Osobní dokument Pepy Lubojacki o závislosti, bezdomovectví a rodinné bezmoci nestaví na jednoduchých odpovědích. Režisérka nechává diváka nahlédnout do života svého bratra a dalších blízkých, ale zároveň odhaluje vlastní podíl na jejich příběhu. Výsledkem je otevřená a bolestivá výpověď o lásce, vině a přijetí toho, co člověk nedokáže změnit. Film letos na mezinárodním festivalu Berlinale získal cenu za nejlepší dokumentární snímek a vedlejší Caligariho cenu. Příští rok bude reprezentovat Českou republiku na Oscarech.
Už první titulek připravuje diváka na nelehkou podívanou. „Už jste někdy truchlili pro někoho, kdo ještě nezemřel?“ ptá se režisérka Pepa Lubojacki. V časosběrném snímku sleduje život svého bratra Davida a dvou bratranců, kteří žijí bez střechy nad hlavou a jejichž každodennost je spojená s alkoholem.
S jejich souhlasem dokumentovala jejich život přibližně od roku 2018, převážně na iPhone. Volba jednoduchého natáčecího zařízení jí umožnila být blízko a zachycovat situace bez výrazného odstupu. Postupně si však uvědomila, že v tomto příběhu nemůže zůstat pouze pozorovatelkou. Sama je jeho součástí, a proto do filmu přirozeně vstupuje i její vlastní zkušenost.
Toto rozhodnutí je pro výslednou podobu filmu zásadní. Lubojacki totiž nevypráví pouze o závislosti svého bratra, ale zároveň zkoumá vlastní vztah k němu, k rodině i k pocitu odpovědnosti za jeho život.
Hledání kořenů závislosti
Režisérka se opakovaně vrací k otázce, kde mají kořeny problémy jejích blízkých. V rodinném příběhu se objevuje řetězec traumat, násilí a závislostí napříč generacemi. Nechybí narušené rodinné vztahy, nedostatek empatie ani nenaplněné citové potřeby dětí.
Lubojacki přitom nešetří ani sebe. Otevřeně mluví o vlastním dětství, o sebepoškozování, jehož stopy nese na těle, i o svém vztahu k alkoholu. Přestože prožila podobně traumatické dětství jako její bratr, sama závislosti nepropadla. Právě tento rozdíl v ní dlouho vyvolával pocit viny.
Přiznává také, že závislost kdysi chápala především jako projev slabé vůle. Film tak zachycuje nejen proměnu jejího pohledu na bratra, ale i proměnu jejího vlastního chápání závislosti.
Davidovi chce pomoci a přesvědčuje ho, aby přestal pít. Každý dílčí úspěch však má jen krátké trvání. Postupně je zřejmé, že její snaha sama o sobě nemůže rozhodnout o tom, zda se David dokáže ze závislosti vymanit.
Když láska nestačí
Lubojacki do filmu vstupuje i prostřednictvím krátkých komentářů vytvořených s využitím umělé inteligence. Zobák holuba se proměňuje v její ústa a vysvětluje závislost jako touhu po blahu, kterému člověk nedokáže odolat, přestože ví, že ho zároveň ničí. Film tím doplňuje osobní příběh o stručný výklad mechanismů závislosti a změn v mozku.
Závislost ve filmu nepředstavuje pouze problém člověka, který pije nebo užívá drogy. Ještě důležitější je však perspektiva člověka, který stojí vedle závislého. Lubojacki zachycuje bezmoc těch, kteří chtějí svému blízkému pomoci, ale nemohou za něj učinit rozhodnutí, které musí udělat sám. „Tátu jsem nezachránila, bráchu jsem nezachránila,“ říká. V této větě se soustřeďuje jeden z hlavních motivů filmu – pocit odpovědnosti za člověka, jehož život přitom nelze ovládat.
„Měla jsem tě mít ráda, jaký jsi“
Po zklamáních, výčitkách a hádkách se Lubojacki k bratrovi znovu vrací. Dokonce se mu omlouvá: „Měla jsem tě mít ráda, jaký jsi.“ Právě v těchto momentech film působí nejsilněji. Režisérka postupně opouští představu, že jejím úkolem je Davida změnit nebo zachránit. Učí se přijímat jeho rozhodnutí, přestože s nimi nesouhlasí a vidí jejich důsledky. David sice tvrdí, že je se svým životem spokojený, jeho slova však zůstávají v napětí s obrazem jeho každodennosti. Zároveň se ukazuje, jak těžké je od alkoholu skutečně odejít – touha po pití je silnější než představa obtížné cesty odvykání.
„A pro koho mám vlastně žít?“ ptá se David. Otázka zůstává bez jednoduché odpovědi. Film ji ani nenabízí. Místo toho ukazuje, jak snadno může být snaha pomoci vystřídána frustrací, výčitkami a dalším návratem k alkoholu.
Jedním z nejvýraznějších motivů filmu je přirovnání lidí bez domova k holubům. Také holubi bývají vnímáni především jako obtížní tvorové, kteří znečišťují své okolí a přenášejí choroby. Lubojacki se ptá, jak by se náš pohled změnil, kdyby byli ze zlata.
Tato metafora dodává osobnímu příběhu širší společenský rozměr. Režisérka upozorňuje na rozdíl mezi člověkem a nálepkou, kterou mu společnost přisoudí. Její film se nesnaží lidi bez domova idealizovat ani popírat jejich problémy, především připomíná, že za jejich současnou situací stojí konkrétní životní příběhy. Právě zde se propojují dvě hlavní linie filmu – závislost a bezdomovectví. Lubojacki ukazuje, jak se obě skutečnosti mohou vzájemně posilovat a jak snadno se člověk ocitá v kruhu, z něhož se jen obtížně dostává.
Bratr, který býval bezpečím
Netradičním a působivým prvkem filmu jsou oživené dětské fotografie, jejichž postavy promlouvají ústy dospělých. Režisérka jimi konfrontuje současnou bolest se vzpomínkami na dětství, které bylo navzdory nefunkční rodině spojené také s pocitem bezpečí.
Právě David byl člověkem, o kterého se mohla jako dítě opřít. Představoval pro ni jistotu a bezpečí domova. O to bolestnější je její otázka, kdy a co se stalo, že z bratra, kterého si pamatuje, zůstal člověk, kterého dnes téměř nepoznává. Kdysi chtěla být jako on, záviděla mu jeho schopnost utíkat. Teprve s odstupem si uvědomuje, že v jeho útěku nebyla síla, ale slabost. Tento posun ve vnímání bratra patří k nejdůležitějším osobním proměnám, které film zachycuje.
Kdyby se holubi proměnili ve zlato nenabízí návod, jak závislost překonat, ani jednoduchou odpověď na otázku, jak pomoci člověku, který se ničí. Jeho síla spočívá jinde – v otevřeném zachycení zkušenosti člověka, který se snaží pomoci svým blízkým a postupně zjišťuje, že některé věci nemůže ovlivnit.
Lubojacki se musí vyrovnat s tím, že přes veškerou svou snahu nedokázala zachránit otce ani bratra. Film přitom její bezmoc nepředstavuje jako selhání – naopak ji nechává postupně dojít k přijetí vlastních hranic.
Právě v tom spočívá nejpůsobivější poselství dokumentu. Ne v příslibu, že láska dokáže závislost porazit, ale v poznání, že člověk může někoho milovat, snažit se mu pomoci, a přesto nemít moc jeho život změnit. Přestat si vyčítat to, co člověk ovlivnit nemůže, pak nemusí znamenat rezignaci. Může to být způsob, jak vedle bolesti znovu najít vlastní život.
