Co je kořenem naší touhy? Je naše nespokojenost ukojitelná? Nebo je honba za štěstím a hledání smyslu života pouze absurdním dramatem od začátku odsouzeným k neúspěchu? Ježíš přichází s východiskem. Podle něj to, co nás motivuje a posouvá, není dokonce ani to, v co věříme, ale to, co milujeme.
V roce 2006 napsal americký sociální psycholog Jonathan Haidt knihu Hypotéza štěstí, ve které zkoumá fenomén pocitu štěstí a s tím souvisejícího šťastného života. Věnuje se deseti různým přístupům k životnímu štěstí, sesbíraných napříč kulturními tradicemi, různými geografickými regiony. Hned na začátku cituje knihu Kazatel, ve které její autor říká, že si splnil absolutně všechno, na co lze pomyslet.
O to je překvapivější jeho závěr o pár veršů dál: „Pojal jsem nenávist k životu… Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.“ Z tohoto závěru vidíme, že člověku nepřináší pocit prázdnoty jen neúspěch a nedostatek, frustraci může naopak přinést i úspěch. Tomáš Sedláček to v knize Ekonomie dobra a zla shrnul do otázky „Jak nasytit syté? Jak obdarovat někoho, kdo všechno má?“
Autor knihy Kazatel evidentně sytý byl, všechno měl, a přesto nebyl uspokojený. S tímto pozorováním korespondují i výsledky mnohých studií, ve kterých lze vypozorovat, že neexistuje přímá úměra mezi úspěchem, majetkem a spokojeností. Jistě není příjemné být chudý, zároveň počet depresí i sebevražd je velmi vysoký právě v bohatých zemích. Důvodem nebude málo majetku nebo nesplněné sny, ale absence jakéhokoliv smyslu.
Již zmiňovaný Haidt uvádí odpovědi na fenomén štěstí z jiného úhlu pohledu než Kazatel, podobné dávali Buddha, čínští mudrci nebo stoikové. Ti se na dálku shodli, že problém lidstva spočívá v tom, že usiluje o štěstí plynoucí z úspěchu. Jenže se jedná o boj s větrnými mlýny, protože všechny vymoženosti našeho světa nám poskytnou jen štěstí dočasné. Když vyprchá, přijde ještě větší prázdnota. Řecký filozof Epiktétos to shrnuje do slov: „Nežádej, aby se věci děly, jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí, a bude ti v životě dobře.“ Jinými slovy přijmi osud. V podobném duchu hovořil Buddha, který jako zdroj utrpení viděl „žízeň“, kterou ztotožnil s touhou naplnit si různé potřeby a cíle. Cílem života pak je tuto žízeň potlačit a tím přestat dychtit.
Haidt tvrdí, že tento přístup zašel příliš daleko, protože určité externí podmínky se štěstím spojovat lze. Zároveň ale je v těchto postojích varování před příliš vysokým očekáváním od majetku a úspěchu. Když bychom spojili Kazatele a uvedené filozofy, možná bychom došli k závěru „ničeho příliš“. Držet se v rozumných mezích. Jenže jaké meze to jsou?
Římský básník Horatius se v jedné ze svých básní ptá: „Čím to je, že nikdo není spokojen s údělem, který si vybral sám nebo který mu přiřkl osud?“ Možná namítnete, že kdybychom byli spokojeni s tím, kdo jsme a co máme, tak by nás život nehnal dál. Že už jen to, že jsme schopni přemýšlet v kontextu idejí, tedy jakéhosi ideálního světa, nás předurčuje k nespokojenosti. Jenže jedna věc je chtít svět a život vylepšovat, druhá potom být chronicky nespokojený.
Paradox hledání smyslu života a s ním spojenou nespokojeností, vyjadřuje Albert Camus v eseji Mýtus o Sysifovi. Autor začíná provokativním tvrzením: "Existuje pouze jediný, vskutku závažný filosofický problém: tímto problémem je sebevražda. Posoudit, zda život stojí či nestojí za to, aby byl žit, znamená odpovědět na základní filosofickou otázku." Proč tento chmurný úvod? Protože pro Camise je otázkou, zda život, který skončí v nicotě a tedy je bez smyslu, má vůbec smysl žít.
Tutu absurditu si uvědomuje, když píše: "Někdy se stane, že se kulisy zhroutí. Vstávám, jedu tramvají, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny práce, jídlo a spánek, a pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek a sobota, stále stejný rytmus – po této cestě se dá dlouho pohodlně jít. Ale jednoho dne se vynoří ‚proč‘ a touto omrzelostí smíšenou s údivem všechno začíná." Camus zápasí s otázkou smyslu. Nakonec dává východisko, kterým je šťastný Sysifos. Jak ale může být šťastný někdo, kdo nikdy nedokončí svoje dílo? Tak, že přijme absurditu života a že vzdor vší absurditě života a smrti jedná a tvoří.
