Pečlivé pročítání biblických rodokmenů může být stresující záležitostí. Nemyslím nyní na jejich domnělou nezáživnost, nýbrž na střet biblických rodokmenů s našimi moderními předpoklady, se kterými k četbě přirozeně přistupujeme. V následujících řádcích se pokusím na několik málo úskalí a jejich řešení poukázat.
Nejprve se podívejme na dva základní termíny, se kterými se v biblických rodokmenech často setkáme: 1. syn (hebr. bén) a 2. zplodit (hebr. jálad). V biblických jazycích je jejich význam poněkud širší než v těch moderních. V pohádce Byl jednou jeden král prohlásí Miloš Kopecký (chytrý princ), že je „syn svého otce“. V biblických dobách by klidně člověk mohl prohlásit, že je „synem svého dědy“. Slovo syn má totiž jak v hebrejštině, tak i řečtině širší záběr a lze jej překládat obecně jako „potomek“. Podobně je na tom další termín – zplodit. I on nemusí být vnímán pouze úzce v bezprostředním fyzickém významu. Z výše řečeného vyplývá, že v Bibli dochází k vynechávkám.
Vynechávky jsou záměrné – cílem biblických pisatelů totiž není nás informovat o každém článku v řetězci - snad s výjimkou některých rodokmenů v knize Genesis -, nýbrž upozornit nás na klíčové osobnosti v rodokmenu toho či onoho člověka. Když toto víme, pak by nás nemělo znepokojovat, že Matouš vynechává v Ježíšově rodokmenu mezi Jóramem a Uziášem rovnou tři krále (Achazjáše, Jóaše a Amasjáše), anebo že Lukáš zmiňuje mezi Arfaxadem a Salou Kainana, zatímco rodokmen v Genesis 11,11–12 jej vynechává a spojuje Arpakšáda rovnou se Šelachem.
Připravování půdy
Posledním příkladem jsme se dostali k dalšímu úskalí – jména jednotlivých osob nemají vždy stejný tvar. Někdy za to může samotná změna jazyka: Je logické, že hebrejská podoba jmen ze Starého zákona bude vypadat v pořečtěné verzi v Novém zákoně jinak. Jindy však dochází ke změně tvaru i v případě, kdy by obecně nemuselo. Děje se tak u Matouše, který sestavil Ježíšův rodokmen. V Mt 1,8 se objeví jméno Asaf, namísto očekávaného krále Ásy. Proč se rozhodl Matouš přidat „f“, i když si to řečtina sama nijak nevyžaduje? Existuje mnoho pokusů o vysvětlení – dovolím si představit jeden, který pracuje s předpokladem, že se Matouš nespletl, ale věděl, co dělá.
Asaf byl – narozdíl od (především ve stáří) bezbožného krále Ásy – známým a bohabojným žalmistou. Jeho žalmy najdeme uprostřed knihy Žalmů: Ž 73–83. Shodou okolností je citován i uprostřed Matoušova evangelia a dokonce vztáhnut na Ježíše (Mt 13,35)! Matouš změnou a přizpůsobením jména netahá nikoho za nos – každý Žid znal pořadí králů bezpečně nazpaměť. Rozuměli tedy tomu, o co se Matouš přizpůsobením jména snažil: Zastínit ne úplně věrného krále Ásu věrným žalmistou Asafem a tím si připravit půdu (jako vůbec celým rodokmenem) pro zbytek knihy. Jako by řekl, „Ježíš, jak sami víte, měl ve svém rodokmenu Ásu, ale svou povahou k němu bude mít daleko; naopak mi přijde, že měl mnoho společného s Asafem. Však se přesvědčíte sami, budete-li číst dál...“ Podobnou funkci má patrně i přizpůsobení jména v Mt 1,10 z očekávaného Amóna na Amose.
Zdánlivé nesoulady
Další úskalí představuje pořadí jmen. Přečteme-li si větu: „Ve věku sedmdesáti let zplodil Terach Abrama, Náchora a Hárana.“ (Gn 11,26), patrně budeme předpokládat dvojí, a sice, že: (a) uvedený rok znamená nutně rok, kdy se děti narodily (tzn. Terachova žena měla trojčata), za (b) pořadí je chronologické (nejprve světlo světa spatřil Abram, pak Náchor a nakonec Háran). Oba předpoklady jsou však mylné! Verš s přihlédnutím k tehdejšímu myšlení pouze vyjadřuje, že Terach začal plodit děti, jakmile dosáhl 70 let. A uvedené pořadí je teologické (od nejmladšího – a pro Boží lid nakonec nejdůležitějšího).
