Přátelství je „hodnotou svého druhu“, napsal teolog Bonhoeffer z nacistického vězení příteli. „Na rozdíl od manželství nebo příbuzenství se netěší žádným uznaným právům“ ani není na rozdíl od manželství či státní moci založeno Božím přikázáním; přece však patří k člověku. Je jako „květy chrpy v obilném poli“, jako závan z říše svobody, jež obklopuje lidské povinnosti.
Snad proto se v teologické literatuře – v komentářích, dogmatikách a ani etikách – o přátelství nepíše (byť také narazíme na výjimky). Jako by přátelství bylo nepostižitelné! Či jako by bylo postižitelné právě mimo teologické a „věřící“ kategorie. Filosofové od Platóna po Derridu o něm psali, podobně spisovatelé, vzpomeňte na knížky, jako je Harry Potter či Prašina, nebo na klasické Tři kamarády, Pána prstenů nebo i hororové To. A přece také Bible zpívá chválu přátelství (ale také varuje před špatnými přáteli; a nemlčí o bolesti přítelovy zrady, jak víme z velikonočního evangelia).
Nejznámějším příkladem přátelství v Bibli je určitě David a Jónatan. Nebo správně: Jónatan a David? Právě Jónatan reprezentuje ideál skutečného přítele. On, princ a dědic trůnu, proslulý válečník, si zamiloval nováčka Davida: „Jónatanova duše se připoutala k duši Davidově a Jónatan si ho zamiloval jako svou duši,“ říká hebrejský text. Jónatan dokonce uzavřel s Davidem jakousi smlouvu a daroval mu vlastní plášť („svlékl svůj plášť, který měl na sobě, a dal ho Davidovi“), a také svůj meč i luk i opasek, samé vzácnosti v té době, ale především odznaky královské moci a nástroje síly a obrany (1S 18,1–4).
Tušil snad Jónatan, kdo nastoupí na trůnu po jeho otci? Nebo to byl spíše právě výraz skutečného přátelství? Které hledá rovnost, ba ustoupí (J 3,29–30); které se svěří ochraně druhého, ba daruje mu sebe sama. Za čas bude Jónatan pro Davida riskovat postavení i život, když se ho zastane před svým krvelačným otcem (1S 20). A David bude za několik let nad Jónatanem naříkat – a Izraeli odkáže nádherný žalozpěv (2S 1,19–27), když jeho přítel padl v bitvě: „Ozdoba tvá, Izraeli, na tvých návrších leží… Stýská se mi po tobě, bratře můj Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen…“ Slova, která nám snad znějí podivně, ale válka tehdy (a dodnes) dělala z mužů víc než bratry – druhy na život a na smrt, přátele, kteří se dělí o chléb i přístřeší, kteří za druhého nastaví záda a hruď.
Podobně naříkal urucký král Gilgameš ve stejnojmenném babylónském eposu nad zesnulým spolubojovníkem a přítelem Enkiduem (8. tabulka): „Sekero mé paže, oporo mé ruky, meči opasku mého, štíte, jenž jsi byl přede mnou, můj sváteční oděve, roucho mé radosti!“ To vše daroval Jónatan Davidovi, ba tím vším byl Enkidu Gilgamešovi! Mečem i štítem, rouchem; obranou i útokem, oporou i ctí, radostí. Urucký král pak nechal příteli navíc postavit pomník a vydal se přes hory a doly hledat lék nesmrtelnosti; i do říše mrtvých by byl s to pro něj sestoupit…
Ale nezapomeňme na druhý známý příklad z Bible – na Noemi a Rút, na izraelskou tchyni a na její moábskou snachu. Obě ztratily manžela a domov, zastání i naději. Když se Noemi vracela z moábské emigrace do Betléma, přesvědčovala Rút, aby zůstala u svého národa, tam aby se pokusila začít znovu – v Izraeli ji nic dobrého nečeká, sám Bůh se obrátil proti mně, říká snaše. Ale Rút „se k ní přimkla“ (Rt 1,14) – slovo, které popisuje i lásku muže k ženě (Gn 2,24) či oddanost člověka Bohu (Ž 63,9) a Boha člověku (Jr 13,11). A dodala (Rt 1,16n): „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce – rozdělí nás jenom smrt!“ Počítala s těžkým údělem i smrtí, nepočítala s Boží dobrotou; její přítelkyně ale znamenala víc! Víc než vlastní lid, víc než vlastní bohové a život, víc než štěstí. Kdo by netoužil po takové přítelkyni, po takovém příteli! Kdo by takovým přítelem nechtěl být! (Písmákům netřeba připomínat, že obavy žen se nenaplnily, nýbrž že obě – věrně bok po boku – našly nové štěstí i Boží požehnání.)
Dodejme ale ještě několik slov o jiném – opravdu jiném? – druhu přátelství. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,“ ilustruje Ježíš vpředvečer ukřižování sám na sobě svým žákům, co je pravá láska (J 15,12–13). A dodá: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám nařizuji…“ (15,14–17). Zde si nejsme rovni: přítel po boku přítele, Jónatan a David, Rút a Noemi… Enkidu a Gilgameš. I oni nasadili život, dali svůj meč a byli mečem, i hrob by s přítelem a pro přítele přijali. Ježíš mluví navíc o přikázáních! A o naší poslušnosti. Následováním jeho příkazu jsme jeho přáteli. A on? On je Pán svých přátel. Smím ho i já nazvat přítelem? V učednické poslušnosti, v Jónatanově pokoře, v oddanosti moábské Rút… ve stesku Gilgamešově? Jak zpíváme: „Tvé věrné přátelství je vzácný skvost. Vše přetrvá tvá laskavost. Od ní mne žádná nouze, můj příteli, neoddělí. Tvé lásce věřím pouze.“ Pro jeho lásku a poslušnost, oddanost a kříž? Pro Boží přátelství k lidem (Tt 3,4)? Snad, jistě! Jako v té písni: „V tom všem jsi můj a já již tvůj, jsem odevzdán ti stále.“
Autor: David Beňa
Zdroj: Brána
