Má dvouletá dcera si během posledních několika měsíců pro sebe vytvořila milou tradici. Když má zrovna náladu, šmejdí u prarodičů v poličkách, hledá a vytahuje fotoalba, listuje v nich a snaží se odtušit, kdo na fotkách je, a popisuje, co se na nich podle ní odehrává. Je to o to milejší, když si uvědomím, že tuhle analogovou formu vyvolávání vzpomínek v současnosti vystřídal digitální prostor, ve kterém sdílíme prakticky vše a se všemi, tedy i s těmi, kterým naše zážitky nejsou primárně určeny. Dokud jsme to my, dospělí a svéprávní lidé, kteří přebírají plnou zodpovědnost za své konání a činy, tak budiž. Problematické však je, když vědomě sdílíme fotky našich dětí.
Nutkání sdílet
Před nedávnem vyšel v týdeníku Respekt velmi dobrý článek, který tento fenomén popisuje z mnoha úhlů. Nevynechává ani pohled dětí, které už dorostly do fáze, kdy si uvědomují, že o tom, co jejich rodiče na sociálních sítích veřejně sídlí, by měly alespoň vědět. Text Barbory Chaloupkové mi po nějaké době připomněl, že jsme s partnerkou před narozením naší dcery udělali jedno velké a velmi praktické rozhodnutí – na sociální sítě vědomě a veřejně nenahrajeme fotky nebo videa našich dětí. A přestože nás občas svrbí bříška palců a máme nutkání podělit se se světem o pokroky naší dcery a teď už i syna, vždy nás zastaví zodpovědnost vůči závazku, který jsme si dali.
Nechci moralizovat, kázat nebo se nad někým povyšovat a soudit, dokážu totiž odtušit různé motivace, ať už je to potřeba sdílet radost z prvních krůčků nebo vtipně-roztomilých momentů, kterých s dětmi pořídíme desítky během krátké doby. Dokážu pochopit i fakt, že se jedná o určitou formu stimulu (o vlivu lajků na lidskou psychiku toho bylo napsáno už mnoho). Trochu zdrženlivější jsem, když jsou děti jedním z produktů osobního marketingu či boostují influence brandu rodičů/influencerů. Podobně to mám i v případě potřeby na dětech nahnat politické body.
Internet si pamatuje
To, co se snažím popsat má totiž dvě hlavní roviny. Ta první je krátkodobá, v podstatě okamžitá, a v případě opravdu malých dětí je to osobní záležitost rodičů. Druhá rovina je ta dlouhodobá, protože, a teď si nalijme čistého vína, internet si pamatuje a digitální stopu, kterou do virtuálního prostoru otiskneme, nikdy zcela nezahladíme. Neporovnatelné je, když najdete v rodinném fotoalbu nelichotivou momentku, na kterou jste úspěšně (a ochotně) zapomněli, než když něco podobného najde trošku šikovnější spolužák vašeho dítěte. Čas na druhou číši, která může být velmi trpká – děti umějí být kruté a šikana už není jen fyzická (ve smyslu reálného světa), ale i kybernetická.
V poslední době se v mém okruhu přátel na sociálních sítích objevilo několik lidí, kteří přišli o své identity a tím i data. Ať už to bylo naivitou, neznalostí nebo pouhou nepozorností, v takových chvílích si člověk uvědomí, jak moc platí, že dvoufázové ověřování je základ. Ale ten pocit zmaru, že najednou všechna vaše data má někdo jiný a že v případě sociálních sítí je obrovsky těžké a někdy až nemožné dovolat se pomoci, ten asi nikdo z nás vědomě zažít nechce.
Zároveň vnímám ještě jedno riziko, které mě osobně trochu děsí. Sociálních sítě v nás vyvolávají nutkavou potřeba dělat ze sebe něco víc, ukazovat to lepší z našich životů. Nabízí se tedy otázka, jestli to náhodou není i případ fotek dětí a zda nejde opět o naši vlastní snahu dát světu vědět, že jsme dobří rodiče. Jestli jsme doopravdy tak skvělí, jako je naše precizně upravená a těmi správnými filtry prohnaná fotografie šťastné rodiny u nedělního oběda, to už je na upřímnosti a motivaci každého z nás.
Radost ze společných analogových chvilek
Už zmiňovaný článek Respektu má titulek Za tohle vám děti nepoděkují a těžko se tomu věří, když především v dnešní upracované a uspěchané době je třeba focení selfie jednou z mála chvil, které dětem upřímně věnujeme. A ony jsou šťastné, protože máma a táta jsou tady, i když je jejich motivace spíš samotná fotografie než ten čas s nimi a ony samotné. Za co ale rozhodně poděkují, a to nejen teď, ale třeba i za dalších 10, 15 nebo 20 let, bude, když virtuální sdílená alba vyměníte za ta analogová a užijete si tu radost z toho, že jste na chvilku jen tak spolu. Především však budete mít jistotu, že tuhle radost prožíváte jen vy a ne další tisíce náhodných pozorovatelů.
Autor: Jan Delong
Foto: pexels/upraveno
