„V době, kdy musíme čelit rizikům spojeným s přebytkem nepravdivých informací, používáním technologie „deep fake“ a umělé inteligence, je naprosto zásadní, aby se děti odmala učily nad věcmi kriticky přemýšlet a dávat si je do souvislostí,“ myslí si lektorka primární prevence organizace Hope4Kids Ida Pencová.
Věnujete se primární prevenci na školách, jsou pro žáky stále aktuální témata jako drogy a sex?
Když se řekne „prevence“ , často se lidem vybaví nějaká negativní témata jako drogy, šikana nebo rizikové chování. Etické dílny® už od dob svého vzniku ale chtěly oslovit děti z jiné strany. Spíš než říkat dětem, co nemají dělat a čemu se vyhnout, chceme s nimi mluvit o tom, co dělat mají. Tedy jak se zorientovat v životě, jak si vytvořit pevnou síť vztahů, jak se vůbec vyznat v sobě, jak najít v životě smysl, jak překonávat překážky… Věříme totiž, že člověk, který má tyto otázky zodpovězené, daleko méně pravděpodobně spadne do rizikového chování. I o tom ale s dětmi ve školách mluvíme. Na poli závislostí se situace vyvíjí, nově vzniká i na sebepoškozování, sociálních sítích nebo pornografii.
Zabýváte se také vzděláváním dospělých, učitelů či rodičů. Jakým způsobem se vám daří pronikat do světa dnešních dětí?
Programy Etické dílny® probíhají přímo v jednotlivých školních třídách v průběhu vyučování. Naším cílem je pracovat se stejnou skupinou dlouhodobě, protože má mnohem větší efekt, když lektor se stejnými dětmi „ujde kus cesty“ a vídá je několik let za sebou, než když zrealizuje jednorázový program a zmizí. V době Covidu jsme přemýšleli, jak se s dětmi propojit, když nechodí do školy, a napadlo nás vytvořit mobilní aplikaci, kterou si děti mohou stáhnout do telefonu, a mít tak naše rady doslova vždy po ruce. Aplikace se jmenuje Zeptej.Se, a kromě možnosti položit anonymně jakoukoli otázku mohou děti nahlédnout i do různých rubrik s nejčastěji kladenými dotazy.
Daří se současné mladé generaci orientovat se ve světě emocí a komunikace? V čem za pomoci vašich programů vidíte nutnost kultivace a rozvoje?
Dnes žijeme ve velmi překotném světě. Nejsou to jen mladí lidé, kdo se těžko orientuje v době rychlých změn a v tom obrovském množství informací a obrazovek, které nás obklopují. Děti a dospívající jsou často doslova přehlceni a nemůžeme čekat, že se nějak „sami od sebe“ zorientují a zvládnou to. Velkou část svého dne tráví v online světě, kde se naučí spoustu věcí, ale ve vztahových dovednostech mohou zůstat děsivě pozadu. I toto je jedním z důvodů raketově rostoucího množství úzkostných a depresivních stavů. Témata týkající se emocí a komunikace jsou klíčová a děti rozhodně potřebují, abychom je v tom nenechali samotné. Jedno z našich témat nazvané Moc slova je dlouhodobě nejčastěji objednávaný program na druhém stupni základní skoly. Často se stává, že i vyučující si zapisují poznámky a jsou tím osloveni. Dokázat pracovat se svými emocemi, umět spolu mluvit a říct si kritiku tak, aby byla užitečná, naslouchat si,… to jsou dovednosti, které čím dál víc potřebujeme a čím dál méně umíme.
Vnímáte, že v oblasti vzdělávání chybí důraz na morální chápání či tvorbu hodnot a zásad?
Projekt Etické dílny® letos slaví dvacet let. Jedním ze zásadních impulzů pro to, aby vůbec vznikly, byl výzkum, který v rámci svého studia udělala Eliška Krmelová. Zapojilo se cca tři sta dětí ze základních škol, přičemž odpovídaly na otázky ohledně svých hodnot a trávení volného času. Z výsledků byla tehdy Eliška úplně konsternovaná, protože důležité životní hodnoty se dostaly na úplný okraj. Na základě výsledků z tohoto výzkumu následovala dlouhá a místy spletitá cesta ke zrodu projektu Etické dílny®. Programy přináší témata týkající se hodnot, vztahů a etiky přímo do škol.
