Rodinou se zaklíná kdekdo, od pravicových extremistů po bigotní křesťany. Pojem rodina je štít, kterým lze hájit téměř jakoukoliv pozici. Rodina je přece nedotknutelná. Není mezi lidmi ničehož cennějšího.
Rodina je samozřejmě důležitá, to bych si nedovolila nikterak rozporovat. Je nedocenitelná a nenahraditelná. I proto nejspíš její podoba budí tolik vášní. Máme tendenci ji hníst do různých formiček.
Odmalička jsme učeni, že rodina je žena a muž, kteří žijí ve svazku manželském a v něm vychovávají své ratolesti. Opíráme se přitom tu o právo, tu o tradici. Šermujeme pojmy jako „tradiční rodina“, které jsou vágní a floskulní. Jenže takové pojetí potom diskvalifikuje každého, kdo by se do téhle škatule nevměstnal. Neubližujeme tím? Nemají to tihle lidi už tak těžší? Nevytváříme frustrující tlak na mladé lidi? A musí být „tradiční“ rodina vždycky lepší? Co domácí násilí, alkoholismus, nevěra?
Soudit, která rodinná konstelace je ta pravá, bych se neodvážila. Naštěstí to není pravomoc lidská. Když přemýšlím nad esencí rodiny, je to pro mě v první řadě Boží dar. Je to požehnání. Rozumím tomu tak, že rodina je tu proto, že Pán Bůh toužil, abychom žili v bezpečném a láskyplném prostředí.
Ostatně i my, křesťané, tvoříme rodinu. Nejen mezi sebou jako sestry a bratři, ale právě i s Hospodinem. To on si nás, všelijak rozbité, pokroucené, nedokonalé, nezapadající a vůbec takové podivné, adoptoval. Zamiloval. To on nás přijal za své děti, kterým je nebeským Otcem.
Jeho lásku dostávají stejně sezdaní manželé s dítětem, homosexuální pár, svobodná matka s nemanželským dítětem, pár žijící „na psí knížku“, bezdětní manželé i nevlastní rodina. Budiž nám to vzorem, aby i církev byla tímto bezpečným a láskyplným prostorem. Přála bych si, aby se v ní všichni cítili přijímáni takoví, jací jsou. Stejně jako v rodině.
Autor: Adéla Rozbořilová
Zdroj: Český Bratr
