Ať už si to chceme přiznat nebo ne, žijeme stále více ve virtuálním světě. Ať už se jedná o různé sociální sítě, vyřizování záležitostí, vzdělávání, práci nebo zábavu, většinu těchto činností provádíme ve virtuálním prostoru. Virtuální prostor má své dobré stránky, protože nám pomáhá a usnadňuje každodenní fungování. Má však i své špatné stránky. V tomto článku se podíváme na jednu z nich. Je to závislost na videohrách. Hraní videoher může být skvělým zážitkem. Problémy nastávají, když se tato činnost vymkne kontrole.
Při tomto tématu už nemůžeme hovořit o nějakých spekulacích, protože Světová zdravotnická organizace zařadila závislost na videohrách do nejnovější verze Mezinárodní klasifikace nemocí. Závislost na videohrách se definuje neschopností kontrolovat čas strávený hraním videoher, zvyšováním priority videoher před ostatními aktivitami a pokračování nebo eskalace hraní navzdory negativním důsledkům. Pro diagnostikování závislosti na videohrách musí být splněny podmínky, respektive pokud činnost způsobuje závažné problémy v osobní, rodinné, sociální, vzdělávací nebo pracovní oblasti nejméně po dobu 12 měsíců.
Podle ředitelky Institutu pro výzkum a vývoj her v Palo Alto v Kalifornii, Jane McGonigalové, lidé stráví na celé planetě hraním videoher každý týden dohromady až tři miliardy hodin. Zároveň předpovídá, že průměrná mládež stráví 10 000 hodin hraním her na počítači před dosažením 21 let života. Průměr 10 000 hodin strávených při počítačových hrách platí obecně pro všechny. Pro mladých mužů je to dokonce 14 400 hodin. Pokud zůstaneme u čase stráveném hraním videoher, zjistíme, že dnešní hry netestují jen schopnosti hráčů, ale i jejich tělesné limity. Například George Jao, který se věnuje hře Clash of Clans, hrál vkuse 48 hodin, jen aby se udržel mezi ostatními favoritem v žebříčku. Pro pravidelného průměrného hráče není problém strávit celý víkend před obrazovkou a většina rodičů to dokonce toleruje.
Lidé stráví na celé planetě hraním videoher každý týden dohromady až tři miliardy hodin.
Proč se stávají lidé závislí na hraní videoher? Virtuální svět uspokojuje určité potřeby. Videohry se hrají ze specifických důvodů. Nabízejí dočasný únik, jsou sociální, vidíte svůj neustálý růst a jsou výzvou. Videohry vám umožňují odpočinout si od stresu ve vašem životě, být online s přáteli, vidíte zpětnou vazbu a pokrok a získáváte okamžité uspokojení ze sledování cíle, ke kterému se můžete dopracovat plněním úkolů. Pokud se na to podíváme blíže, jsou to základní lidské potřeby, které potřebujeme naplnit. Nejde o to, zda jsou videohry špatné nebo dobré, ale o to, jakým způsobem uspokojujeme své potřeby. Zdravým nebo nezdravým způsobem a hraní videoher je jen aktivita.
Pokud jste muž (nebo žena) a identifikovali jste, že máte problém s hraním videoher, podívejte se na to, jak uspokojujete své potřeby. Zkuste nahradit hraní videoher jinými aktivitami. Chcete si odpočinout od stresu? Pohyb vám v tom velmi pomůže. Chcete se promluvit? Zkuste zavolat přátelům, spolužákům nebo rodičům. Zabíjíte nudu? Zkuste najít nějaké hobby nebo projekt, na kterém budete pracovat. Je toho hodně, co se dá dělat a naučit. Zvládáte hrát hry a uspokojovat své potřeby zdravým způsobem? Výborně. Pokud ne. Nastal čas to změnit.
Popíši svou zkušenost s herním průmyslem. Videohry mohou být skvělým zážitkem. No, nebyl to můj případ. Určitě vám bude tento příběh povědomý. Na Vánoce nebo narozeniny dostanete svou první konzoli nebo počítač a zjistíte, že se na tom dají hrát videohry. Dosud si pamatuji, jak jsem zkusil zapnout hru Super Mario Bros. Bylo to něco neskutečné. Můžete ovládat objekty na obrazovce, jejichž pohyb máte ve své moci. Interaktivní svět v pohodlí domova. Ještě teď si živě pamatuji, jak jsem byl uchvácený, šťastný a vzrušený z nového zážitku. Bylo to až příliš dobré.
