Máme se dobře, nebo zle? Jsme bohatí, nebo chudí? Jak kdo, řeknete asi. Když procházím některé webové stránky, nabývám dojmu, že se řítíme do katastrofy. Státní dluh prý roste do astronomických výšin, bohatství státu si rozebírají politici spojení se současnou vládní garniturou, co nerozkradou, pošlou na Ukrajinu a obyčejní lidé bezprecedentně chudnou.
Pokud se ale nad takovými informacemi aspoň trošku zamyslím, a nemusím mít ani k dispozici žádné spolehlivé informační zdroje, stačí trocha soudnosti, získám poněkud jiný obrázek. Určitě si pamatujete, kdy se státní dluh utrhl z řetězu. Ano, bylo to v roce dva tisíce dvacet, tedy ještě hluboko za minulé vlády. Válka na Ukrajině tehdy ještě nikoho v naší zemi, snad kromě armádních specialistů, nenapadla ani ve snu. Pravda, toho roku se v naší zemi objevil covid 19, že by ale musel ekonomiku tak rozhodit? Podobné katastrofy by snad měl zdravý stát zvládat!
Já ale vůbec nechci hodnotit vlády České republiky a způsob jejich vládnutí! Ono považovat probíhající události za důsledky působení té vlády, která je v tu dobu zrovna u moci, není příliš moudré. Vlády vždycky nesou ovoce působení svých předchůdců. Zaráží mne spíš reakce lidí, neschopnost vnímat souvislosti, uvědomovat si příčiny jevů i jejich důsledky. A sklon považovat se za ubohé oběti politických her, konspirací a ekonomických zájmů nadnárodních korporací. Ten mi připadá až děsivý. Vnímáme se jako ubozí chudáci, a přitom patříme k nejbohatší části světa. Včetně těch chudých mezi námi!
„Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost,“ píše apoštol Pavel v biblickém dopise přátelům ve starověkém městě Filipy. Tato dovednost mu poskytovala obrovskou svobodu. Nezávislost na věcech. Také se to snažím učit, a život mi poskytl možnost vyzkoušet si obé. Vím, že se dá dobře žít v obojím nastavení, v chudobě i v bohatství. Neříkám tím ovšem, že to jde snadno.
Být chudý je těžké. Člověk se nejednou dostane do zdánlivě bezvýchodné situace, nevidí řešení, neumí si pomoci. Kdo ale vydrží, většinou zjistí, že se žádná kaše nejí tak horká, jak se uvaří, a že očekávaná budoucnost je vždycky hrozivější jako budoucnost; která se už stala přítomností.
Být bohatý je těžší. Neříkám „stát se bohatým,“ to se někdy podaří i bez jakýchkoli vlastních zásluh. Říkám „být,“ tedy nejen se stát, ale přinejmenším nějakou dobu i zůstat bohatým. Myslím na udržitelný stav. Ten s sebou nese velikou zodpovědnost. Tak uměli žít mnozí příslušníci starých šlechtických rodů, měli to v krvi, tu odpovědnost za svěřený majetek. Věděli, že není jejich, že si s ním nemohou dělat, co je napadne, protože jednou budou ze svého hospodaření vydávat počet.
Stát se chudým i stát se bohatým je výzva. Je totiž možné přijmout chudobu i bohatství jako úkol, jako příležitost něco dokázat, někomu pomoci. I chudý může pomáhat, a někdy víc než ten, který má mnoho. Do některých situací má bohatý dveře zavřené.
Obojí ale něco stojí, obstát vyžaduje rozhodnutí, snahu i vytrvalost. Co když na to nemám dost sil? Podobně na tom asi byl autor biblického přísloví, když se modlil: Nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.
Nemít málo ani moc, ideální stav. Na závěr snad ještě jednou apoštol Pavel, tentokrát spíš k těm, kteří by rádi zbohatli: Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.
Zdá se mi to moudré. Láska k penězům totiž roste ze šalebného pocitu, že budu penězi zabezpečen, že mi přinesou štěstí. Nejen bible, i lidská zkušenost ukazuje, že tomu často bývá jinak.
Za Rádio 7: Petr Raus
