Po celý život potkávám lidi, kteří pociťují určitou vykořeněnost. Něco jim chybí. Jako by žili na dluh. Co by řekl jejich otec, který celoživotně schází? Který nikdy nebyl? Který se nezajímá? Který opustil rodinu? Který byl zlý? Prázdno, které tito lidé pociťují, zeje jako otevřená rána. Na první pohled nemusí být vidět, ale je skutečná a leckdy se nikdy nezahojí.
Touto zkušeností prošli mnozí, obzvlášť v období válek. Četl jsem knihu reportáží, svědectví lidí, kteří ztratili otce ve druhé světové válce. Zasáhla mě pasáž o skupině dospívajících z jedné vesnice, jejichž otcové ve víru války zmizeli beze stopy. Tito mladí lidé nemohli navštívit hroby svých otců, a tak si určili místo za vesnicí, kam si chodili své otce připomínat. Pamatuji si také na utrpení jednoho mladíka z dorostu, který přišel o tátu. Nestihl se s ním ani rozloučit. Možná právě tato zkušenost způsobila, že propadl závislosti a ve třiceti zemřel.
Pak jsou tu lidé, kteří procházejí životem s jistotou, že jsou přijímáni, že jsou milováni. Ať se děje cokoliv, dostali důvěru, že to zvládnou. Mají důvěru ve svého nebeského Otce. Odkud se jejich víra bere? Mimo jiné nepochybně i ze zkušenosti s pozemským tátou, který odvedl svou otcovskou službu dobře. Nemusel to být zdaleka člověk dokonalý, ale podstatné je, aby byl přítomen a nezklamal.
Je radostné, když v církvi vidíme milující tatínky, kteří později dorůstají do role moudrých otců. Když se z nich stanou moudří starci, je to krásné a plně biblické. Někdy přesto slyšíme stesky na to, že chybí duchovní otcové. Jak si ale ono duchovní otcovství představit? A jak z křesťanských mladých mužů vychovávat duchovní otce?
Touha předat požehnání
V těchto dnech jsem se setkal s iniciativou hodnou následování. V jednom sboru se ctí tradice víkendovek pro muže. Jde o mezigenerační setkání, kterému se v tomto společenství říká „chlapárna“. Muži jednou v roce vyjedou sami do hor. Tráví spolu čas. Jedí, povídají si, zorganizují výšlap. Udělají si čas na křesťanské přednášky, svědectví, modlitby i neformální sdílení. Normální křesťanský život.
Jsou tam senioři, muži v plné síle i chlapci z mládeže. Takto se přirozenou formou seznamují s rolí, kterou dostali od Boha, třeba prostřednictvím příběhů o vítězstvích i porážkách Abrahama a jiných biblických mužů. Sami pak pomyslně ohmatávají vlastní duchovní kořeny.
Mnoho rozhovorů v mé civilní práci se točí kolem dědictví. Komu předat svou firmu? Stovky a tisíce firem v Polsku i v Česku pilně hledají nástupce. Vlastně jsem čerstvě po jednom takovém rozhovoru. Můj dlouholetý zákazník i přítel by rád předal firmu, „mladý“ ale zároveň dostane vždy najevo, že se nic měnit nebude. Jeho otec to přece dělá padesát let a nikdo mu do jeho práce mluvit nebude.
Inspirující vzory
Také duchovní otcovství je předáváním dědictví otců. Je nutně spojeno s touhou předat požehnání. A to je práce na dlouho. Vlastně na celý život. Při svých kontaktech s lidmi ve slezských sborech se setkávám se svědectvími o muži, kazateli, faráři, který zasáhl do mnohých životů (nejen) mladých lidí tím, že jim dal zcela otcovsky důvěru a pozval je do služby v církvi. Řekl něco jako: „Máš na to. Církev tě potřebuje.“
Tito lidé svými činy i po letech svědčí o tom, že tehdy vstoupili do Boží vůle. Onen člověk se nebál nabídnout duchovní výhybku do služby Božímu lidu. Otcovské srdce dává důvěru. Nebojí se nabídnout výhybku. Říct: „Máš na to, abys změnil směr svého života. Zkus to. Udělej krok víry.“ A dále tyto svoje lidi provází ve službě přejícím pohledem. Onen člověk pro mě nepřestává být inspirací.
Určitým návodem na dokonalý vztah otce se synem může být vztah nebeského Otce a Ježíše Krista. Takto svého Syna představil učedníkům: „On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení“ (1 Petrova 1,17).
Krásné vyznání. Co tím sdělil? Představil synovskou identitu, jeho hodnotu. Vyjádřil svůj vztah otcovské lásky jako prostor synovské jistoty. Měl ve svém Synu zalíbení, těšilo ho se na něj dívat. A co já? Mám otcovské srdce? Nevím. Ale věřím, že na tom s Duchem svatým pracujeme.
Autor: Zbyšek Kaleta
Zdroj: Přítel/Przyjaciel
