Kolik civilních obětí lze ještě označit za vedlejší škody války a kdy se z vojenské operace stává pohrdání lidským životem? Dokument izraelských režisérů Yuvala Abrahama a Rachel Szor přináší výpovědi příslušníků izraelské armády o využívání umělé inteligence při výběru cílů, ničení obytných čtvrtí a zabíjení civilistů v Gaze. Odhaluje nejen mechanismy moderního válčení, ale i to, jak snadno se člověk zbavuje odpovědnosti za vlastní činy.
Žádná armáda, která bojuje s nepřítelem ukrytým mezi civilisty, se civilním obětem nevyhne úplně. Název filmu NAZA vychází z hebrejského nezek agavi, tedy „vedlejší škody“. Tak se ve vojenském prostředí označují civilní oběti útoků namířených proti vojenským cílům.
Režiséři mluví s 24 příslušníky izraelských obranných sil (IDF). Rozhovory se natáčely v noci na střechách domů v Tel Avivu a film mohl vzniknout jen za podmínky úplné anonymity: tváře vojáků jsou zakryté, hlasy pozměněné. Vypovídají o svých úlohách ve válce proti Hamásu. Někteří se podíleli na vývoji softwaru, jiní vyhledávali cíle, naváděli na ně útoky nebo sami stříleli.
Mluví také o systému Lavender, který využívá umělou inteligenci k identifikaci osob podezřelých z příslušnosti k Hamásu. Podle jejich svědectví jeho výstupy přijímali téměř automaticky, přestože věděli, že systém není zcela spolehlivý. Každý cíl sice formálně musel potvrdit člověk, v praxi ale šlo často spíš o formalitu než o skutečné ověření. Oporu vojákům dávalo i politické prostředí, v němž se po útocích 7. října 2023 šířila rétorika kolektivní viny obyvatel Gazy.
Sledovat rodinu a pak ji zabít
Díky odposlechům telefonů získávali vojáci informace nejen o pohybu podezřelých, ale i o jejich soukromí. Slyšeli rozhovory s manželkami a dětmi, poznávali každodenní život cílů a věděli, co mají rádi a na čem jim záleží. Útočilo se nejčastěji večer nebo v noci, kdy byli lidé doma. Pro vojenské plánování to bylo výhodné, na přípravu útoku zbývalo dost času. Zároveň věděli, že zásah může zabít celou rodinu včetně malých dětí.
Jeden z vojáků vzpomíná na muže, který měl být cílem útoku, ale nechal telefon doma, a jako jediný z rodiny tak přežil. Na otázku, co se s ním stalo později, přichází strohá odpověď: „Nejspíš zemřel později v bojích.“ V té chvíli je vidět, co se stane, když se lidský život promění v položku v operačním systému. Za sledovaným telefonem přitom nejsou jen údaje o poloze, ale lidé, vztahy a každodenní život.
Film se dále věnuje ničení obytných čtvrtí. Po nařízení evakuace severní části města dostali vojáci rozkaz území „vyčistit“, což v praxi znamenalo zničit celou oblast. Operaci mohli zahájit, až když ji opustilo 75 procent obyvatel.
Na otázku, co se stalo s lidmi, kteří se nemohli pohybovat a nestihli odejít, zazní odpověď: „Hodně štěstí s nimi.“ Ta lhostejně vyslovená věta ukazuje, jak snadno se civilisté ocitají mimo oblast odpovědnosti těch, kdo rozhodují o jejich osudu.
Dalším tématem jsou zóny se zákazem vstupu, v nichž podle vojáků mohli střílet na každého, kdo se v nich pohyboval. Civilisté často netušili, že vstoupili do prostoru, kde jim hrozí smrt, protože hranice zón nebyly vždy zřetelné. Někteří se přes ně dostali při hledání humanitární pomoci. Pro vojáky mohlo překročení pomyslné červené čáry znamenat rozsudek smrti a odstřelovači stříleli bez váhání. Znepokojivá není jen existence takových pravidel, ale i způsob, jakým o nich vojáci mluví: civilista, který nezná hranici stanovenou armádou, se v jejich očích snadno stává legitimním cílem.
Smrt jako položka v kalkulaci
Film ukazuje, jak dehumanizující jazyk vojákům pomáhá zvládat emocionálně náročné situace. Mluví technicky, používají čísla a operační termíny. O lidech, jejich utrpení ani o smrti nemluví. Civilní oběti se stávají součástí výpočtu.
Pojem „NAZA skóre“ označuje povolený počet vedlejších obětí při útoku na konkrétní cíl. Jeden z vojáků uvádí, že v jednom případě toto číslo činilo 500, a podle něj nebyly výjimkou ani nižší stovky obětí. Za čísly přitom zůstávají konkrétní lidé. Vojáci slyšeli jejich hlasy, věděli, jak žijí a s kým jsou spjati, a přesto se z jejich životů stala položka v kalkulaci.
Své jednání vojáci často obhajují tím, že plnili rozkazy a že kdyby úkol nesplnili oni, splnil by ho někdo jiný. Kdo překročil červenou čáru, mohl být okamžitě zastřelen, a to i v případě, že o hranici stanovené armádou vůbec nevěděl.
Stejně se ničení domovů označuje za „čištění prostoru“, jako by šlo o technický úkon, a ne o ztrátu domova a bezpečí pro tisíce lidí. Když se režiséři jednoho z vojáků přímo zeptají, zda se podle něj dopouštěli genocidy, odpoví bez zaváhání, že ano. Věcně popisuje situaci, jako by s tím neměl problém.
V tom rozporu spočívá jedno z ústředních sdělení filmu: přiznat závažnost vlastního jednání ještě neznamená přijmout odpovědnost. Člověk může vědět, co se děje, a přesto se odvolávat na rozkazy, pravidla a rozhodnutí nadřízených. Takové uvažování připomíná obhajoby známé z totalitních režimů, kde jednotlivci vysvětlovali své činy tím, že jen plnili svěřené úkoly. Výpověď jednoho vojáka samozřejmě není právním důkazem, který by sám o sobě rozhodl o tom, zda byly naplněny znaky genocidy.
Vojáci, kteří ve filmu vystupují, sloužili v prestižních jednotkách a působí jako spořádaní lidé, kteří dokážou své jednání racionálně vysvětlit. A právě to je na jejich výpovědích nejznepokojivější. K dehumanizaci druhých není třeba být sadistou ani člověkem na okraji společnosti. Může stačit přijmout pravidla, která z určité skupiny udělají nepřítele bez tváře.
Když se člověk podobá stroji
NAZA ukazuje, jak snadno se člověk zbaví odpovědnosti za vlastní činy, když se mocné technologie spojí s úplným odosobněním obětí. Software pomáhá vyhledávat cíle, čísla určují přípustné ztráty a vojenský jazyk zakrývá, že za každým údajem stojí lidský život. Zlikvidovat celou rodinu se pak může jevit jako přijatelný důsledek splněného úkolu.
Divák si nutně klade otázku, zda se vojáci v takovém systému ještě liší od strojů, které obsluhují. Algoritmus sám morální odpovědnost nenese. Nesou ji lidé, kteří ho vytvářejí, nastavují jeho pravidla, rozhodují o jeho použití a přijímají jeho výstupy.
Válečné konflikty nám nastavují zrcadlo. Ukazují, jak rychle se dokážeme vzdát odpovědnosti a jak snadno přestaneme vnímat druhého jako člověka. Technologický pokrok přitom nemusí být pokrokem mravním. Schopnost zničit lidský život se zdokonaluje rychleji než naše schopnost rozpoznat v nepříteli člověka.