V současnosti už je situace o něco lepší, existují školy, kde se Etická výchova učí jako předmět. Ale pořád se jedná spíše o výjimky a většinový systém je stále zaměřen především na předávání znalostí. Mnoho učitelů (i ředitelů) stále tvrdí, že „škola má děti naučit psát a počítat“ , navíc „nás taky nikdo neučil, jak spolu máme kamarádit“ . Jenže děti dnes mají úplně jiné výchozí podmínky. Naše generace se spoustu vztahových dovedností naučila venku, kde trávila velkou část dne bez dohledu dospělých. Typické dítě dnes jen tak ven“nechodí. Má kroužky nebo jinak organizovaný čas, případně je doma. Mnoho hodin tráví samozřejmě v online prostředí, kde však svět funguje odlišně.
Ve svých programech vycházíte z duchovních zásad. Jaké má místo křesťanství na českých školách a umí si jej děti spojit s Komenským či Husem?
V našich programech pracujeme s citáty z Bible, abychom dětem ukázali, že dobré hodnoty se neberou odnikud, ani jsme si je teď nevymysleli. Děti i učitelé to přijímají velmi přirozeně a kladně. V programech o Husovi nebo o Komenském v rámci jejich životních příběhů mluvíme o tom, čemu věřili a jaký vliv to mělo na jejich životy. Příběh Komenského v současné době v dětech velmi rezonuje. Už proto, že zažil válku, úmrtí v rodině, ztrátu svého díla a mnoho dalších negativních okolností, o kterých mluvíme jako o „životních mínusech“, dokázal je ale „obrátit v plusy“. Děti fascinuje jeho osobnost, vytrvalost a obrovská houževnatost, se kterou se s tím vším vypořádával. Je to pro ně inspirací k jejich vlastním příběhům (které si během programu zpracovávají a hledají své vlastní životní „plusy a mínusy“). A víra byla samozřejmě v příběhu Komenského obrovským přínosem, optikou, kterou nahlížel na všechny události s nadějí. Jeho příběh může děti vest k otázce, zda si víru nepropojit i s vlastním příběhem…
Život často přináší situace, kdy není jednoznačně správná jedna odpověď. Jak se vám daří připravovat děti k rozhodování se v situacích, které nejsou černobílé?
V našich programech dětem ukazujeme, že mnoho věcí nelze jednoduše rozdělit na dobré a špatné. Vedeme je k všímavosti, empatii, zdůrazňujeme, že dobré rozhodnutí potřebuje někdy víc času, větší odstup, třeba i emoční. Nejlepší je, že právě tyto věci se nejlépe předávají zážitkově – s dětmi hrajeme scénky, používáme hry a ilustrace. ČNapříklad se staršími dětmi rozebíráme situaci inspirovanou skutečnými událostmi, kdy si deváťáci udělali párty na chatě jednoho z nich, vzali si s sebou alkohol a nakonec způsobili škodu za několik desítek tisíc korun. S dětmi ve třídě pak vedeme soudní proces, kdy alkohol je obžalovaný, některé děti jsou žalobci, někteří obhájci a porota nakonec rozhodne, zda je alkohol vinen, nebo nevinen. Příběh ve třídě ožívá, z teoretického konceptu se stává skutečná situace a žáci předkládají svoje názory, postoje, se zápalem diskutují… Věříme, že tohle jsou věci, které v nich pak zůstávají.
Jaká etická témata děti na vašich přednáškách nejvíce oslovují?
V současné době máme opravdu širokou škálu témat, celkem jich je už lehce přes třicet. Hodně oblíbená jsou témata týkající se vztahů – ať už mezi kamarády, partnery, ve třídě nebo v rodině. Oblíbené jsou i programy o médiích, kde s dětmi řešíme nejen to, na co si mají dávat pozor, ale mluvíme i o množství času tráveného online, o tom, jak být „hlavním hrdinou“ svého vlastního života a netrávit dny jen sledováním životů jiných lidí. V tématech zaměřených na klima a vztahy ve třídě žáci zažívají společný pocit úspěchu, ať už v menších skupinách nebo všichni dohromady. Děti se utvrzují v dobrých hodnotách, programy cílí na jejich postoje, což pak sami reflektují i po delší době.
Jakým způsobem pracujete s žáky na tvorbě kritického myšlení?
