Neumím si představit, že by nějaký člověk skutečně chtěl zbavit druhého života. Teď to ale vidím v novinách. Stalo se to na místě, kterým mohu zítra klidně procházet i já. Vždycky jsem si sama pro sebe takové chování omlouvala tím, že se odehrávalo ve válce nebo těsně po ní, ale teď vidím, že v lidech je nenávist a zlo latentně přítomno.
Dotklo se mne, když jsem četla zprávy z demonstrací, na nichž se posílali politikové jako vlastizrádci na šibenice. Dokonce tam jednu pěknou šibenici i přivezli, aby nebylo mýlky, že to myslí vážně. Někteří se pak omlouvali, že to nemysleli vážně. Někteří však své úmysly někoho věšet ani nezpochybnili. Mysleli to vážně.
Vždycky je mi zle z výhrůžek násilím jiným lidem. Nejhůř je mi proto, že se mi zdá, že protestující ani nedovedou vysvětlit, kdo je to ten vlastizrádce a proč. Uměla bych pochopit touhu po pomstě. Nebyla by to žádná omluva pro nenávistné chování, ale pochopila bych je. Jenomže se mi zdá, že tu není, co chápat. Oni prostě potřebují ventilovat nějakou svou zlobu.
Nemohlo by za tím být především to, že tato skupina lidí si nemůže jít vyventilovat své frustrace někam na fotbal nebo na hokej? Tam by si mohli svobodně zařvat, zanadávat, zavyhrožovat. Dali by si pivo, dvě, tři a párek. Zápas by nějak dopadl. Vítězně nebo porážkou. Mohli by to jít oslavit, nebo zapít žal. Mohli by se poprat s fanoušky soupeře, kteří by netoužili po ničem jiném. Emočně by si ulehčili a zároveň s radostí nebo žalem z výsledku sportovního utkání by se snad spláchly i jejich osobní radosti nebo žaly. Ulevili by si a nehledali by jinou možnost k ventilování svých emocí.
Třeba mají pocit, jako by sami nebyli nikým. Ničím nevynikají, nic se jim nedaří, v životě spíš prohrávají. Jejich osud nikoho nezajímá. Když ale fandí svému týmu, svým hvězdám, něco z jejich zlatého prachu padá i na ně samotné, věrné fanoušky. Vítězství jejich týmu je tak trochu i jejich vlastním vítězstvím. Fanoušci slavných jsou přece taky slavní slávou těch, které obdivují.
Neumím si představit, že by nějaký člověk skutečně chtěl zbavit druhého života. Teď to vidím v dnešních novinách. Stalo se to na místě, kterým mohu zítra klidně procházet i já. Vím, že se takové věci děly v historii, kdy se nevinní lidé trestali na hrdle za národnost, politickou příslušnost či nepříslušnost, a ani to nebylo tak dávno. Vždycky jsem si sama pro sebe takové chování omlouvala tím, že se to odehrávalo v době historického zlomu, ve válce nebo těsně po ní, ale teď vidím, jak je to falešné.
V člověku je nenávist a zlo latentně přítomno. Je skryté, dosud se neprojevilo. Nikdy nevíme, za jakých okolností se v nás samých vzedme plamen hněvu, nenávisti a násilí a způsobí požár. Nemůžeme odhadnout, co způsobí, že se přidáme ke křičícímu davu a budeme schvalovat nebo požadovat něčí smrt jako trest za domnělé nebo opravdové provinění. Bylo by pyšné tvrdit, že to já bych nikdy… Nemůžu to vědět. Bez Boha se neobejdeme. Jen v něm se držím naděje, že neselžu. Je mi úzko. Chtěla bych obstát a nepropadnout nenávisti.
Pozoruju, že někteří z mých přátel, co mají jiné názory na momentálně aktuální problémy, se radikalizují. Mají výsměšné silácké řeči, které zavánějí výhrůžkami. Z jejich vyjádření mizí laskavost. Zatvrzele všechna témata převádějí jen na to jejich. Je mi úzko. Chtěli by třeba oběsit i mě, kdybych šla zítra náhodou kolem a nepřidala se k nim?
