadávka. Samozřejmě, každý si pod slovem církev představí něco jiného. Pro někoho je to obrovská instituce typu katolické církve, pro někoho je to církevní sbor v jeho městě, pro někoho je to malá komunita věřících, se kterou se pravidelně setkává.
Církev není dokonalá
Co to teda církev ve skutečnosti je? Místo pro dokonalé (“svaté”) lidi, kteří nedělají chyby? Klub morálně nadřazených vyvolených? Nikdy nebyla a nikdy to o sobě ani netvrdila. Následovníci Ježíše měli mezi sebou problémy, konflikty, řešili otázky, na které měli jiný názor, a ano, stalo se i to, že si každý šel svou cestou.
Když Bible napomíná křesťany, aby se navzájem snášeli a milovali jeden druhého, nedělá to proto, že mlátí prázdnou slámu. To nám dává o důvod víc věřit obsahu Bible. Pokud by to byla kniha o dokonalých lidech, kteří vždy činí správnou věc a nikdy se nepletou, nazvali bychom její příběhy bájemi – vymyšlenými příběhy s morální koncovkou.
Bible je ale velmi autentická. Mluví o tom, jak se věci děly. A právě proto můžeme jejímu příběhu důvěřovat z historického hlediska. Zároveň můžeme naplno vidět, že problémy, které řešíme ve vztazích dnes, nejsou ničím výjimečné. Stejné problémy řešily i lidé v Ježíšově době. I ti, kteří si říkali Ježíšovi následovníci – křesťané -, kteří se pravidelně setkávali a založili církev.
Říkat, že ti v kostele jsou světci, kteří nehřeší a jsou morálně nadřazení nad všechny ostatní, není pravdivé. Mají tedy křesťané morální právo hovořit o tom, co je špatné a co dobré, když sami podle těchto standardů často nekonají? Já nedokáži volnou rukou nakreslit dokonale rovnou čáru. Možná ani ty. Mám právo říci, že čára, kterou jsi nakreslil, není rovná? Nebo to může říci jen člověk, který ji umí nakreslit dokonale rovnou?
Jsou křesťané, jejichž činy jsou mnohem horší, než některých nekřesťanů, a jsou nekřesťané, jejichž činy jsou morálně lepší než některých křesťanů.
Skutečnost, že křesťané nedokáží žít podle morálních standardů, které hlásají, nutně neznamená, že ty standardy neplatí, nebo nejsou pravdivé. Znamená to jen, že křesťané jsou stejní lidé jako všichni ostatní. Se vším, co k naší člověčině patří. Poukazuje to na hluboký problém, který jako lidstvo máme. Něco s námi není v pořádku bez ohledu na to, zda věříme v Boha, nebo ne.
Církev je plná pokrytců, protože i svět je takový
Možná si řeknete, že to jistý druh pokrytectví. Kázat vodu a pít víno. Je skvělé, že to vidíte. I Ježíš to ve své době viděl a ostře to kritizoval. (Stačí, když si přečtete začátek evangelia Matouše 23 kapitoly.) Chodit do kostela a žít si přes týden svůj život, který je zcela odlišný od toho, co se tam říká, je pokrytecké. Je to život dvou tváří. Ale člověk dříve či později přijde na to, že žít podle Ježíšových slov je nemožné.
Dříve či později přijdeš i ty na to, že jsi stejný pokrytec jako všichni ostatní. Že před rodiči se chováš jinak než před kamarády a že máš ve svém životě chvíle, o kterých nechceš, aby věděl někdo jiný. Na Facebook a Instagram nedáváš objektivně vše ze svého života, vybíráš jen “ty” momenty. Ano, přesně toto je pokrytectví.
Řecké slovo hypokrites označovalo herce, který si dával během divadelního představení na obličej různé masky, když střídavě hrál různé postavy. Každý z nás si čas od času hraje na něco, čím ve skutečnosti není. Možná se ti líbí Ježíšovy ideály, ale žít podle nich nedokážeš. Nikdo to nedokáže. To je náš skutečný problém. A čelí mu křesťané i nekřesťané. Ti, co do kostela chodí pravidelně, i ti, kteří tam nebyli nikdy. Církev je plná pokrytců, protože i svět je plný pokrytců.
