K lidem s mentálním postižením máme tendenci přistupovat jako k dětem. Opomíjíme jejich fyzický a psychický vývoj, jehož součástí je též sexualita. V Diakonii Západ se rozhodli překročit tabu a věnovat se tomuto tématu systematicky.
V zařízeních Diakonie často docházelo mezi klienty k spontánním sexuálním praktikám. Jednalo se především o masturbaci a veřejné projevy partnerské náklonnosti. Klienti se mezi sebou začali svlékat, ukazovali si intimní partie. A jak říká jedna z vedoucích pracovnic Václava Bláhová: „Balancovali jsme, jak se k tomu stavět.“ Otázka zněla, zda takové projevy přísněji omezit, nebo zda je tolerovat.
Na jedné straně stojí právo klientů na seberealizaci. K tomu patří i erotika a sex. Touhy a potřeby dospělých lidí s mentálním znevýhodněním se nijak zásadně neliší od takzvaně zdravé části populace. Na druhé misce vah ležel fakt, že klienti s mentálním znevýhodněním nemívají zažité běžné konvence. Svým spontánním sexuálním chováním mohou společnost děsit.
V Diakonii Západ se shodli, že se nic zakazovat nebude, ale že zároveň sexuální život klientů potřebuje nějaká všem srozumitelná pravidla. „Začali jsme proto spolupracovat s panem Eisnerem, který je v Česku jeden z předních odborníků na tuto problematiku,“ říká paní Bláhová. Petr Eisner se tématu soustavně věnuje už pětadvacet let; absolvoval také výcvik pro práci se sexualitou u holandských kolegů. Pravidelně vzdělává pracovníky v sociálních službách, poskytuje sexuální výchovu, osvětu a pomáhá řešit konkrétní případy. S Diakonií Západ takto spolupracuje už tři roky.
Intimní důvěrník a role rodičů
V každém z pěti svých zařízení pro lidi s mentálním znevýhodněním jmenovala Diakonie takzvaného intimního důvěrníka. Jedním z nich je například paní Jiřina Urválková, která měla se sexuálním chováním lidí s mentálním znevýhodněním zkušenost už z rodiny. „Řešila jsme tyto věci u svého dospělého autistického syna, takže mám pro sexualitu našich klientů pochopení,“ říká. Zároveň dodává, že po 17 letech v Diakonii Západ pro ni pozice intimní důvěrnice představovala zajímavou pracovní výzvu, jejíž součástí je i nové vzdělávání a rozvoj.
Intimní důvěrníci musí být především dobří pozorovatelé: musí dobře znát chování klientů a rozpoznat, kdy je vhodné s nimi otázku sexuality otevřít. Přitom nelze vždy spoléhat na běžnou řeč, protože někteří z klientů ji těžko chápou a sami nemluví. Osvěta se potom děje hlavně prostřednictvím vizuálních ukázek. Nad různými obrázky se krok po kroku učí klienti chápat hodnotu vlastního těla. Řeší se s nimi například, jak je vhodné se dotýkat druhých lidí. Takto si postupně začínají osvojovat hranici, před níž jsou projevy tělesné blízkosti obecně akceptovatelné, a co už patří do sféry intimity.
Sexuální aktivity, především sebeuspokojování, se snaží intimní důvěrník směřovat do bezpečných a soukromých prostor. Seznamuje také klienty s možnostmi antikoncepce. „Nutná je přitom spolupráce s rodinami našich klientů,“ říká Václava Bláhová. „Může se stát, že si se sexualitou svých dospělých dětí nevědí rady. Zakazují jim doma například masturbaci, čímž vzniká přetlak, který si pak klienti mohou vybíjet při pobytu v zařízení Diakonie. To musíme citlivě vykomunikovat. Vztah s rodinami klientů je pro nás velmi důležitý,“ dodává Václava Bláhová.
Intimní důvěrnice Jiřina Urválková vzpomíná, jak si musela u rodičů v otázce sexuality jejich dospělých dětí získat důvěru. Probírají se totiž témata, před kterými každý zcela přirozeně cítí ostych. „Když třeba rodiče synovi nevysvětlili, že ženy menstruují, stalo se, že u své partnerky, která si neuměla sama vyměnit menstruační pomůcku, viděl krev. Hrozně se lekl a myslel, že jeho přítelkyně umírá,“ vzpomíná Jiřina Urválková. „Snažíme se tedy působit preventivně, aby takové situace nenastaly,“ dodává.
