Veřejné jídelny jsou zvláštním mikrokosmem. Na první pohled obyčejné místo k obědu, ale pro vnímavého pozorovatele skrývají příběhy, které odhalují lidské radosti, bolesti i absurditu každodennosti. Rád bych vás vzal na fascinující cestu mezi stoly, kde se protínají životy cizinců, seniorů i těch, kdo hledají víc než jen jídlo.
Chodím občas na oběd do veřejné jídelny. Je to místo, kde potkáte neskutečné příběhy. Mohl bych zamknout mysl do obrazovky mobilu, jak to dělají někteří strávníci. Například dělník, který si odskočí ke svému polednímu talíři, a za těch deset minut proscrolluje svoje socky. Je dvakrát nasycen a spokojen. Mně ale velmi baví, když se dívám kolem sebe. Jídelna má pro mne kvality navíc. Je levná, má dobrou a širokou nabídku. A je otevřena všem.
Tuhle jsem měl o pár stolů dále ženu kyprých kvalit a svůdného mládí, která dovedla všechno dobře prodat. Blondýnka zpracovávala svého zákazníka, se kterým se zřejmě měli vždycky dobře, když ji měl. Plakala, protože nemá práci a nemá bydlení, a těžko se jí to vysvětluje na sociálce. Rom, ten zákazník, který visel stále na telefonu a svém talíři, ji poslouchal jedním okem a myslím, že jí dobře rozuměl. Slíbil jí něco a ona mu zaplatila tím, že ji zrovna u toho stolu pomačkal a na chvilku skryl svoje tváře v jejím podpaží z té a oné strany. Co tam dělal, to si domyslete. A nečervenejte se! Rozkoš mívá různé podoby a ulice jim rozumí.
Mladou paní jsem pak potkal v turniketu k toaletám, ona na ně spěchala a já z nich vycházel. Viděli jsme si do tváře. Na té její nebyla ani stopa po slzách, naopak, pocit vítězství.
Stiskne mne vždy, když vidím mladé i staré posedávat u stolů vedle linky, kam se odkládají talíře. A protože je pás dostatečně dlouhý, jsou tací, kteří vystartují a ještě nedojedené jídlo stihnou a odnesou si jej ke stolku. Je pravdou, že do jídelny chodí všelijací lidé, myslím tím chudé a zanedbané. A všichni se nají, byť by si na talíř dali jen bramborovou kaši. Jídelna je otevřena rodinám. A nepokrytě jsou na obou stranách – za pultem i mezi strávníky běženci. Posledně jídelna udělala akci 3+1 jídlo zdarma, protože si manažeři spočítali šance na výdělek, které skýtá stravování pro domácí i cizince, kteří se sem chodí stravovat pravidelně.
Tehdy se ke stolu vedle mě blížil pár seniorů. Ani nevím, jak se tam objevili, kdo z nich přinesl tácy s jídlem. Odhadl bych je tak na pětašedesát, on starší. Jeho vzezření by odpovídalo nějakému zneuznanému intelektuálovi, který se celá léta mořil s překlady, a nikdo si toho nevšiml. Nebo jinak: toho, kdo obstarával laboratoř, ze které všichni ambiciózní absolventi vysoké školy odešli.
Všiml jsem si manželského páru díky tomu, že on kolem stolu skoro tančil. Svoji nespokojenost s výběrem a stavem jídla dával najevo tak silně, že si nevšiml, že má ještě jiné publikum než svou ženu. Ta měla být zcela jistě tím divákem, jí se to mělo dotknout. Ona udělala nějakou chybu, nedomyslela klíčovou věc. Jenže ona svýma očima s líčením, které zdůraňovalo jejich velikost, vzhlížela od talíře bez hlesu. Její ústa byla zdeformována jizvou po rozštěpu a rozvážně zpracovávala každé sousto, které jí vidlička přinesla.
Nevybuchla, nebránila se. Nechala věc být. On nakonec usedl, stáhnul z krku šálu a dal se do jídla. Občas se odhlédl na mou stranu. Ne proto, že by hledal jiné diváky, ale aby bylo znát, jak trpí. Ke konci začal studovat účet, a nakonec zase vestoje komentoval jeho položky a ukazoval je své ženě. Opět tančil.
Ona svůj klid nehrála, protože když zaznamenala jednoho zoufalého strávníka, který v ten podvečer tišil svůj hlad velmi svérázným způsobem, její silně nalíčené oči se sevřely do skulinky, protože byla krátkozraká. Tady se ozvala a pobídla svého muže, aby se také podíval. Podíval se. Ale nic jiného nebylo hodno zájmu mimo jeho bolest a ukřivděné srdce.
Nevím, jak to celé skončilo. Myslím, že asi nijak. Odešli. Popsal jsem to, co se nedalo nevidět, a nechtěl jsem ani jednoho z nich ostouzet a hodnotit. Nic jsem neslyšel. Jen jsem viděl a snažil se je pochopit.
Jdu domů. Venku je zase rušno. Do policejní stanice v undergroundu po schodech vláčejí novou návštěvu a za ní tašky a kufry. Paradoxně, vchod této policejní stanice drží úroveň pár set let starou, proto se do ní chodí dolů. Slepá okna staré budovy mlčí. Z dalších dveří se vyloupne zase jiná dvojice v plné zbroji. Nahradí předchozí hlídku. Posílají tu na chodník nové adepty, dokonce krásné slečny, dělají si tu praxi při studiu na policejní akademii. Trochu kruté.
Hledám v tomhle Bronxu svoje místo. Je jen v tom, že se postavím u klandru a začnu křičet: „Ježíš je tvoje nadějeeé!“ Anebo se to naše řemeslo, starší než vstup do policejního undergroundu, dá dělat jinak?!
Slabikuji si postupně to, co už znám. Asi bych začal tím, že se půjdu seznámit na radnici, pak do toho undergroundu. Snesu policejní úšklebky. Pokolikáté už?! Obejdu si další místa, která mají podobné ambice, a chce se jim pomáhat. Nic nejde rychle a bez bolesti. Seznámím se s těmi, kteří posedávají v jídelnách, u obchodu, v podloubí a u řeky. Prostě se musíme znát. Promnu si tváře – někdy to znamená pořádně promrznout a jindy se smířit s tím, že schytám ránu. Vezmu si radši staré brejle.
A pak se vzbudím. Jsem přece už v důchodu a musím letět, abych nepřišel do nemocnice pozdě. To všechno se ale stalo, jen ve snu to dostalo svoje souvislosti.