Kritické myšlení vnímáme jako jednu z klíčových dovedností pro dnešní dobu. Je stálou součástí našich programů o médiích. Letos jsme také aktualizovali program o předsudcích a přidali aktivitu „Věřte nevěřte“ zaměřenou právě na rozvoj kritického myšlení. V době, kdy musíme čelit rizikům plynoucím z existence nepravdivých informací, používání technologie „deep fake“ a vlivu umělé intelligence, je naprosto zásadní, aby se děti odmala učily nad věcmi přemýšlet a dávat si je do souvislostí.
Ne vždy si třídní kolektiv vztahově „sedne“, jakým způsobem se zaměřujete na jeho stmelování?
V době covidu jsme intenzivně pracovali na několika verzích stmelovacích programů pro mladší i starší žáky, protože jsme předpokládali, že návrat dětí do škol bude po dlouhé pauze obtížný. A nemýlili jsme se.. Vztahy potřebují úsilí. A mnoho dětí najednou nenachází vnitřní motivaci toto úsilí vynakládat, protože na škále, co mohu dělat, je náhle i možnost s lidmi nebýt. My věříme, že děti potřebují společné zážitky, aby se propojily se spolužáky na více rovinách – i na té emoční. Společně prožitý úspěch při splnění úkolu, společná legrace uvolňuje napětí a boří bariéry. A když do toho ještě přimíchámenějaké hlubší poselství, například verš „Nemyslete jen na sebe, spíš přemýšlejte, jak prospět jiným,“ má třída i myšlenku, na kterou může dál navazovat a vracet se k ní.
Ukončením covidových uzávěr jsme se všichni bohužel nevrátili do normálu. Lockdowny se citelně podepsaly na celé generaci mladých lidí. Jak jste se rozhodli na tuto situaci zareagovat?
Osobně si myslím, že mladí lidé dostali tou pauzou „naloženo“ daleko víc, než tušíme. Jedna dívka mi už během několikátého lockdownu řekla: „Já mám pocit, že jsme hozený přes palubu.“ Možná to děti neumí všichni takhle popsat, ale myslím si, že ve spoustě mladých lidí tenhle pocit v nějaké formě je. Navíc dlouhý pobyt doma zase „hodil“ děti daleko víc do online světa. U obrovského množství dětí se výrazně zvýšil čas, který tráví online, – a po skončení omezení se nevrátil na původní hodnoty. Mnoho dětí je na online světě regulérně závislých. A to zase roztáčí tu spirálu: jsou online, nemají chuť dávat úsilí do budování vztahů, než aby aktivně žili, dívají se, jak žije někdo jiný, čímž se prohlubuje pocit osamělosti a vnitřní prázdnoty… Vsoučasné době není dostatek terapeutů, které by děti potřebovaly. S následky izolace se tedy budeme u dětí, dospívajících a mladých dospělých potýkat ještě dlouho – a nebylo by fér jim to vyčítat. Školám proto nabízíme programy, které pomáhají dětem znovu se spolu propojit a začít zase chtít být spolu.
Od jakého věku je podle vás vhodné děti připravovat na témata jako ochrana životního prostředí, sociální spravedlnost nebo etické používání technologií?
Žijeme ve zcela unikátní době. Jsme obklopeni neustálým přívalem informací o věcech, na které máme jen minimální vliv. Děti ve školách řeší prezidentské volby, obavy ze světové války, klimatickou krizi,… a to vše ve věku, kdy s tím nemohou prakticky nic dělat. Domů si z toho potom odnáší úzkost a obavy. Vyrovnávají se s tím různě. Čím dál častěji slyšíme od dětí ve věku třinácti let, že jejich život nemá smysl, že je nic dobrého nečeká. Narůstá počet pasivních, až paralyzovaných dětí, plus k tomu vidíme raketový nárůst úzkostného a depresivního naladění.
Nacházíme se v době takového přebytku, že vítězem se stává ten, kdo umí dostatečné množství dobrých i nejlepších věcí odmítnout, aby neroztříštil svou pozornost, a umí si vybrat jen pár věcí, na které pak má dostatek času. Děti jsou přebytkem dneska naprosto zasypané. Mají nekonečné možnosti zábavy, kroužků, videí, podnětů,… To nakonec vede k tomu, že žijeme „ve stovkách roztříštěných přítomností“. Přemíra možností přestala být výhodou a začala být překážkou, protože mnoho dětí žije ve strachu, že si vyberou špatně.