Jak si to však ověřit? Pomůže nám širší kontext: Terach zemřel, když měl 205 let (Gn 11,32). To byl rovněž moment, kdy Abram opustil Cháran – při odchodu měl však Abram 75 let (Gn 12,4), z čehož vyplývá, že jej Terach nepočal v sedmdesátém roce svého života, nýbrž ve sto třicátém. Z toho si odvodíme, že rok 70 tvoří počátek, od kterého Terach získával syny. Navíc fakt, že si Náchor vzal dceru svého zemřelého bratra Hárana (Gn 11,29) dává tušit, že byl Háran nejstarším. Podobně jako Gn 11,26 funguje i Gn 5,32: „Když bylo Noemu pět set let, zplodil Noe Šéma, Cháma a Jefeta.“ Ani zde se nechce říct, že Noemova žena porodila trojčata, když bylo Noemu pět set let...
Za předpokladu, že si dáme tu práci a pokusíme se zapamatovat si jednotlivá jména v rodokmenech, může nám u některých rodokmenů (při jejich porovnávání) připadat, že obsahují nesoulady. Klasickým příkladem může být Ezauův rodokmen v Gn 36. Informuje nás o tom, že si Ezau vzal tři ženy – Ádu, Oholíbamu a Basematu (Gn 36,2–3).
Tento rodokmen však není jediný, který nám zmiňuje Ezauovy ženy, a to vytváří malý problém. Podle Gn 26,34 si vzal Ezau Jehúditu a Basematu a podle Gn 28,9 si přibral ještě Machalatu. Z rodokmenu se tedy dovídáme, že Ezauovy tři ženy byly Áda – Oholíbama – Basemata. Zatímco příběhy nám vykreslují trojici jeho žen následovně: Jehúdita – Basemata – Machalata. Tudíž pouze jediná zdánlivá shoda – Basemata!
Řešením tohoto zdánlivého rozporu je fakt, že lidé ve starověku měli běžně vícero jmen (viz Jákob–Izrael, Jitro–Reúel, apod.). Stejně tak je tomu i u žen Ezaua. Tudíž Ezau si vzal Ádu (též známou jako Basematu, dceru Elóna), Oholíbamu (též známou jako Jehúditu, dceru Beérovu či též Anovu) a Basematu (též známou jako Machalatu, dceru Izmaelovu).
Při pročítání rodokmenů narazíme na mnoho zvláštností, se kterými je dobré dopředu počítat: Slova syn/zplodit mají v Bibli širší a obecnější záběr než v našich moderních jazycích, vynechávky mají svůj účel, dále narazíme-li ve verši na výčet jmen, nemusí být nutně uvedena v chronologickém pořadí, a také je dobré vědět, že lidé ve starověku měli běžně vícero jmen (ne vždy je však uváděli na jednom místě)...
Redakčně upraveno
Foto: unsplash/Hudson Hintze
Bible se čte a píše buď doslova anebo obrazně od Abela a Kejna až po farizejce a saducejce.První oltář postavili abel s kejnem ,ale protože Bůh miloval maso ,ale nechtěl chleba, tak kejn z žárlivosti zabil abela.Naopak rozdíl mezi farizejci a saducejci je, že jední věřili v duchy a posmrtný život ,ale druzí moc nevěřili.Největší farizejec byl sv Pavel.V podstatě je to ale taky zápas mezi materialisty a idealisty,kteří ukončují počátek ,jak Bůh miloval maso ale chleba nemusel tím, že dneska se říká ,že cheba je to co potřebujem ale víno je to co už nepotřebujem. Co to všechno znamená v dnešní moderní době?Čajové ceremonie,kávové rituály,tabákový mági,opiový farář,marijuána guru a hospodský kaplan to všechno se více méně dneska neuznává a pronásleduje jako primitivní náboženství na drogách a obcování se satanem ,ale na druhé straně se může šířit ve jménu Boha jakési moderní náboženství na 3 sv válce(viz ukrajina) a konvenční,chemické,biologické a jaderní zbraně mezi znepřátelenýma stranama.