Nejen v zámoří a v západní Evropě, ale i v Česku lze v posledních letech pozorovat jak církevní, tak společenský příklon k určitým formám konzervatismu. Je to také reakce na rychlost a dynamiku změn, které by potřebovaly mnohem více času, aby je lidé mohli promyslet, pochopit a přijmout za své. Pomineme-li jeho extrémní podoby, kdy lidé hledají v minulosti nejdokonalejší obraz společnosti a mravů, má smysl naslouchat těm, kteří nějakou důstojnou formu konzervativního života nejen propagují, ale také ji tváří v tvář druhým žijí.
Mýtus zlaté doby
Naše představy, do jisté míry živené literaturou a filmy o minulosti, o tom, jak bylo „všechno“ dřív lepší, hezčí, harmoničtější a křesťanštější, berou za své, když si spočítáme počet válečných konfliktů od 17. do 20. století a to, co ve velké části světa způsobily. Berou za své i tehdy, když si připomeneme vztah společností, které se považovaly za křesťanské, k jiným vyznáním, k menšinám a obecně k lidem, kteří jsou v hloubce toho slova jiní. Blouznění o zlaté době starověku, středověku nebo 19. století obvykle stojí na slabém čtení historických pramenů a je hlavně odrazem toho, co je nám všem společné – snění o tom, že někde, někdy bylo líp.
Dvě věci jsou přitom zvláštní. Jednak to, jak lidé různě rozumí takzvaným konzervativním hodnotám a postojům, proti kterým se paradoxně bouřili ještě jejich prarodiče a rodiče. A jednak to, jak málo lidí věří tomu, že i dobu, v níž žijeme, má Bůh plně pod kontrolou. Někdy to vypadá, jako by od určitého data Bůh zemi opustil a nechal ji napospas „liberalismu“ a „novotám“, a jako by se měl vrátit jen tehdy, až se vrátíme k dnes už neexistujícím formám společenského uspořádání, práce a života. Velcí teologové napříč církvemi by na to mohli reagovat jednoduše: jak málo se věří v Boha budoucnosti, který je s námi stále přítomný.
Proč se lidé uchylují ke konzervatismu?
Proč se tedy čím dál víc lidí uchyluje k tomu, čemu říkají „konzervatismus“? A je jejich postoj v něčem opodstatněný? Všichni jsme svědky velké eroze lidských vztahů – osobních, rodinných, přátelských, pracovních. Slavný sociolog Zygmunt Bauman psal o „tekuté modernitě“, o světě, který se dramaticky mění a staví na individualismu, konzumu, spotřebě a globalizaci. Takový přístup k životu má i svou zvláštní křesťanskou podobu, v níž se výkon, dravost a úspěch považují za důkaz Božího požehnání i budoucích nebeských dobrodiní.
Snad ještě víc než jindy lidé touží po pevných vztazích, po jasné společenské i duchovní hierarchii reprezentované velkými osobnostmi, po trvalosti společenského zřízení, které má blíž spíš k monarchii, či přímo totalitě, než k parlamentní demokracii. Renesanci prožívají ta církevní společenství, která deklarují, že stojí na oné pomyslné hrázi konzervativního přístupu k životu a ukazují lidem směr, kudy mají jít. Zapomíná se však, že skutečně dobré a hodnotné věci lidského života nelze nikomu nařídit ani vyžadovat jejich naplňování – v tom okamžiku se totiž svoboda mění v despocii. Křesťanská tradice reprezentovaná skutečnými osobnostmi vždy trvala na tom, že nejlepší způsob, jak druhé přesvědčit o nějaké pravdě či hodnotě, není o nich vzletně mluvit, ale úspěšně a atraktivně je žít.
Nedivím se lidem, mezi nimiž mám řadu přátel a kolegů, že pošilhávají po křesťansky laděném konzervatismu. I když jdou jinou cestou než já, jednu věc s nimi sdílím: nikoliv neochotu, ale nemožnost a neschopnost přizpůsobovat se nabízeným změnám, v nichž Bůh a víra mají být jen soukromou věcí, které se člověk věnuje doma. Stačí otevřít Písmo, abychom viděli, že i na velké výzvy ke změně, které společnosti tlumočili proroci a lidé inspirativního duchovního života, potřebovala společnost v první řadě čas, hodně času a ještě více času. Není nic bolestnějšího než být nucen souhlasit s tím, co jsem si pro sebe ještě nepromyslel, nebo k čemu mám námitky, co v rámci svého svědomí nedokážu, o čem se spolu s církví domnívám, že by potřebovalo ještě nějaký čas zrání.
Nevěřím, že by nás zachránil návrat do minulosti, protože věřím, že náš Bůh nás čeká ne v minulosti, ale v budoucnosti. Věřím ale, že nám může dost pomoci obrátit se k učení církve a k životu a dílu velkých osobností, které pomohly s ozdravěním světa a s lepším pochopením Kristova vykupitelského příběhu a které – a to je to podstatné – za to obvykle také zaplatily velkou cenu.
Co pro vás slovo „konzervativní“ znamená a čeho byste se nedokázali vzdát, i kdyby vás k tomu někdo nutil?