Jak s tím pracovat? Co vlastně děti potřebují?
Z mého pozorování pomáhá věci zjednodušit. Nakonec – v něčem jsme pořád stejní. Potřebujeme, aby nás měl někdo rád, abychom se cítili přijatí, užiteční a dělali něco, co nám dává smysl. Malé děti potřebují vnímat svět přes svých pět smyslů. Potřebují jít ven, brát do ruky kameny, klacky a šišky, potřebují poslouchat vyprávění pohádek, kde to dobře dopadne, i když to tak chvilku třeba nevypadá, potřebují se unavit pohybem, trochu si odřít koleno a zjistit, že zvládnou vyšplhat na kopec. I s tím odřeným kolenem. Tím získávají základní sebedůvěru. Větší děti potřebují vědět, že něco umí a jsou pro někoho důležité. Dnes příliš mnoho rodičů opečovává svoje děti na každém kroku, což vede k tomu, že v dětech roste pocit, že sami nic nezvládnou, jsou na obtíž. Někdy to pak vlivem dalších okolností může přerůst do pocitu, že by všem bylo lépe, kdyby neexistovaly. I takové zprávy nám bohužel chodí do online poradny.
Nejstarší děti potřebují vědět, že život nemusí být dokonalý, aby byl krásný. Že víc než na tom, kolikrát se něco nepovede, kolik chyb se udělá, kolik překážek je na cestě a jak vypadá naše image na sociálních sítích, záleží na tom doopravdy žít. V Janovi 10,10 se píše, že zloděj přichází, aby kradl, zabíjel a ničil. Ježíš přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Někdy hrajeme s dětmi hru na „Zloděje štěstí“. Naši životní spokojenost představuje plyšák, který je pod židlí, na které sedí obránce se zavázanýma očima. Má ale v ruce na obranu pěnovou tyč. Zloděj má za úkol se přiblížit a vyměnit plyšáka pod židlí za jiný předmět (například mobilní telefon). To slouží jako ilustrace, že někdy si necháme vnutit něco, co se jeví jako dobré, ale ve výsledku tím přicházíme o základní pocit štěstí. Zloděj totiž nikdy nepřichází otevřeně krást, ale nejdřív nabízí. Zahrne nás podněty, možnostmi, nápady… a až pak zjistíme, že jsme se nechali nachytat a jsme nešťastní. Tohle není záměr, který má Bůh pro náš život. Musíme přistupovat k životu aktivně, což dnes víc než co jiného znamená moudře odmítat mnoho skvělých věcí, aby se člověk mohl radovat z těch pár dobrých.
Vaše webová aplikace Zeptej.Se nabízí online poradenství dětem a dospívajícím. Jakou formu pomoci u vás mladý člověk může najít?
Aplikace Zeptej.Se je dostupná na webu, ale děti si ji mohou stáhnout i přímo do svého telefonu. Mohou nám napsat svou otázku, ale mohou se inspirovat i „nejčastějšími dotazy“, které se opakují, a proto jsme k nim rovnou připojili odpověď. Otázky jsme rozdělili do rubrik: Rodina, Kamarádství, Láska, …a co já, Škola, Život a smrt. Dotýkáme se různorodých témat od vztahů v rodině (nejčastěji otevíraná otázka je „Jak zlepšit vztah s mamkou?“) přes šikanu, vnímání vlastní sebehodnoty až po (ne)existenci Boha. Děti, které s námi absolvují programy ve škole, také mají k dispozici „bonusovou sekci ED“, kde jsou různá videa a otázky k přemýšlení. Počet otázek v Zeptej.Se stále narůstá, proto školíme nové poradce a rozšiřujeme poradenský tým.
Co vás na vaší práci nejvíce motivuje jít dál?
Na tuhle otázku by asi měl každý lektor svou vlastní odpověď. Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy děti zlobí, natrefíme na protivnou paní učitelku nebo nespokojeného rodiče. Někdy člověk po programu jde domů a říká si: „Tohle už nikdy nechci zažít.“ Ale většinou to naopak nabíjí. Na lístečcích od dětí se často dočteme, jak jim program otevřel oči, pomohl je nasměrovat, děkují, že mohly říct svůj názor, pocítit svou hodnotu,… to se pak jde domů s pocitem, že i kdyby mě už nikdy nic dobrého nepotkalo, tohle mělo smysl.
