Mladý Ignác brání Pamplonskou pevnost před zdrující přesilou francouzského vojska. Dělová koule vystřelená z nepřátelského kanonu mu ale přerazí nohu a jeho spolubojovníci kapitulují.
Ignác je převezen do svého rodného sídla v Loyole a s vojenskou kariérou je konec. Je mu třicet let a je doživotním mrzákem. Do rukou se mu poprvé v životě místo rytířských příběhů dostávají příběhy světců a Ignác je povolán na pouť do neznáma. Odkládá svůj meč i drahé oblečení a v pytlovině odchází na strastiplnou cestu napříč Španělskem. Rok putování a přísné askeze ho zcela změní.
Nedaleko jeskyně v Manrese zažívá mystické probuzení a sepisuje útlou knížku s názvem Duchovní cvičení. Návod, který dává lidem, aby si uspořádali život a naučili se správně rozhodovat. Právě tato kniha se stane úhelným kamenem řádu Jezuitů, který Ignác po další strastiplné životní cestě a téměř ve svých padesáti letech se svolením papeže zakládá. Na sklonku jeho života je Jezuitské společenství s devadesáti pobočkami po celém tehdejším světě a vlivem až po Japonsko pravděpodobně nejvlivnějším církevním řádem pozdního středověku.
Proč je příběh Ignáce z Loyoly klasickým obrazem hrdinovy cesty, která nás tolik fascinuje? Obdivujeme Ignácovu víru a odvážné rozhodnutí vydat se na nebezpečnou cestu do neznáma? Motiv individuální lidské poutě jako prostředku vnitřní transformace je známý snad všem kulturám. Cestu hrdiny jako jednotící motiv mnoha mýtů a příběhů hlavních náboženských směrů podrobně popsal už Carl Gustav Jung, Joseph Campbell nebo Leo Frobenius.
Dnes tento motiv nalezneme ukrytý ve scénářích mnoha masově úspěšných filmů či knih. Vzpomeňte si na Matrix, Hobita nebo Harryho pottera. Hlavní hrdina se z výchozí, relativně pohodlné, životní situace rozhodne odejít, nebo je okolnostmi vypuzen do neznáma. Cesta je těžká, protože pountík pro ni musí obětovat téměř vše, čím je. Vydává se na nebezpečnou výpravu, která ale vede k jeho největšímu možnému naplnění. Pokud překoná všechny nástrahy, které na něj čekají, tak na jejím konci zažívá pomyslné znovuzrození. Stává se jiným, lepším člověkem. Poté se většinou jako hrdina vrací do své domoviny.
Není právě odvaha vydat se na vlastní cestu a nepodlehnout svodům pokušení univerzální kvalitou, kterou tolik obdivujeme u druhých? Není to snad i Ježíšova cesta? A nechceme snad my po svých dětech, když je nabádáme, aby nepromarnily svůj potenciál? Není tato hrdinská Cesta k naplnění svého poslání jednou z univerzálních představ našeho snění a toužení? Nehledáme většinu času sami odvahu vydat se za svým voláním, za svou touhou po lepší práci, k založení rodiny, nebo k hlubokému sebepoznání? Každý z nás má vlastní cestu, ale téměř všechny nás spojuje, že pro svou budoucí cestu musíme opustit něco, co dnes máme. Práci, která nám nedává smysl, špatný vztah, své neuspořádané náklonnosti, životní stereotyp. Jedině až opustíme své široké cesty, tak se můžeme vydat se na úzkou cestu transformace a objevování darů, kterými jsme byli požehnání, a které máme v rukou.
