Jako kluk jsem chodíval do jedné domácnosti, kde bylo z mého dětského pohledu něco „zvláštního“. Tatínek mých kamarádů téměř nemluvil, občas seděl s vytřeštěnýma očima upřenýma před sebe a někdy na nás nečekaně a ostře vyjel. Pak ale přicházely chvíle, kdy se choval úplně normálně. Báli jsme se ho, a pokud to šlo, vyhýbali jsme se mu.
Časem se jeho stav zhoršoval. Byl agresivnější a zároveň stále uzavřenější. Později jsme se dozvěděli, že trpěl těžkými depresemi. V době mého dětství se slovo deprese příliš nepoužívalo.
Jeho manželka byla velmi přitažlivá žena – nejen vzhledem, ale především svým vystupováním. Navzdory tomu, jaký její manžel někdy býval, se k němu vždy chovala s úctou a laskavostí. Stejně tak k nám, dětem.
Po letech jsem se dozvěděl více o jejich manželství. Jednou z věcí bylo, že tato paní několikrát dostala dobře míněnou radu, aby se s manželem rozvedla. Někteří křesťané jí to dokázali obhájit dokonce i biblickými argumenty. Tvrdili, že Bůh nás miluje a chce pro nás jen to nejlepší. Protože její manžel trpěl duševní nemocí, měla ho dát do ústavu, rozvést se a začít nový život s někým jiným. Co přece může Bohu působit větší radost než to, když jsou jeho děti šťastné?
Neudělala to a se svým mužem zůstala až do jeho smrti. Po letech jsme o tom spolu mluvili. Řekla mi, že by se s manželem nikdy nerozvedla. Jednak proto, že ho navzdory jeho nemoci stále milovala, ale také proto, že si před Bohem slíbili věrnost až do smrti. Tento slib pro ni nebyl jen krásnou formulí při svatebním obřadu, ale závazkem, který nechtěla porušit.
Zároveň otevřeně přiznala, že jejich manželství bylo někdy těžké. Velmi zajímavý byl i pohled jejich dětí. Samozřejmě věděly, jak náročné manželství jejich rodičů bylo. Přesto si z domova neodnesly především vzpomínku na nemoc svého otce, ale na lásku svých rodičů.
Je láska spojena jen s romantikou?
Smyslem tohoto příběhu není polemizovat o tom, kdy je rozvod přijatelný a kdy ne. Chci poukázat na něco jiného.
V poslední době jsem se několikrát setkal s úplně opačným přístupem, který by se dal shrnout do podvědomého manželského slibu: „Beru si tě, ale nechci s tebou žít, dokud nás smrt nerozdělí. Budu s tebou jen tak dlouho, dokud tě budu milovat a dokud mi náš vztah bude vyhovovat.“
Tato nevyřčená, ale někdy žitá věta vyrůstá mimo jiné ze současné popkultury. Ta spojuje lásku především s romantikou. Největší důraz klade na zamilovanost, emoce, chemii a vášeň. Další vysokou hodnotou je autenticita – člověk má být především věrný sám sobě. Pokud manželství omezuje jeho osobní růst nebo přestává naplňovat jeho potřeby, je považováno za legitimní je opustit.
Nejvyšší autoritou se pak stávají city. Rozum, závazek i morální hranice ustupují tomu, co člověk právě prožívá. Partner je tu především proto, aby naplňoval mé emocionální potřeby, a manželství se stává prostředkem k osobnímu štěstí a seberealizaci. Bolest, sebezapření, zápas nebo nutnost dělat kompromisy do takového pojetí vztahu nezapadají. Pokud se objeví, je třeba z něj co nejrychleji odejít. Vždyť přece „Bůh chce, aby jeho děti byly šťastné“.
Přiznejme si, že tento způsob uvažování proniká i do některých křesťanských kruhů, kde je Bůh někdy představován téměř jako garant našeho osobního štěstí. Jenže s takovým pojetím je možná lepší do manželství vůbec nevstupovat.
Netvrdím, že rozvod není nikdy a za žádných okolností legitimní. Zdá se mi však, že jsme se někdy dostali na opačný konec spektra. Nechceme za manželství bojovat. Nejsme ochotni přijmout, že k lásce někdy patří bolest, že věrnost něco stojí a že za dobrým manželstvím se často skrývá dlouhá a poctivá práce. Právě ochota nést těžkosti společně však dává lásce její skutečnou hloubku.
Možná právě zde se ukazuje rozdíl mezi popkulturní romantickou představou lásky a láskou, o které mluví Bible. Romantika stojí především na tom, co cítím. Biblická láska se pozná podle toho, co jsem ochoten pro druhého udělat. Neznamená to, že emoce jsou nedůležité nebo že bychom měli zůstávat v jakémkoli destruktivním vztahu. Znamená to však, že skutečná láska je hlubší než okamžité pocity. Je to rozhodnutí hledat dobro druhého i tehdy, když je to těžké.
Právě proto je největším obrazem lásky Kristův kříž. Ježíš nešel na kříž proto, že by to pro něj bylo příjemné. Šel tam proto, že miloval. Jeho láska nebyla založena na okamžitých emocích, ale na věrnosti Otci a na rozhodnutí zachránit člověka. Kříž nám připomíná, že nejhlubší láska se neprojevuje tím, co si bere, ale tím, co je ochotna dát.
Možná právě proto jsou nejkrásnější manželství jen zřídka ta, která nikdy nepoznala bolest. Jsou to ta, která se bolestí nenechala porazit. Věrnost, odpuštění, trpělivost a ochota znovu začínat nejsou popřením lásky, ale jejím nejhlubším projevem. Taková láska možná není tolik vidět ve filmech ani na sociálních sítích, ale právě na ní stojí rodiny, vychovávají se děti a proměňují lidské životy.
Foto: Unsplash
