Někteří politici dnes mluví o zdanění restitučních náhrad, aby získávali voliče z řad těch, kteří nemají církve rádi, nebo dokonce tvrdí, že církev majetek nakradla či zabrala nekatolíkům po Bílé hoře. Je proto dobré připomenout, jak majetek získávala doopravdy.
Založení biskupství nebo farnosti bývalo podmíněno finančním zajištěním jejich provozu. Například farnost měla mít při zřízení tolik pole, aby se na něm farář uživil (tzv. farní obročí). Podobně i kostel vlastnil často pole, z jehož výtěžku se opravoval. Když někdo postavil kapli a chtěl ji věnovat církvi, musel k ní darovat kus pole. Kaple měla právní subjektivitu (patřila sama sobě) a jí patřil i pozemek, z jehož výnosu se skládalo na opravy. Pozemek patřil do tzv. kmenového jmění a nesměl být zcizen, dokud kaple stála.
Mnohé obce rády slaví výročí nejstarší písemné zmínky o obci. Bývá to třeba na základě soupisu církevního majetku. Například olomoucký biskup Zdík roku 1131 vyjmenovává 82 celých vesnic a 261 popluží, které patří k biskupskému kostelu. Když se dobře hospodařilo, bylo možné přikupovat další majetky. Některé kláštery dostávaly pozemky od panovníka s úkolem zúrodnit prales či vysušit močál a pomáhat společnosti nejen v oblasti duchovní, výchovné, vzdělávací, sociální, ale i kulturní. Tak ve 14. století patřila církvi téměř třetina obdělávaných pozemků v Čechách. Za husitských válek i za reformace o řadu pozemků přišla. Jen některé získala později zpět.
Je pravda, že chápání vlastnictví se v dějinách vyvíjelo, a proto musíme každou dobu posuzovat podle tehdejšího stupně vývoje.
Mše sv. za dárce
Většinou bezdětní dárci odkázali po smrti svá pole farnosti s tím, že farář měl povinnost každoročně sloužit za dárce mši svatou, někdy i více mší podle darovací smlouvy. O každé takové právnické osobě vedl farář samostatné účetnictví (podobně jako u nadací či fondů). K jejich rušení slučováním s farnostmi docházelo až koncem devadesátých let 20. století z rozhodnutí ministerstva kultury.
Po zabrání církevního majetku státem v roce 1948 církev neměla z tohoto majetku žádný užitek. Proto nemusela plnit povinnosti plynoucí z darů. V restitucích se některé majetky vrátily, za některé byla proplacena finanční náhrada. Protože z nich má církev zase užitek, oživla i povinnost modlitby za zemřelé dárce. Protože ale dnes už není možné dohledat jednotlivé smlouvy, obrátili se čeští a moravští biskupové na Svatý stolec s prosbou o řešení. Svatý stolec stanovil, že každý kněz, který stojí v čele farnosti, má povinnost během následujícího liturgického roku slavit deset mší svatých za zemřelé dárce. V případě, že spravuje více farností, pak se tato povinnost započítá jen jednou. Týká se i nových farností a také těch, které žádné majetky neměly. Biskupové prosí věřící, aby se těchto mší svatých účastnili v hojné míře a společně se modlili za dárce, z jejichž darů mají užitek všechny dnešní farnosti.
Patronáty a nadace
Některé farnosti neměly svá pole, byly zajištěny tzv. patronacemi. Majitel panství se smluvně zavázal každoročně dodat na faru určité množství potravin ze svého statku, někdy dřevo na topení, někdy dokonce i pivo, když měl pivovar. Za to mohl mluvit do toho, kdo bude u něj farářem. Patron měl také povinnost přispívat na opravy kostela.
Od doby Marie Terezie musela mít každá farnost obecnou školu a vést matriky. Josef II. chtěl „veřejnou správu“ zintenzivnit a rozhodlo založení mnoha farností, aby daný počet obyvatel neměl do kostela dál než jednu hodinu pěšky. Nové farnosti však neměl z čeho platit, proto zrušil mnoho klášterů, které neměly školy a nemocnice, a jejich majetek svěřil Náboženskému fondu, později Náboženská matice. Ta měla ve vztahu k novým farnostem a také k některým novým biskupstvím práva a povinnosti patronů.
