Tak nějak všichni víme, že hřešíme. Mnohem složitější je, pokud nás někdo s nějakým konkrétním hříchem nebo selháním konfrontuje. Na to býváme alergičtí. Důvodem je, že velmi pečlivě pracujeme na svojí společensky přijatelné masce. Jenže pod ní rostou stíny v podobě naší tvrdosti, narcismu, soutěživosti nebo sebelítosti. Tyto oblasti nechceme vidět a nechceme, aby je viděli ostatní.
Byli to přátelé, a to jak ve službě v církvi, tak i lidsky. Jak to ale bývá, nic netrvá věčně. Zvrat přišel v okamžiku, kdy se jeden z nich dopustil chyby. Nezvládl svoje emoce a ostře na někoho vyjel. Jeho kamarád mu domluvil, jenže to neměl dělat. Najednou vedle sebe už neměl starého dobrého kamaráda, ale nepřítele.
Druhý příběh. Jednalo se na jedné straně o pastora a na druhé o vedoucího jakési služby ve sboru. Dotyčný vedoucí něco nezvládl, a stejně jako v příběhu prvním, dostal zpětnou vazbu. Nic dramatického, chyby se prostě stávají. Reakcí byl předlouhý mail, že dotyčný vedoucí si na pastorovi vyprošuje, aby mu příště nic neříkal. Svoji službu přece koná zadarmo, ve volném čase, a tak ať je vůbec rád, že ve sboru něco dělá.
Poslední příběh je v obráceném gardu. Pastor dlouhodobě nevykonával, co se od něj očekávalo. Nejednalo se o žádné fatální selhání, vlastně jen drobnosti. Když byl velmi citlivě konfrontován s tím, že to mezi ním a jeho spolupracovníky drhne, vyletěl jak papírový čert z krabičky a jeho reakce vyvolala dlouhodobé napětí.
Proč o tom píšu… Čím déle pracuji s lidmi, tím více se mi zdá, že to, kým skutečně jsou, poznám až tehdy, když selžou, když jsou se svým selháním konfrontováni a když na svoje selhání a následnou konfrontaci dokáží dobře zareagovat. Což zcela konkrétně znamená, že dokáží svoji vinu a selhání uznat.
Jako křesťané snad všichni víme, že jsme hříšníci. Na tomto přiznání ale nic zvláštního není a popravdě nic nás nestojí. Pokud si to někdo o sobě nemyslí, zřejmě trpí poruchou osobnosti. Stejně tak nic moc nestojí vyznání: „Pane, odpusť mi moje hříchy.“ Tak nějak všichni víme, že hřešíme. Mnohem složitější je, pokud nás někdo s nějakým konkrétním hříchem nebo selháním konfrontuje. Na to býváme alergičtí.
Dotyční ve výše uvedených příbězích jistě věděli a souhlasili s tím, že nejsou dokonalí, bez problémů odříkávali „odpusť nám naše viny“, ale když se setkali se selháním u sebe, když jejich chyby a viny někdo pojmenoval, neunesli to.
Důvodem je, že velmi pečlivě pracujeme na svojí personě, tedy na společensky přijatelné masce. Jenže pod personou rostou stíny v podobě naší tvrdosti, narcismu, soutěživosti, sebelítosti. V podstatě se jedná o oblasti, které na sobě nechceme vidět a nechceme, aby je viděli ostatní. „Všichni jsme schovaní v takové či makové skříni a společnost nás ještě podporuje v tom, abychom hráli svoje role. Ostatní zpravidla tvůj stín vidí, takže je naprosto klíčové, aby ses dozvěděl, co o tobě všichni dávno vědí – jen ty ne!“ (Rohr R., Pád vzhůru)
Na tom není nic divného nebo neobvyklého, pokud s tím ovšem dokážeme náležitě pracovat. Někdo řekl, že lidem, kteří si nikdy netroufli spadnout, chybí rovnováha, aniž by si toho byli vědomi, a proto je s nimi tak obtížné žít. Trochu bych to poupravil na: Lidem, kteří si nepřiznávají svoje selhání, chybí rovnováha, aniž by si toho byli vědomi.“
Občas jsem o křesťanství slyšel, že jedna z jeho pokřivených forem je vzbuzování falešného pocitu viny. To jistě ano. Jenže co s tím? Jedním z možných řešení je svoje viny prostě neřešit, protože Bůh je láska a naše selhání nám stejně odpustí. Je to vlastně útěk od reality.
Mnohem lepší je nehrát si na něco, co nejsem, přijmout svůj stín, svoje selhání a nedělat, že neexistují, nešílet, zbytečně se neospravedlňovat, nezakrývat, když mě někdo s něčím konfrontuje a dát to, v čem padám, do Božího světla.
I když jsme to slyšeli mnohokrát, velikost člověka není v tom, že nikdy nepadne, ale že když padne, dokáže povstat. Jenže je otázka, zda povstane díky tomu, že si svoje selhání ospravedlní, že se se z nich dokáže „vykecat“, nebo proto, že je vyzná Bohu a druhým.
Kdo umí přiznat své selhání a následnou kritiku, ukazuje, že křečovitě nelpí na svém egu, na své personě. Zároveň že velmi dobře pochopil a hlavně prožil, co je evangelium. Já sám jsem takovýchto křesťanů vlastně poznal jen málo, ale poznal jsem je a jsou pro mě velikou inspirací. Zároveň si sám kladu otázku, jak se svým stínem pracuji já sám…
Autor: David Novák
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: pexels/Rodnae
Nejsme hříšníci. Jsme poškozeni. I přesto v nás však zůstalo něco málo zdravého – je však potřeba to najít. V pekle, v podsvětí, v nevědomí, v preverbálním chaosu, v prenatálním stavu, názvy jsou různé. A útěk k bohu je útěk od reality – a to je přesně to, co bohové chtějí. Protože proč by všichni ti bohové chtěli, abychom je uctívali, modlili se k nim, dělali nejrůznější praxe atd.? Co máme pro ně tak zajímavého, co chtějí? A proč nás, lidské bytosti, tak moc potřebují?