A země zapláče: Indiáni Severní Ameriky (Kalich, 2024) odhaluje dějiny kolonizace původních obyvatel severoamerického kontinentu a násilí, které přetrvalo hluboko do 20. století. Ukazuje přitom, jak řízené sociální inženýrství ovlivnilo jazyk, jímž se o genocidě indiánů mluví, i způsob, jakým indiáni vnímají sami sebe.
Už na první stránce vás zastaví zdánlivě nevinná poznámka k terminologii. Autor James Wilson, britský historik s titulem z Oxfordu, přiznává bezradnost nad pojmy, které bude používat, třeba názvy jednotlivých indiánských kmenů nebo vůbec slovo „indián“. Podotýká, že prakticky všechna označení indiánů mají původ u bělochů-uzurpátorů a často neznamenají nic vábivého. Od první stránky tak Wilson rozpracovává kolaps jazyka, jenž indiány od jejich utlačování provází a který znemožňuje plně pochopit, jaké katastrofě byli vystaveni. Hned si uvědomíme, že si nevystačíme se znalostmi z mayovek nebo westernového městečka. A při pozorném čtení se zhrozíme u poznání, že takové romantizující představy mohou být vlastně neuvěřitelné škodlivé.
V lecčems se kniha blíží jinému titulu z 90. let od literárního historika a zakladatele nového historicismu Stephena Greenblatta Podivuhodná vlastnictví: Zázraky Nového světa. V ní badatel proniká do původní diametrální odlišnosti kultury Evropanů a indiánů a analyzuje absolutní přivlastnění, jakým si noví Američané podrobili původní obyvatele i jejich kulturu. Že ani v případě Wilsonovy knihy nepůjde o další ze série suchopárných výkladů o podmanění Ameriky historickými Evropany, prozrazuje už název: A země zapláče. Ten se svým poeticky zarmouceným nábojem může bez kontextu vyznívat pateticky, ve své podstatě však odráží rozsah bezpráví, které původní obyvatelstvo snášelo po celá staletí.
Kolonialismus, který přežil vlastní dějiny
Indiány po sta tisících nejprve skolily nemoci, které Evropani na jejich kontinent dovezli a na něž nebyl jejich organismus zvyklý. Nemoci nejenže vyhubily drtivou většinu některých kmenů, ale podkopaly důvěru původních obyvatel v sebe sama a vlastní spiritualitu. Následovalo nejen vyvražďování, ale po staletí trvající permanentní represe, která útočila na indiánský sociální, psychologický a duchovní svět. Jednalo se o jedinečný experiment sociálního inženýrství. Ne nadarmo se jím inspirovali Hitler a další nacisté, jak ukazuje Naomi Klein v knize Dvojnice (str. 309–310).
Evropským podmanitelům se za staletí podařilo dvojí a jeden cíl je ambicióznější než druhý. Jednak ovládli napříč kontinenty představu o indiánech a kolonizaci Ameriky, jednak násilím proměnili pohled indiánů na sebe sama. Indiáni, byť sami nesmírně kulturně rozmanití (jejich jazyky se kupříkladu lišily v některých případech výrazněji než angličtina od čínštiny), měli výrazně odlišnou spiritualitu i kulturu, a tím i rozdílnou představu boje, vztahu k majetku, půdě, přírodě nebo pravdě. Konkrétně věřili, že dvě zjevně protichůdná tvrzení mohou být obě různými způsoby pravdivá. Něco takového Evropané nedokázali pochopit, natož přijmout. V jejich představě, pokud je evropská a křesťanská pravda správná, tak indiánská musí být nutně pomýlená. Vlivem nemocí, masakrů a soustavného utlačování začali indiáni odmítat jakékoli vědecké poznání a najednou vyznávali „poevropsku“ absolutní pravdu. Utlačovatelé si kromě kontinentu podmanili historii a mytologii původních obyvatel.
Utlačovatelé taky ovládli způsob, jakým se uvažuje o kolonizaci Ameriky. Wilson osvětluje celou řadu – mnohdy protichůdných – konceptů, jimiž si sami běloši omlouvali, že masakrují cizí etnikum. První ze smyšlenek je osidlování „panenské krajiny“ – představa, že osadníci přijeli do neobydlených končin. Ve skutečnosti šlo jejich přistěhování ruku v ruce s násilným přesidlováním původních kmenů. Další představa sugeruje pravdě navzdory, že všichni indiáni jsou kočovnými kmeny, a tudíž jejich násilný přesun způsobený Evropany je jen další v řetězci migrací. Stěžejní je koncept „mizejícího Američana“ – názor, že indiáni jsou odsouzeni podle přirozených a evolučních zákonů jakožto méně vyvinutá rasa k postupnému vyhynutí.
