Skloubit účast na nedělním shromáždění s nepřebernou nabídkou jiných aktivit nebylo nikdy jednoduché. Znám rodiny, které rezignovaly na svou účast na bohoslužbě a tolerovaly absenci dětí na nedělní škole, protože si nedovedly představit, že by měly slevit ze svých zájmů a koníčků.
Nedávno jsem na jedné sociální síti narazil na test, určený rodičům dospívajících dětí. Řešení spočívalo v porozumění významu slangových slov teenagerů. Schválně, věděli byste, co mladí vyjadřují slovem „krinč“, „čonky“ nebo „sus“? Z deseti slov jsem správný význam přiřadil pouze ke čtyřem výrazům.
Uvědomil jsem si, že se mohu velice snadno ocitnout v situaci, kdy budu svědkem rozhovoru českých dorostenců, ale navzdory tomu zůstanu s otevřenou pusou nechápavě zírat, o čem si to ti mladí vlastně povídají. Nepochopení na úrovni slov a výrazových prostředků je sice závažný, ovšem nikoli jediný nesoulad mezi generacemi. Závažnější problém lze diagnostikovat tam, kde se rodiče a děti, lidé rozcházejí v pohledu na to, co je v životě důležité, trvalé a pro co má smysl obětovat čas a energii.
Příkladem různých koncepcí života jsou otázky nastupující generace, zda to, co jste vy – rozuměj rodiče – vždy dělali, říkali a vyznávali, platí i dnes pro nás – dospělé děti? Je zdvořilé, jestliže dospívající zkoumají legitimitu našich životních priorit a žádají rodiče, aby je obhájili? Není přemýšlení o alternativním uspořádání života projevem nevděku a arogance? Jak odpovíme na tyto otázky, bude záležet na tom, co je rodičovskou generací předkládáno jako nezpochybnitelná danost a co je nastupující generací navrhováno jako přijatelná alternativa.
Volnočasové priority
Nedávno jsem od několika rodičů dospívajících dětí slyšel poněkud zklamané líčení toho, jak se proměnil jejich víkendový program. Jestliže dříve trávili téměř všechny víkendy společně s dětmi na chatě, poté, co děti vyrostly, se jim už na chatu s rodiči nechce. Volný čas by chtěli prožívat se svými vrstevníky. Pro rodiče, kteří investovali všechny své prostředky do vybudování vysněné rekreační základny víkendových radovánek, která měla sloužit „na věčné časy a nikdy jinak“, to může být docela velké zklamání.
Na pomyslné stupnici rodičovské frustrace vystoupejme o jednu příčku výše. Představte si rodiče, kteří investují nemalé prostředky do volnočasových aktivit své dcery. Dívenka je všestranně nadaná a neví, pro který koníček se má rozhodnout. Rodiče ji nechtějí v ničem bránit a ochotně plní její přání. Ve třech letech ji třikrát týdně vozí v šest hodin ráno na zimní stadion, aby se mohla zúčastňovat přípravky na krasobruslení. Po několika letech dítě zjišťuje, že by raději dalo přednost plavání. Logistika ranních rozvozů se mění jen nepatrně, místo na stadion jezdí rodiče-taxikáři na krytý bazén.
Na základní škole se dívka, zamilovaná do mladé učitelky tělocviku, nadšeně vrhne do sportovní gymnastiky. S přibývajícím věkem ji kamarádky přemluví na street dance a hip hop. Rodičům sice odpadne povinnost vozit dceru na tréninky, ovšem víkendový program se jim změní k nepoznání. Soustředění se většinou konají v blízkém okolí. To se ale nedá říct o celorepublikových soutěžích. Nedá jim, aby nejeli své dítě podpořit. A tak jsou jeden víkend v Olomouci, další v Plzni, za dva týdny je čekají Hranice na Moravě, ovšem na konci měsíce Karlovy Vary.
Nikdy by si nemysleli, kolik tělocvičen, stadiónů a sportovišť v republice poznají! Vědí, kde se dá u nich dobře zaparkovat a kde je v městě nejbližší fast food. Za normálních okolností by do něj nikdy nevstoupili, ale cožpak si držitelka titulu vicemistra ČR nezaslouží alespoň tuto odměnu? Holka se jim v šestnácti letech zamiluje, láska k tanci se rozplyne jako pára nad hrncem a oni nevědí, co s volnými víkendy.