Pro toho, komu se při představě velké životní cesty, na které může sice všechno získat, ale i všechno ztratit, svírá břicho, je tu ještě jiná možnost. Může se svoji transformaci odebrat hledat na dlouhou pěší pouť. Zabouchnout dveře od domu a odejít na několikatýdenní cestu do neznámého prostředí vyžaduje mnoho odvahy. Rozhodně to není nic pro slabochy. Poutník odchází za hranice bezpečí, do neznámého prostředí. Každý den ho čekají desítky kilometrů, které musí překonat bez ohledu na výkyvy počasí. Jeho tvář může na cestě spalovat žár slunce, nebo ji bičovat mrazivé bouře. Musí se vypořádat s bolestmi a limity svého těla. Přijdou dny, kdy nebude vědět, kde přesně bude spát a jestli si bude moci zaopatřit zásoby jídla.
Poutník je ten, kdo se dobrovolně vystavuje vší té nejistotě a těžkostem, které ho na cestě čekají. To není nic snadného! Pokud navíc půjde sám a v tichu, tak si může být téměř jistý, že chůze postupně rozvíří vrstvy myšlenek a emocí, které si v sobě během dosavadního života ukládal. A málokdo z nás ví, co si v sobě skutečně nese. Působení poutě se projeví tak po týdnu. To je doba, kdy se mysl odtrhne ze svého domovského prostředí a začne se otevírat poznání.
Lidé v neklidu měst často nevidí, kým jsou, ale jakmile zmizí ruch všech rozptýlení, začnou z nich vyvěrat myšlenky a vzpomínky jako láva z dlouho spící sopky. V tichu cesty začnou jasně nahlížet celý svůj dosavadní život. Rozebírat vše do podrobností, vciťovat se do své minulosti a neúprosně soudit sami sebe. Tisíce a tisíce detailů, pocitů, vzpomínek a vhledů. To vše poznají až v samotě a tichu. Na cestě může z pountíkova nitra přijít inspirace a on půjde s úsměvem od ucha k uchu, ale hned druhý den si vzpomene na své staré prohřešky, které si bude do soumraku vyčítat.
Pouť ale na psychiku působí jako mlýnek. S každým krokem se velké a těžké myšlenky drtí na drobnější, až je z nich nakonec jen prach a ten odfoukne vítr. Každý krok vykonaný směrem k cíli poutníka posílí. Svaly mu zpevní a mysl naopak zjemní. Stane se vnímavějším vůči okolí, začne si všímat ptáků, stromů a bude se mu snadněji dýchat. S každým kilometrem se pountík bude proměňovat a na konci své cesty získá možnost vrátit se domů třeba o trochu jiný, než odešel.
Pouť jako kulturní fenomén existuje v Evropě již tisíce let. První poutníci putovali až do dalekého Jeruzaléma, aby na vlastní oči viděli místa o kterých se dočetli v Bibli. Cesta to byla většinou dlouhá a velmi náročná. Významným poutním místem se později stal také Řím nebo Santiago de Compostela, kde jsou uloženy ostatky Sv. Jakuba staršího.
Svatojakubská pouť (Camino de Santiago) je s počtem pountíků přesahujícím 350 000 (Čísla před začátkem Covid pandemie) za rok jasnou královnou současného evropského putování. Je dobré si připomenout, že ještě před třiceti lety se na Camino vydávalo jen přibližně 3 000 poutníků za rok. To je víc jak stonásobný nárůst! Její popularita s sebou samozřejmě přináší i zprůmyslnění a zmasovění, které jí někdy ubírá na jejím kouzlu a autenticitě. Z poklidného putování se pak v sezóně často stává pouhý závod o nocleh v přeplněných ubytovnách.
Dobrou zprávou ale pro všechny, kteří chtějí putovat svým tempem, zůstává, že díky její popularitě se během posledních let v Evropě podařilo obnovit desítky dalších, méně známých poutních tras. Hledat je můžete téměř ve všech evropských zemích. Následující tři přikládám jako inspiraci, kam se můžete vydat až se rozvolní protipandamická opatření.