Jakýmsi neurčitým a bezvinným mechanismem se tu zprošťují evropští dobyvatelé jakékoli viny. A později, jakmile dobyvatelé zjistili, že indiány je téměř nemožné zcela vyhladit, se řídili heslem „zabít indiána pro záchranu člověka“. Vlivná byla představa, že noví Američané mají morální povinnost indiánům pomáhat a civilizovat je – což často vedlo jen k dalším represím, násilné převýchově a utrpení původních obyvatel. Navíc v Americe nikdy nedošlo k dekolonizaci, která přišla ve velkých částech Asie a Afriky. Tím se ani nemohlo spustit ozdravné dekolonizační myšlení.
Indiáni přístupu nově příchozích nejprve vůbec nerozuměli. „Proč byste měli násilím brát to, čeho můžete dosáhnout láskou? Proč byste měli hubit nás, kteří vám obstaráváme jídlo? Co můžete válkou získat?“ ptá se Wahunsonacock, powhatanský indián začátkem 17. století. Do následného vývoje indiánské mytologie už je neodvratně vnesena přítomnost bělošského osadníka, třeba v této věštbě: „Tomuhle člověku budete říkat washi-manu neboli zloděj všeho, nebo příhodněji hrabivec, wasichu, protože zemi připraví o to nejlepší. Shrábne úplně všechno.“ Nepochopení se u mnohých indiánů následně proměnilo v pochopitelnou nevraživost. Luther Stojící medvěd trefně vystihuje, jakýpak pokrok Evropané ztělesňují a přinášejí: „Pravdou je, že s příchodem bílého muže došlo k velkým změnám. Jenže rozmanité plody jeho civilizace, ač pestře zbarvené a lákavé, mají odpornou chuť a přinášejí otupělost. A patří-li k civilizaci mrzačení, okrádání a sabotáže, co je potom pokrok?“
Minulost není minulostí
James Wilson podává nejen poctivě podložený a detailní popis klíčových událostí, vybraných afér, bojů a zápletek kolonizace Ameriky, ale i výmluvný a ve výsledku děsivý obraz toho, proč dnes indiány vnímáme tak, jak je vnímáme a jak „bělošská“představa indiánů do hloubky ovlivnila samotné původní obyvatele. Píše o síle představ a interpretací, jakkoli falešných. Nepřináší výklad o historii, která již pominula, ale která dodnes utváří realitu, v níž žijeme. Důkladně ukazuje, že genocida indiánů nebyla zdaleka jen „fyzická“. Převýchova i represe trvaly hluboko do 20. století. Jak by jinak mohli ještě v 60. letech vzniknout tyto autentické a zoufalé výčitky indiánů: „Kde jste vzali peníze na svoje vládní programy? A odkud pochází vaše bohatství? Od nás! Získali jste to nejcennější přírodní bohatství, jaké jsme měli. To na naší zemi jste zbohatli. Vy nám nedáváte ani to nejmenší. Ve srovnání s tím, co jste nám vzali, je to, co nám dáváte, hrst písku. Ale tváříte se, jako byste nám prokazovali laskavost.“
Násilí vůči indiánům ani zdaleka neskončilo masakry a zabráním kontinentu, ani převýchovou. Wilson ukazuje, jak běloši systematicky porušovali jakékoli dohody a smlouvy, které s původními obyvateli uzavřeli. Dostatečně výmluvné je jediné číslo: v roce 1956 indiánům zbývalo jen 1,6 % území, které jim závazně v roce 1898 utlačovatelé slíbily „na věčné časy“! Dodneška žijí mnozí indiáni v tristních podmínkách, což se projevuje i na jejich podprůměrné životní úrovni. Výsměchem indiánům i jejich předkům pak je, když jsou dnes zadržovaní federálními agenty ICE, Donald Trump pro ekonomický zisk provádí vrty na území jejich rezervací a zmrazuje peníze, které indiánům právem náleží. Čtenáře poctivé Wilsonovy knihy už pak ani nepřekvapí, že první oficiální omluvy za násilnou převýchovu přichází ze strany tamější katolické církve až dnes, navíc pod značnou mírou kritiky a bagatelizace. Wilson tak připomíná, že kolonialismus nekončí ve chvíli, kdy utichne násilí. Přetrvává i v jazyce a představách, skrze něž se na jeho oběti dodnes díváme.