Pro základní seznámení s tím, jak k sexu a erotice klientů v Diakonii Západ přistupují, slouží rodičům takzvaný „protokol sexuality“. Opatrovníci a rodiče se jeho prostřednictvím seznámí s tím, že Diakonie Západ poskytuje v oblasti sexuality osvětu, jaké chování je v zařízeních Diakonie přípustné a jaké ne. „S rodiči se nad tímto tématem setkáváme pravidelně. Jsou v tomto našimi partnery a funguje to skvěle,“ doplňuje Urválková.
Projevy sexuality v praxi
Sexualita není jen nějaký „akt“, ale také vše, co k tomu náleží – chování, pravidla hygieny, soužití v partnerském vztahu. Někomu stačí k plnému uspokojení projev citu – když může říct: „Ty jsi moje holka.“ Na druhé straně jsou lidé, kteří potřebují samotný sexuální akt. Odborníci pak musejí umět rozlišit, s jakou skupinou klientů zrovna pracují. „Zažili jsme, že klient svlékal naší kolegyni ponožky. Nikdo v tom napoprvé sexuální podtext neviděl, spíš legraci. Pro klienta to tuto rovinu ale mělo. Jiný klient zase potřebuje k uspokojení nebo ke zvýšení sexuálního apetitu určitý druh textilní látky,“ říká Urválková a dodává, že se takové projevy snaží řízeně koordinovat.
Používá přitom takzvaný sexbox. Ten ukrývá různé grafické materiály, které velmi věrně zachycují realitu. Klient se dozví, jak vypadá nahá žena a muž, jak na intimní hygienu, jaké jsou sexuální polohy a podobně. „Nebo také pracujeme se sadou dvaceti pěti obrázků od pozvání na rande až po samotný styk,“ vysvětluje Jiřina Urválková. „Tyto obrázky se dají oběma partnerům a každý je poskládá do řady, aby popsal, kam až by chtěl v intimnostech dojít. Jeden partner chce dojít k puse na tvář a druhý se chce milovat. Poté je na mně, intimním důvěrníkovi, toto korigovat, aby jeden z partnerů nebyl ve vztahu nešťastný.“
Rande ve Františkových Lázních
Natálie a Honza jsou klienti jednoho z denních stacionářů Diakonie. Chodí spolu. Pro oba je to jejich první romantický vztah: „Pro mě to znamená mít někoho rád, chodit s ním na kávu, jezdit společně do přírody,“ svěřuje se Natálie. Dále popisuje, že vztah s Honzou začínal postupně. „Na začátku jsme nevěděli, jestli se můžeme jeden druhého dotýkat. Tak jsme si psali, volali, drželi se za ruku. Teď už se líbáme a objímáme, ale jenom v noci, když nás nikdo nevidí. Chceme mít soukromí. Trvalo třeba dost dlouho, než jsme před sebou mohli být nazí.“
Honzova maminka připouští, že první společné přespání páru v jejím bytě byla pro ni výzva. Zároveň věděla, že to byl důležitý krok jejich vztahu a zorganizovala pro zamilovaný pár několikadenní dovolenou. Odvezla je do Františkových Lázní přímo do hotelu a vše předem domluvila s personálem. Vytvořila tak páru bezpečné prostředí a chápavé okolí.
„Jsem rád, že teď už si s Natálií navzájem třeba drbeme ve sprše záda a říkáme si, že se milujeme,“ doplňuje Honza a chytá Natálii za ruku. Ulevilo se mu, když zjistil, že se Natálii jeho dotyky líbí, protože si ze začátku nebyl jist, zda si může tyto důvěrnosti dovolit. Veškerou nejistotu ale mohl konzultovat s pracovníky stacionáře, kteří oba partnery podporovali. Nyní pár plánuje společné bydlení a věří, že jej s pomocí rodiny a pracovníků Diakonie mohou dosáhnout.
Autorka: Anita Stulíková
Zdroj: Český Bratr
A jsme u antikoncepce. Zákaz antikoncepce u mentálně postižených znamená, že děti půdou do dětských domovů. Pokud církevní předpisy nemohou platit pro každého (včetně duševně nemocných rodičů), pak jsou špatné. Praxe tyto předpisy usvědčuje z toho, že jsou špatné, že se církev mýlí. A to, že nemyslí na tyto případy ani na křesťany v afrických chatrčích, na země, kde je rozšířeno IIDS, je důkazem nelásky k lidem.