Přišel jsem domů ze školy. Tašku jsem hodil do kouta a šup k televizi pomoci Máriovi zachránit princeznu. Hrál jsem několik hodin v kuse. Samozřejmě, rodiče se snažili omezovat čas strávený před televizí. Ale já jsem nedokázal myslet na nic jiného, jen na nový svět, který jsem našel v malé skříňce s ovladačem. Myslím, že už v tomto období začala moje závislost na videohrách. Moji kamarádi si venku hráli, dělali hlouposti, resp. zažívali dobrodružství tam venku v reálném světě. Samozřejmě jsem musel vypadnout z domu i já. Tím více jsem se těšil, kdy ten Nintendo Entertainment System zapnu.
Od té doby jsem začal žít světem před obrazovkou. Videohry jsem hrál, četl o nich články, recenze. Snažil jsem se je pomocí módů upravovat. Byl jsem členem různých komunitních fór. Samozřejmě jsem měl i jiné aktivity. Ale podstatný čas z nich mi ukrajovala tato činnost. Je třeba se ptát proč? Kde byl problém? Myslím si, že hry byly příliš dobré. Na druhé straně začaly poskytovat bezpečný prostor před skutečným životem a jeho nástrahami.
Ve hře jste mohli být dobrodruhem, který objevuje svět. Automobilový závodník, který vyhrává závody. Policista, který vyšetřuje případ. Doslova jste se mohli stát kýmkoliv. Patálie začaly s příchodem internetu a online her. Tam se začala probouzet ta pravá chuť po sebezdokonalování. Chtěli jste být nejlepší. Ať už v Counter-Strike nebo něčem jiném. Reálný svět začal být nudný.
Ve hře jste mohli být dobrodruhem, který objevuje svět. Automobilový závodník, který vyhrává závody. Policista, který vyšetřuje případ.
Jsou na vině videohry? Ano i ne. Posadilo mě na zadek, když jsem našel přednášku na youtube s názvem Stanford Seminar – How to Design Addictive Games. Nešlo ani tak o obsah videa, ale o název. Jak navrhnout návykové hry. Mohou být hry návykové? Odpovědí, jak tušíte, bude ano. Tvůrcům her jde o to, aby se jejich hry hrály a kupovaly. Je to miliardový byznys. Chtějí vás co nejvíce udržet při této činnosti.
Řekl jsem si, že bude dobré o tom zjistit více informací. Postupně se člověk dobral k informacím, jak herní studia spolupracují s psychology a behaviorálními vědci, kteří se zabývají lidským chováním. Používají manipulativní techniky jako je vytvoření virtuálního “Skinner Boxu” založeného na teorii B.F. Skinnera. Ten argumentoval, že frekvence aktivity je spojena s odměnou. Proto jsou hry programovány nutit vás, abyste stlačovali knoflíky, abyste něčeho dosáhli. Podstatou je, že organismus má tendenci opakovat chování, po kterém následuje příjemný zážitek a neopakovat chování, po němž následovala nepříjemná zkušenost – tedy tendenci vyhledávat odměnu a vyhýbat se trestu.
Vývojáři vytvářejí úžasné světy, které můžete prozkoumat. Úkoly a výzvy, které čekají na vaše splnění. Problém nastává, pokud dochází ke zneužití těchto nástrojů a možností. A to je jen špička ledovce. Mohli bychom se podívat jak se využívá design, systém odměňování v mozku nazvaný okruh odměn a s ní spojená chemická látka dopamin, gradovaná náročností atd.
Nechci tímto článkem démonizovat hraní her nebo hry samotné. Je to jen aktivita. Myslím si, že je vhodné podívat se, co se děje za oponou v herním průmyslu. Vidět dobré a bohužel i špatné stránky. Můžete být hráčem a bez problémů fungovat ve společnosti. Můžete však být hráčem, který mě podlomené zdraví, žádný okruh reálných přátel, být depresivní.
Pro více informací:
https://gamequitters.com/
https://www.reddit.com/r/StopGaming/
https://www.zodpovedne.sk/index.php/sk/ohrozenia/hry-a-gambling
https://www.maketecheasier.com/why-games-are-designed-addictive/
https://blog.proto.io/science-behind-addictive-mobile-games/
Autor: Blažej Richnavský
Zdroj: muzom.sk