Víte, že většina českých věřících mužů není nadšena představou, že by měla jít v neděli ráno do kostela? Nehaňme jen české muže, křesťanství je pravděpodobně jediným světovým náboženstvím s chronickým nedostatkem mužů obecně.
Jsou muži, kteří přiznávají, že navštěvují bohoslužby či mše proto, jen aby jejich drahé polovičky byly šťastné. Realita je, že většina chlapů obecně v průběhu týdne nedělá nic pro to, aby prožívala svou spiritualitu a jen málo církví je schopno udržet životaschopné aktivity, které jsou atraktivní i pro muže. Pravděpodobně by ale většina křesťanů řekla, že vytváření kontrastu mezi muži a ženami vytváří falešnou dichotomii a že křesťanství představuje dokonalou synergii měkkých a tvrdých vlastností.
Jak se ptá David Murrow v knize “Why Men Hate Going to Church”, je v církvi nuda? Je církev irelevantní? Nebo jak my Češi rádi říkáme, je plná pokrytců? Je to tím, že jsou ženy duchovnější než muži? Odpovědí ale může být fakt, že systém nejen českých církví je dokonale navržen tak, aby poskytoval výsledky, kterých se snaží jejich členové vědomě, či nevědomě dosáhnout. Tedy pro nezasvěcené, základní jednotkou křesťanské církve je místní sbor/farnost, což je systém uzpůsobený k tomu, aby oslovil především ženy a starší lidi. Problém je, že církevní systém nabízí jen málo pro to, aby se dotknul mužského srdce, takže proto mnoho mužů ani nepřemýšlí o tom, že by kdy byli aktivní součástí církve.
Církev je nositelem dobré zprávy o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, toho Ježíše, který je vykreslován jako jemný beránek Boží, aniž by nám také bylo ukazováno, že je Biblí nazýván Lev z Judy, divoký a nespoutaný. Muži, kluci, jsou stvořeni k riziku, výzvě a dobrodružství. Tyto věci jsou bohužel obecně v církvích odmítány. Místo toho většina křesťanských uskupení nabízí bezpečné a statické společenství – oázu stability a předvídatelnosti. Nechápejte mě tak, že to považuji za problém, ba naopak je to v pořádku, že církev dokáže pro ženy či seniory vytvořit bezpečné prostředí. Ale i přes tento fakt považuji poslání křesťanů za dobrodružství víry.
Kladu si otázku, jak se z křesťanství, které založil tesař Ježíš, Boží syn a jeho dvanáct mužských učedníků, stalo něco, co je v současnosti záležitostí žen? Je nesporné, že v církvích, uměleckých dílech, médiích, politických debatách a v populární kultuře jako celku převládá obraz „měkčího“, více přijímajícího, akceptovatelnějšího Ježíše. Uvnitř nebo vně církve se moc nemluví ale o jeho posledním soudu, o jeho hněvu nebo o tvrdé, utužující povaze jeho cesty.
Nechci analyzovat historii církve či eskalovat genderové stereotypy, ale stačí se pozorně podívat na aktuální společenskou situaci. Feminizace církve není totiž izolovaný problém, ale vychází z hlubší kulturní problematiky. Mnoho současných mužů je opravdu jen přerostlými kluky, pro které je obtížné přijmout odpovědnost za sebe, nebo své rodiny. Postrádají skutečnou podstatu toho, co to znamená být mužem.
Čím je to způsobené? Moderní muži mají absenci vhodných vzorů. Jsou vychováváni otci, kteří z jakýchkoli důvodů v rodině chybí, nebo sami mužskou sílu nemají. Mám na mysli kvality jako rozhodnost, stát si za svým a mít svou životní cestu. To naše generace otců ztratila díky poválečnému období i okolnostem komunistického režimu, kdy mužská síla musela ustoupit do stínu. Všechno to utrpení a zabíjení totiž způsobila právě mužská ruka. Vývoj zapříčinil, že mužské kvality upadly v zapomnění a průbojnost nebo suverenita se dnes v církvi považují za projevy sobeckosti či machismu.
Všechno to utrpení a zabíjení totiž způsobila právě mužská ruka.
Tato genderová propast není ale čistě záležitostí mužů, buďme upřímní – ženy se potýkají se stejnými problémy. Ženy jsou stejně citlivé na selhání, ateismus, popírání své spirituality či hrdost. V Bibli není nic, co by naznačovalo, že ženy jsou ctnostnější, nebo méně zkažené než muži. Stejně tak jako muži, mají ženy problémy se svými otci, nebo se stávají oběťmi násilí či zneužívání. Tak proč se zdá, že ženy přitahuje církev více, než muže? Jaký je v tom rozdíl? Řekněme si to upřímně, muži nechtějí následovat programy, chtějí následovat další muže.
Každý národ má svůj příběh, ale některé otázky mužství zůstávají univerzální. Možná znáte stereotypy, že český muž má ohnutá záda, zlomenou suverenitu, nebo naopak rebelující přístup k vrchnosti. Češi si totiž mnohokrát nemohli chránit své hranice a byli nuceni sloužit nepříteli. Německý muž má pocit viny za své dědy a otce, americký muž je zase přehnaně suverénní… Existuje tedy cesta ke změně? Je šance zachránit ohrožený druh neohroženého muže, válečníka, dobyvatele, muže věrného až na smrt? Muže, který se ale zároveň nestydí projevit svou duchovnost a autenticky ji v prostředí církve sdílet? To jsou bezesporu fascinující otázky, na které mohou hledat odpověď nejen křesťané samotní. J
Autor: Václav Radoš
Foto: pexels.com