Význam kapitul
U katedrály byla zřízena kapitula kanovníků se souhlasem papeže, ale pro každého kanovníka muselo být zajištění, třeba statek na venkově či dům ve městě. Tento kanovník pak vykonával různé vyšší funkce na biskupství – generální vikář, kancléř apod., ale za tuto práci nebyl placen. Žil z kanovnického příjmu. Často měl přiděleného kněze, vikáře, kterého živil. Ten ho mohl zastupovat při každodenních společných modlitbách v katedrále a vykonávat povinnosti nižších úředníků na biskupství.
Někdy se stávali kanovníky-čekateli či nesídelními kanovníky mladí kněží ze šlechtických rodů, jimž kanovnický příjem sloužil jako stipendium ke studiu v zahraničí (dnes zajišťují stipendia nadační fondy). V některých dobách stoupal počet kanovníků například tím, že bohatý šlechtic se souhlasem krále i papeže daroval kapitule statek jako zajištění dalšího kanovnického místa, třeba pro svého syna, ale kanovnické místo nesmělo být po jeho smrti zrušeno bez souhlasu papeže. Podobně vznikla i olomoucká univerzita. Biskup zajistil pro univerzitu statky, jejichž výnos financoval její provoz, papež ji zřídil a pozvaní jezuité ji vedli. Podobné majetkové zajištění měl kněžský seminář nebo gymnázium.
Konfiskace a státní souhlas
Zásadní změna financování spojená s nástupem komunismu byla postavena na patronátním právu. Stát zabral veškerý majetek a zavázal se platit mzdy kněží a veškerý provoz církve, i když to dělal tak, že mnohé kostely spadly. Za to si nárokoval rozhodovat o ustanovování kněží. Kdo dostal tzv. státní souhlas pro konkrétní místo, byl placen státem a v občanském průkazu měl razítko zaměstnavatele Okresního národního výboru. Bez souhlasu státu nesměl vypomáhat ani svému sousedovi. Jakékoliv kněžské působení bez státního souhlasu bylo trestné, někdy i vězením.
V roce 1990 byl zákonem zrušen státní dozor nad církvemi. Byly vráceny jen nejnutnější budovy, kněží byli dál placeni státem, ale už ne přes ONV, ale přes biskupství. Nový zákon o církvích umožnil snadnou registraci mnoha nových náboženských společností, které po deseti letech měly získat právo být placeny státem. Toho se stát bál, a proto zvolil pro sebe levnější cestu. Dříve než by musel platit nové náboženské společnosti, rozhodl se vrátit majetek a skončit s financováním.
Přibyly starosti
Církevní restituce přímo souvisejí s ukončením financování církví, i když postupným. Vrácené majetky jsou často ve velmi špatném stavu a z prvních výnosů a finanční náhrady se musejí uvádět do takového stavu, aby od chvíle, kdy skončí státní dotace na platy, mohla církev z jejich výnosů financovat svůj provoz.
Kritici mluví o zbohatnutí církve nebo volají po zdanění finanční náhrady. Ta však byla zaúčtována celá hned na začátku a současné postupné vyplácení je jen splácením dluhu státu vůči církvím. Církev nezbohatla, jen přibylo starostí a zodpovědnosti. Žijeme skromně a musíme počítat se štědrostí věřících. Největší ekonomickou zátěží je údržba kostelů, na něž žádáme dotace z různých veřejných i soukromých zdrojů. Ty nejsou nárokové ani u národních kulturních památek. Zvláště městské kostely jsou často magnetem turismu, na němž vydělávají jiní a hlavně stát. Kněží jsou přitom nejlevnějšími kastelány památek a věřící největšími sponzory národní kultury. Užitečnost nás však těší.
Autor: JAN GRAUBNER, arcibiskup olomoucký
Zdroj: katyd.cz