Politika neboli „správa věcí veřejných“ je pozoruhodný fenomén. Dle Komenského plyne z bytostné potřeby člověka po řádu a míru. Toužíme žít ve spořádaném světě, kde panuje klid a kde je bezpečno. Úkolem politiky je takový svět utvářet. Různé politické nešvary zasáhly Komenského mnohokrát. Asi nejvíce se jej dotkl neslavně proslulý patent Ferdinanda II. z r. 1628, který stanovil lhůtu šesti měsíců, v níž museli všichni nekatolíci (pouze šlechtického rodu) opustit zemi.
Komenský v té době netušil, že mu už nikdy nebude dovoleno vrátit se do jeho domoviny. Zůstal v exilu po dobu čtyřiceti dvou let až do své smrti. V Lešně se Jednota připojila k potomkům exulantů z předchozího století, kteří rovněž uprchli ze země před pronásledováním a našli relativní bezpečí u místního tolerantního feudála, hraběte Rafaela Leszczynského. Není divu, že Komenský po celý svůj život řešil „nápravu“ politiky.
Politiku dělají lidé a problémem lidí je, že v důsledku pokažení hříchem propadají neřádu osobních zájmů. „Uvažme stav věcí veřejných,“ zahajuje Komenský své úvahy o politice a pokračuje: „Vlci, medvědi, tygři, hadi a jiné divoké šelmy žijí s jinými příslušníky svého druhu svorně. Ale my, rozumná stvoření, ach, jak jsme nesvorní! (…) Chováme se hůře než zvířata; buď se stále dereme k vládě, nebo se naopak každé nadvládě vyhýbáme a uvádíme tak všude poměry do nepořádku a sami se zaplétáme do nekonečných potíží.“
A jinde Komenský dodává: „Každý si o sobě myslí, že jen on sám má pravdu a ostatní že jsou blázni. Každý se stará a usiluje jen o své dobro (nebo o dobro výhradně těch, ke kterým patří) a o ostatní nedbá. Naopak, objevuje se závist a strach, aby se někdo jiný něčeho nezmocnil dřív. Po čem kdo může chňapnout, udělá to, jako bychom se účastnili hry, ve které připadne dobro tomu, kdo ho vyrve ostatním. Někdo dokonce nešetří lidské krve, pokud z toho může získat nějaký prospěch. Člověk hubí a olupuje člověka, skupina lidí jinou skupinu, národ jiné národy.“
Politika, která má budoucnost, je tedy taková, která ví, že blaho jedince není dlouhodobě udržitelné bez blaha celku. Ten, kdo má jakoukoli moc, ji nesmí zneužívat. Ten, kdo vládne, nesmí povyšovat osobní zájmy nad zájmy celku. Každý člověk je v pozici, kdy je někomu podřízen a někomu nadřazen, resp. někdo mu „vládne“ a zároveň sám někomu „vládne“. Vládnout dobře může jen ten, kdo umí ovládat sám sebe. Imperare sibi maximum imperium est . Ovládat sebe jest největší moc, všiml si už Seneca.
Ovšem, kdo se dokáže dokonale ovládat? Vždyť i apoštol Pavel se nepoznával ve svých vlastních skutcích. Když chtěl vykonat dobro, se kterým dokonce vnitřně souhlasil, měl po ruce zlo. Kolikrát člověk v životě učiní předsevzetí nebo si slíbí, že to či ono už nikdy neudělá, že už se nenapije nebo do roka zhubne. A přece se znovu a znovu stává svědkem selhání své vlastní vůle. „Jak ubohý jsem to člověk!“ běduje apoštol závěrem své sebereflexe. Ale není to marný nářek, naznačuje východisko – naději: „Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (Římanům 7)
A to je náznak východiska pro politiku, která má budoucnost. Tak jako neexistuje dokonalý člověk, protože všichni jsme hříšníci daleko od slávy Boží, neexistuje ani dokonalý politik, který by dokonale vládl sám sobě, a tak splňoval náročné kritérium pro vládnutí druhým. Ovšem politik, který o svém hříchu ví, bude politik pokorný, a především kající. A jako takový má budoucnost – takové potřebujeme.
Autor: Jan Hábl
Zdroj: Časopis Brána