Camino Ignaciano (Španělsko)
Pouť zahájíte v Loyole, rodném městě dříve zmíněného Ignáce. Několik dní v kopcovitém terénu prověří vaše odhodlání, ale cesta se brzy uklidní a oblast Rioja vás uvítá svými nekonečnými vinicemi. Jeden den dokonce půjdete v protisměru nejznámější trasy Camino Francés a davy pountíků na vás budou pokřikovat, že jdete špatným směrem, ale vy se jen usmějete a půjde dál svou cestou. Pokračovat budete podél Aragonského zavlažovacího kanálu a za městem Zaragoza vás cesta zavede do nehostinného místa, které nese název Monegros.
Stokilometrová cesta Španělskými pustinami dokáže být obvláště v létě nemilosrdná. Není tam místo, kde se před spalujícím sluncem skrýt. Pokud to nevzdáte, tak budete moci přenocovat v nádherném klášteře Montseratt, který je vklíněný uprostřed horského masivu nedaleko Barcelony. Od něj je to k cíli už jen jeden den chůze. Pouť končí v jeskyni u Manresy, kde Ignác napsal svou knihu Duchovní cvičení. Určitě nic nezkazíte tím, když si knížku přibalíte do batohu a na cestě vyzkoušíte sílu některých Ignaciáských cvičení.
Délka: 660 km
Trasa: Loyola – Manresa
Informace ZDE (anglicky)
Camino Assisi (Itálie)
Mystická pouť, která vede po stopách známého světce Františka z Assisi. Provede vás kopcovitou krajinou, vznešenými kláštery a opuštěnými poustevnami. V paměti vám určitě zůstane stoupání ke klášteru La Verna, kde František přijal zvláštní znamení stigmat. Na cestě na vás svou tajemnou atmosférou dýchnou také Le foreste sacre – zamlžené Kamaldulské lesy. Pokud se na cestě ztratíte, nebo budete unaveni a budete to chtít vzdát, zopakujte si po cestě Františkovu oblíbenou novozákonní větu „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě… Kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho“ (Lk 9,23-24). Cílové město Assisi je krásným klenotem architektury a historie, je tedy ideální odměnou za dokončenou pouť. Doporučuji v něm zůstat ještě o den déle a vydat se meditovat do zahrad nedaleké poustevny Eremo delle Carceri.
Délka: 300 km
Trasa: Dovadola – Assisi
Informace ZDE (česky)
Østerdalen (Norsko)
Trasa pro odvážné dobrodruhy, kteří se nebojí dobrodružství a samoty. Pouť začíná u švédských hranic a pokračuje překrásnou norskou divočinou, kde celé dny nepotkáte jediného člověka. Velmi pravděpodobně ale potkáte stádo sobů a pokud budete mít štěstí, tak možná narazíte i na medvěda, kteří se v oblasti pohybují. Čeká vás náročná cesta, ale kde je cesta náročná, tam není mnoho lidí a pountík rychle sílí. Zažijete naprosté ticho a splynutí s přírodou.
S touto cestou se pojí nutnost se pečlivě připravit a zásobit, samozřejmě můžete zkusit přežít o mechu, houbách a borůvkách, ale lepší je být připraven. Jako nocležny vám poslouží prosté sruby u jezer či v lesích. V případě špatného počasí a po desítkách kilometrů v dešti se stanou tím nejkrásnějším domovem. Uvnitř těchto tradičních norských příbytků najdete sekeru, dřevo a malá kamna. Uvaříte si čaj a vysušíte promočené oblečení. Co víc potřebujete? Trasa končí v majestátní katedrále Nidaros v Trondheimu. Uvnitř naleznete hrobku Sv. Olafa, ke které se po stovky let vydávají poutníci z celé Skandinávie.
Délka: 370 km
Trasa: Rena – Trodheim
Informace ZDE (anglicky)
Autor od letoška poskytuje službu doprovázených poutí po české krajině. Více informací na www.putovat.cz
Autor: Tomáš Gavlas
Foto: LeapMakers
