Nacházíme se ve světě, jenž je sice více propojený, avšak zároveň rozdělenější než kdykoli předtím. Jedním z důvodů je individualismus, který vytlačuje existenci živých komunit a pospolitostí. Jaká jsou jeho úskalí? A jak se k němu staví křesťanství?
Původ moderních forem individualismu můžeme nalézt v 18. století, v éře osvícenství, které sice příliš veliký důraz na nezávislost a soběstačnost nekladlo, avšak klasický liberalismus je znatelně protežoval. Bylo to osvícenství, jež vedle celé plejády kladů přineslo také požadavek absolutní autonomie rozumu.
Význam, leč i kontroverznost osvícenství je patrný na četných protireakcích. Kupříkladu v kulturní oblasti se zhmotnil romantismus. Ten sice mnohé z osvícenství kritizoval a upozorňoval na rizika přehnané racionality, zároveň však paradoxně přejal individualismus, jenž se stal jeho neoddělitelnou součástí. Stačí pohlédnout na mnohé pisatele a jejich literární postavy –Vilém, protagonista Máchova Máje, je toho ukázkovým příkladem.
Individualismus se tak stal během 19. století především obrannou reakcí vůči pokroku a rozvoji. Již zde se projevuje jeden z nejnebezpečnějších důsledků individualismu, totiž osamělost. Dnes se individualizace společnosti ještě umocňuje. Během koronavirové pandemie svitla nemalá naděje, že se onen vývoj může změnit. Prudce vzrostla schopnost solidárního myšlení i jednání a vzájemné pochopení.
Skutečností ovšem zůstává, že společnost se nepřestává individualizovat, a tím izolovat. Značně tomu napomáhá rozvoj moderních technologií, jakými jsou mobilní zařízení, tablety a počítače. Ty jsou na jednu stranu úžasnými nástroji, jenže současně se stávají těžko překonatelnou propastí v mezilidských vztazích. Slovy Martina Heideggera „technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nevytvořila žádnou blízkost“.
Společnost se význačně proměnila. Ve středověku samozřejmé a pro přežití nutné žití v pospolitosti široké rodiny je dnes vzácností, ne-li odsouzeníhodným reliktem. Role mnohých rodinných příslušníků ztrácejí svoji úlohu. Jestliže se vytrácí rozměr vzájemné komunikace a důvěry v rodinách, je nad slunce jasné, že v širším okruhu přátel, spolužáků či kolegů situace nemůže být o moc přívětivější.
Nadměrný individualismus dneška se snoubí s radikálně pluralitní, polarizovanou společností. Trend se projevuje i v literatuře. Zajdete-li do kteréhokoli většího knihkupectví, jistojistě narazíte na přehršle titulů typu „pomoz si sám“.
Individualismus a z něj plynoucí izolovanost nadto vedou slovy papeže Františka ke „globalizaci lhostejnosti“. Staráme se jen o sebe, na očích máme klapky strachu, jimiž vidíme pouze sami sebe a nanejvýš naše nejbližší, chybí nám však smysl pro širší všímavost a solidaritu.
Klasičtí liberálové samotnou společnost vnímali značně skepticky. Pohlíželi na ni skrze atomismus – společnost jako taková sama o sobě nemá přílišný význam; jen shodou okolností je tvořena plně uvědomělými individui. Jak připomíná filozofka Hannah Arendtová, „hlavním znakem masového člověka není brutalita či primitivnost, nýbrž osamocení a nedostatek normálních sociálních vztahů.“
Až tato odloučenost nahrála ideologům nacismu vytvořením snadno ovladatelných mas. „Totalitní hnutí jsou masovými organizacemi atomizovaných, izolovaných jedinců,“ potvrzuje Arendtová. Nezapomeňme, že plynové komory a další chiméry Třetí říše pramenily právě z extrémní izolovanosti.
Nicméně křesťanství vnímá individualitu dosti rozdílně. Kde liberalismus hovoří o atomismu, tam křesťanství promlouvá o hodnotě jedince i kolektivu a důvěře v sebe sama. Křesťanské communio, společenství, vzájemné přijímání, je zcela zásadním pojmem. Pomocí společenství lze totiž překonávat nedostatky jedinců.
V encyklice Fratelli tutti (Všichni jsme si bratry) papež František závažným tónem promlouvá o radikálním individualismu a nabízí cestu k bratrství. Jistěže každý člověk má sám o sobě nevyčíslitelnou hodnotu – každý z nás je Božím obrazem – tuto naši jedinečnost však uplatňujeme a rozhojňujeme právě žitím ve společenství.
Izolující individualismus je tedy závažnou hrozbou. Měli bychom si denně opakovat Donneovo „žádný člověk není ostrov sám pro sebe“ a Komenského „všichni na jednom jevišti světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče“.
Vystupujme proto ze zatemněných pokojů své individualismem posilované samoty – ta totiž může vést k osamocenosti. Věřme, že ve společenství můžeme najít větší bohatství než sami v sobě. Znovu se učme si důvěřovat a obdarovávat se navzájem svými talenty a hřivnami. Vždyť kde jinde než v křesťanských církvích a komunitách by tento proces vymýcení radikálního individualismu měl začít?