Samozřejmě, že existuje podobné volnočasové blues i pro chlapce. V některých detailech se podobá tomu dívčímu, ale v případě hokeje, florbalu nebo tenisu je potřeba počítat s nemalými výdaji na sportovní výbavu. Jestliže u dívek je romantický vztah proměnnou, která výrazně ovlivňuje ukončení aktivní činnosti, u chlapeckých sportů jsou to velmi často zranění, úrazy a někdy i trvalé následky, což jsou záležitosti velmi nepříjemné, ale (nejen vrcholový) sport přesto neodmyslitelně doprovází.
Dlouhodobé zaměření na výkon a cílevědomě rozvíjená soutěživá mentalita ovlivňuje způsob, jakým člověk přemýšlí a vyhodnocuje. Co mám na mysli? Například nepřiměřenou míru vulgárního vyjadřování, která je vlastní nikoli pouze fanouškům, ale také hráčům, trenérům, pořadatelům, rozhodčím, prakticky všem účastníkům sportovních klání.
Alarmující je taktéž sklon k násilnému řešení konfliktů. Nemyslím pouze na řádění fanoušků před nebo po zápase, ale celkovou kulturu komunikace a chování sportovců. Ačkoli je kouření, konzumace alkoholu a jiných psychotropních látek pro sport kontraproduktivní, mezi sportovci i fanoušky lze v této oblasti vysledovat náběh k patologickému jednání. Problematika fair-play hry a dopingu by vyžadovala samostatný článek.
Housky v krámě
Jak ovlivňují volnočasové aktivity zapojení dětí a dospívající mládeže do církve? Z historie nedělních škol je znám rapidní pokles účasti dětí, který nastal po druhé světové válce. V západní Evropě a Severní Americe se absence dětí v nedělních školách, z důvodu volnočasových aktivit a rekreačního boomu, objevuje již v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. V zemích, které byly dotčeny komunistickou diktaturou, se s tímto fenoménem setkáváme od let osmdesátých.
Tento trend postupem času sílil, úměrně tomu, jak se lidé stávali majetnější a ekonomicky soběstačnější. To způsobilo, že již nebyli nuceni pracovat o víkendech na svém hospodářství, aby si udrželi, respektive vylepšili domácí rozpočet. Naopak, v zaměstnání vydělávali tolik, že si mohli o víkendu dovolit rozvíjet své koníčky, investovat do hobby, cestovat za přírodními krásami a kulturními zážitky, rekreovat se v nejširším smyslu slova.
Jak skloubit účast na nedělním shromáždění s nepřebernou nabídkou jiných aktivit? Vyřešit toto dilema nebylo nikdy jednoduché. Znám rodiny, které rezignovaly na svou účast na bohoslužbě a tolerovaly absenci dětí na nedělní škole, protože si nedovedly představit, že by měly slevit ze svých zájmů a koníčků. Organizátoři kolektivních sportovních a volnočasových aktivit jim toto rozhodnutí nijak neulehčují. Osobně jsem byl svědkem rozhovoru trenérky s rodiči, ohledně zamýšlené neúčasti dítěte na soustředění, které bylo trenérkou odmítnuto s takovou razancí, že jsem měl dojem, že jsem se na nějakou dobu ocitl v kasárnách nebo přinejmenším na nějaké polovojenské základně.
Příspěvek začal zmínkou o neschopnosti dospělých porozumět některým termínům dospívajících. Co když budeme postupně svědky toho, že děti z kdysi křesťanských rodin nebudou rozumět slovům jako je spása, znovuzrození nebo přímluvná modlitba? Budou mít zájem si tyto termíny dohledat na internetu, tak jak to činí rodiče a prarodiče, protože jim na porozumění záleží? A co když na základě webové rešerše zjistí, že tyto hodnoty nejsou k dostání jako „housky v krámě“, protože jsou spjaty se životem, který je prožíván ve společenství víry spolu s ostatními křesťany? Nedočkají se pak rodiče od svých dětí docela nepříjemné otázky: Proč jste vždycky plnili všechna má přání a nevedli mě k tomu, na čem v životě opravdu záleží?
Redakčně upraveno
Autor: Vladislav Volný ml.
Zdroj: Přítel/Przyjaciel
Foto: Lavi Perchik/unsplash
Po přečtení se mi vybaví dnes okřídlené “kňůů”.
Tak předně: proč se mluví o volnočasových aktivitách dnešní mládeže a jejich rodičů s moralistním “marnost nad marnost”?
Proč se o nich uvažuje jako o něčem sekundárním, jako o alternativě návštěvy kostela, jako by ta měla být čímsi samozřejmým, vše ostatní deviací?
Neměly by se církve spíš zamyslet nad tím, zda ještě mají v tom kostele co nabídnout?
Mimochodem, koncepce méně náboženství a více srandy už je také out.