Ježíš říká, že jedině On je ten, kdo nás z tohoto pokrytectví může dostat. On není jen ideál, který máme následovat, vzor, podle kterého se máme chovat. On je Zachránce, který nás z tohoto zkaženého světa přišel dostat. Muž, který nám přišel dát naději, že pokud v Něho budeme věřit, čeká nás nádherná budoucnost.
Křesťanství není o tom, že budu žít jako Kristus, abych si zasloužil nebe. Křesťanství je o tom, že si naplno uvědomuji, že to nedokážu. Potřebuji Zachránce, který to udělal za mě. Parafráze jednoho výroku o víře to podle mě vystihuje: Církev, to je místo, kde jeden žebrák hovoří druhému o tom, kde najít chléb. (D. T. Niles) Skutečné společenství, skutečná církev, to je místo, kde nedokonalí lidé, kteří si to naplno uvědomují, následují dokonalého Boha.
Jak mohu následovat Ježíše?
Myslím, že rozdíl mezi lidmi, kteří chodí do církve a kteří nechodí, není v tom, jací tito lidé jsou. Ten rozdíl je v postoji vůči Ježíši. Lidé v církvi i mimo církev jsou plní hříchu a zla. Solženicyn řekl, že kéž by to bylo tak jednoduché, že bychom dokázali oddělit dobro od zla, dobré lidí od špatných, ale hranice mezi dobrem a zlem protíná každé lidské srdce. Dokud nepochopíme, že sami se tohoto zla nedokážeme zbavit, tak nám nepomůže, jestli budeme v kostele i každý den, nebo do něj nevstoupíme nikdy.
Kdo nás zachrání od zla, které je v našem srdci? Od utrpení, které je všude kolem nás. Kdo nás zachrání od smrti? Toto nemůže a nedokáže udělat nikdo jiný než Bůh samotný. Před dvěma tisíciletími přišel na zem člověk – Ježíš – který o sobě tvrdil, že je Bůh. A on to nejen tvrdil, ale také dokázal tím, že poté, co byl křivě odsouzen a zavražděn, na třetí den vstal z mrtvých. Celý jeho životopis najdete v Bibli.
A tato Bible tvrdí, že každý, kdo v Ježíše věří, tak už je v Božích očích svatý, čistý, bez hříchu a bez zla a že smrtí na zemi nic kromě utrpení neskončí, ale že po smrti nás čeká totéž, co Ježíše. Věčný život s Bohem v dokonalé radosti.
“Toho Ježíše, který nepoznal hřích, Bůh učinil hříchem za nás, abychom my mohli být spravedliví před Bohem.” (2. Korinstkým 5:21) Toto je dobrá zpráva. Evangelium. Pravda, která změnila můj život o 180 stupňů. A věřím, že může změnit i ten váš. Pokud se tak stane, nebo se již stalo, je přirozené, že budete poslouchat, co říká o společenství, tedy o církvi Ježíš.
“Muži, milujte své ženy, tak jako Kristus miloval církev. On vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil očistnou koupelí svého slova, aby ji před sebou postavil jako slavnou církev bez jakékoli poskvrny a vrásky, aby byla svatá a bez úhony.” (Efezským 5:25-27) “On (Ježíš) je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých…” (Koloským 1:18)
“Tělo tvoří jeden celek, i když se skládá z mnoha částí; i když je všech těch částí mnoho, přece tvoří jedno tělo. A právě takové je to s Kristem. Ať už jsme totiž Židé či Řekové, otroci nebo svobodní, všichni jsme jedním Duchem pokřtěni do téhož těla a jeden Duch se nám všem stal nápojem.” (1. Korintským 12:12-13)
Autor: Martin Viglaš
Zdroj: Chcemviac.com
Foto: unsplash/Ben White