Svátek všech zesnulých je takový smutný svátek. Nedá se moc dobře slavit nijak bujaře. Květinové dekorace, které se v těchto dnech nabízejí v květinářstvích, nijak vesele nevypadají. Nejpozitivnější emocí při svátku dušiček bude asi vděčnost. Vzpomínky na zesnulé ale mohou být různé. Nemá smysl odsuzovat se za to, když cítíme úlevu. Můžeme cítit také hněv. A samozřejmě tíseň smutku svírá srdce i vnitřnosti. Člověka, který přišel o někoho blízkého, o někoho drahého, o někoho, koho miloval.
Každý, kdo dlouhodobě pečoval o těžce nemocného nebo opravdu starého příbuzného, prožívá úlevu, když je té povinnosti zbaven a opět získá svou svobodu. Málokdo má odvahu se k takovým pocitům přiznat, ale není to nic nevhodného. Být připoután k loži nemocného, být uvězněn v kleci povinností a odtržen od svého vlastního života, to není nic, co by bylo snadné, sladké a žádoucí. Je to oběť, která něco stojí. Často bývá taková péče provázena pocity bezmoci a marnosti. Při nejlepší vůli nelze lépe pomoci. Je marné shánět lepší léky a nutit starého člověka k dalším a dalším lékařským zákrokům. Je necitlivé nutit ho do jídla, když nemá chuť ani hlad a ani potřebu jíst. Chce už jen pomalu odejít. Smířit se s odchodem blízkého člověka je těžké, ale není nic důležitějšího.
Znám rodinu, kde babičku jednou do roka odvezou do nemocnice, aby ji tam znovu „nakopli“, provedli jí „servis“ a ona ještě znovu žila. Dostane pár kapaček, nějakou tu rehabilitaci a vrátí se domů v lepší kondici. Sama však už vůli k životu nemá. Ráda by odešla. Jenže příbuzní se nemohou s její smrtí smířit, a tak babičku stále „servisují“, aby ještě vydržela. To oni se bojí smrti.
Já jsem po smrti své maminky cítila především hněv. Zuřila jsem, že se nedokázala ani ve své poslední hodině smířit s nejbližšími příbuznými, s nimiž vedla nesmyslné spory. Odmítla je byť i jen pozdravovat. Nemohla jsem pochopit, že vůbec není přístupná odpuštění, které by ji už vlastně nic nestálo. Stačilo by jakékoli její smířlivé gesto. Ale ne. Klidně si umřela neusmířená. Mně trvalo pár dnů, než jsem se vyrovnala s tím, že byla svobodná a mohla naložit se svým odpuštěním, jak sama chtěla.
V posledních dnech jsem se setkávala s lidmi, kteří žijí s vděčností mimořádného charakteru. Žijí totiž proto, že někdo jiný zemřel a poskytl jim své orgány. A tak nyní paní, co má v sobě ledviny po mladém muži, který zahynul při autonehodě a jeho rodiče dali souhlas s použitím jeho orgánů, chodí číst nemocným dětem do nemocnice, protože se chce nějak odvděčit za milost, která prodloužila její život. Chce to poslat dál, chce něco dát, protože sama tolik dostala. Jiná žena, která žije díky transplantovaným plicím, chodí každou středu do komunitního centra vařit polévku pro bezdomovce. Nepovažuje to za nic zvláštního. Zázrakem se dostala na čekací listinu a zázrakem byla připravená přijmout vhodné plíce, když byly k dispozici. Tito lidé prožívají uvědomění, že díky konci života někoho jiného byl ten jejich zachráněn.
Díky Ježíši tu můžeme být všichni odteď až na věky. O svátku zemřelých na to myslím. Díky jeho oběti nemám novou ledvinu, nová játra nebo plíce. Mám nového ducha. Tahle transplantace se odehrála v duchu, ale má ještě větší dopad než přenos fyzických orgánů. Má totiž vliv na věčnost. Odstraňuje strach ze smrti a probouzí vděčnost bez hranic. Když jdu kolem květinářství a prohlížím si ty různé smutné věnečky a kříže, co se nosí na hřbitovy, říkám si: Ach, kdybyste věděli.