Láska je trpělivá a taky utěrky přenáší
Jakkoli jsou tyto myšlenky zajímavé, mnohým lidem se příčí takto vyřešit otázku smyslu a s tím spojeného hledání spokojenosti. Zajímavý postřeh přináší S. C. Lewis v knize K jádru křesťanství: „Většina lidí, pokud se opravdu naučila pohlížet do vlastního srdce, ví, že to, co by chtěla, je něco, co v tomto světě není možné získat. V tomto světě je všemožně věcí, jež vám toto něco nabízejí, že vám to dají, ale nikdy svůj slib nedodrží. Touha, jež se v nás probouzí, když se poprvé zamilujeme, první myšlenka na jakousi cizokrajnou zemi… to všechno jsou touhy, jež žádné manželství, žádné cestování nemůžeme doopravdy naplnit. Teď nemluvím o tom, co se obvykle považuje za neúspěšné manželství nebo nepodařenou cestu. Mluvím o případech nejúspěšnějších. Vždy je něco, na co se snažíme dosáhnout, co však ve skutečnosti vybledne. Manželka může být dobrou manželkou, krajinná scenérie může být znamenitá, jenže ‚To cosi‘ nám uniklo.“
Otázka je, co je ono „To cosi“. Co je tedy kořenem naší touhy? Je naše nespokojenost ukojitelná? Nejsme odsouzeni stát se šťastným Sysifem? Představte si, že se vám naplní váš sen, vaše touhy… zdraví, škola, vzdělání, vztah, prostě cokoliv. Nakonec kámen na horu dovalíte. Myslíte, že budete do smrti spokojení? Ne! Budete spokojeni jen na nějakou dobu. Pokud jste zažili ukončení školy, uzdravení, naplnění ve vztahu, pak víte, o čem mluvím. Přišla další nespokojenost.
Zůstaňme ještě u tužeb. S. C. Lewis napsal: „Touhy jsou živým bytostem vštípeny, vrozeny, pokud existuje možnost jejich uspokojení. Máme hlad, nuže je k dispozici jídlo. Kachní mládě chce plavat. Má k dispozici vodu. Lidé pociťují sexuální touhu: nu a vskutku je tu k dispozici cosi jako sex. Pakliže projevuji touhu, kterou na tomto světě nelze vůbec ničím uspokojit, nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že jsem byl stvořen pro svět jiný.“ Protože jsme z nějakého důvodu nespokojeni, možná existuje naplnění jinde, než z tohoto světa. Naplnění, které uspokojí nejhlubší a hlavně neukojitelné a nekonečné potřeby naší duše.
V Bibli je popsán jeden rozhovor s Ježíšem, kde se ho lidé ptají na shrnutí celé Bible. Ježíš odpoví následujícím způsobem: „Miluj Hospodina Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22, 36-40)
Ježíš tedy odpovídá, že láska je to, oč tu běží. To, co nás motivuje a někam popohání není především to, v co věříme, o čem si myslíme, že je správné, ale to, co milujeme. Augustin to geniálně shrnul slovy: „Neboť když se tážeme, zda je někdo dobrý člověk, neptáme se snad na to, v co věří nebo v co doufá, ale na to, co má opravdu rád“. To, co miluji, nakonec řídí moje skutky. Jsme tím, co milujeme. V tom hledáme pramen svého uspokojení. Může to být práce, kariéra, cestování, děti, umění ... Problém je, že toto vše okamžikem smrti skončí. Není pak absurdní se k těmto věcem nebo oblastem celý život upínat?
Proto nás křesťanství učí, že konečným zdrojem radosti má být Bůh skrze Ježíše Krista. Bůh, který se v Kristu stává otcem. Augustin lidskou touhu po Bohu ve svých Vyznáních popsal následovně: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“. Máme tedy kvůli lásce k Bohu rezignovat ne věci pozemské? Nikoli. T. Keller napsal, že z věcí se dokážeme těšit ještě více, když je vnímáme jako posvátné. Teolog M. Volf to vyjádřil slovy: „Přilnutím k Bohu se radost ze světa zesílí a prohloubí.“
Poselství tedy není, nemilujte nic méně, ale více milujte Ježíše. Pak budete milovat i vše další, ale nebudete od okolí očekávat něco, co vám nemůže dát, protože vám to dá jen Bůh. Ale jak ho milovat? Dost dobře přece nejde říci „A teď na povel tě, Ježíši, miluji“. Znamená to začít hledat uspokojení v Kristu.
Když Ježíš mluví o chlebu života, pak neříká, jsem ten, který rozdává chléb života, ale já jsem chléb života. Zároveň ukazuje, že lidé hledají uspokojení na nesprávných místech: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný“. (J 6, 27) Jádrem evangelia a s tím spojené naplnění života je setkání s Kristem a život s ním. Kristem, který za mě zemřel, abych já mohl žít a mohl umírat věcem, které mě od něj odvádí. Až toto setkání pomůže naplnit touhy lidské těkavé duše, protože je to setkání s někým nekonečně milujícím, což mi dost dobře nemůže dát nic na tomto světě.
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/Travis Grossen
To je dokonale a proste. Zbytek je jaksi navíc a odvádí od te lásky k Bohu a přináší jen zmatek a zmar.