Ochrana životního prostředí má pro křesťany také duchovní rozměr. Ničením přírody člověk poškozuje vztah k Bohu, ubližuje druhým a přenáší důsledky svého jednání na budoucí generace. Mezinárodní teologická komise proto navrhuje hovořit o „hříchu proti stvoření a proti Stvořiteli“. Připomíná přitom, že péče o planetu musí jít ruku v ruce s ochranou lidské důstojnosti.
Člověku je svěřen úkol dobrého správce a služebníka stvoření. Jeho schopnosti mu umožňují přírodu proměňovat, zároveň jej však zavazují respektovat její hodnotu a meze. Ničení přírody je z biblického pohledu selháním v péči o svěřený dar.
O ekologickém hříchu hovořila již synoda o Amazonii v říjnu 2019. Navrhla jej chápat jako provinění vůči Bohu, bližním, společenství i životnímu prostředí, jehož důsledky dopadají také na budoucí generace. Upozornila přitom na jednání a návyky, které znečišťují přírodu a narušují její harmonii.
Na tuto úvahu navázala Mezinárodní teologická komise v dokumentu Pečovat o náš společný domov: Odpovědná a bratrská odpověď Trojjedinému Bohu, vydaném letos v červenci. Předkládá v něm přesnější teologické pojmenování, kterým je hřích proti stvoření a proti Stvořiteli.
Slovo stvoření totiž vyjadřuje víc než souhrn rostlin, živočichů a přírodních zdrojů. Odkazuje ke vztahu světa k Bohu, od něhož pochází. Pokud člověk svěřenou zemi ničí nebo zanedbává, porušuje tím také Boží záměr. Současně ubližuje svým bližním, zvláště nejchudším, a zatěžuje ty, kteří přijdou po něm – znečištěná voda, znehodnocená půda či úbytek lesů zasahují celá lidská společenství.
Hřích proti stvoření tak narušuje tři základní vztahy: k Bohu, k druhým lidem a ke stvořenému světu. Péče o obyvatelnost planety se proto pro věřící stává součástí jejich vztahu k Bohu i odpovědnosti vůči bližním. Prostor ke společnému jednání přitom otevírá všem, bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení.
Člověk jako správce a služebník
V pozadí ekologické krize stojí otázka, jak člověk rozumí svému místu ve světě. Představa, že je neomezeným pánem přírody a smí ji podřizovat jakýmkoli vlastním zájmům, vychází z nesprávného chápání Bible. Dokument Mezinárodní teologické komise tento postoj označuje jako „predátorský antropocentrismus“ – pohled, který staví člověka do středu všeho a ostatnímu stvoření přiznává hodnotu především podle jeho užitečnosti.
Komise však odmítá i opačný extrém: přístupy, které ve jménu ochrany ekosystémů popírají jedinečnou důstojnost lidské osoby. S křesťanstvím je neslučitelná představa, že by smrt velkého počtu lidí mohla být přijatelnou cenou za lepší podmínky pro ostatní nebo za ozdravení planety.
Ekologické úsilí má proto podle komise zahrnovat také podmínky pro důstojný lidský život. Ochrana přírody a sociální spravedlnost jsou úzce propojené: zdravé prostředí potřebují všichni, možnosti podílet se na jeho ochraně a vyrovnávat se s jeho poškozením však nejsou stejné.
Křesťanská tradice zdůrazňuje, že právo na soukromé vlastnictví není neomezené. Provází je zásada všeobecného určení statků, tedy přesvědčení, že dary Země mají sloužit všem lidem. Z ní vychází důraz na solidaritu, spravedlnost a přednostní pozornost věnovanou chudým.
V pozadí bezohledného zacházení se světem rozpoznává dokument staré biblické pokušení: „Budete jako bohové.“ Člověk si přisvojuje právo rozhodovat o všem podle vlastního prospěchu a přehlíží vztahy, které jej spojují s ostatními lidmi i s přírodou.
Touha neomezeně ovládat stvoření se stává zdrojem jeho ničení. Ekologické obrácení vyžaduje tuto touhu korigovat. Znamená to přijmout vlastní meze a proměnit moc nad světem v odpovědnou péči o něj.
