Některé fráze používáme v řeči tak často, a tak automaticky, že nám jejich obsah úplně vyšuměl. Ani už nevíme, co vlastně znamenají. Když jsme byly malé děti, maminka nás naučila, že určitá slova musíme v určité situaci vyslovit, a od té doby to děláme. Například pozdrav dobrý den. Teprve když jsem si uvědomila, co vlastně říkám, má pro mne úplně jinou cenu. Daleko vyšší.
Rádi chodíme s manželem na procházky. Bydlíme skoro v centru, a než dojdeme někam do parku nebo do lesa, skoro vždycky potkáváme nějaké lidi. Poměrně často mě někdo pozdraví. Nemyslím si, že je to tím, že bych byla tak známá. Manžel vždycky znejistí a když nás mine člověk, co mne pozdravil, ptá se: „Ty ho znáš?“ Já většinou odpovídám, že ne.
Samozřejmě, pokud to tedy nebyla zrovna paní, která pravidelně venčí svého jezevčíka na naší ulici, a po nějaké době jsme se začaly zdravit. Je tak nějak trapné někoho stále potkávat a nepozdravit se. Nevím, jak se jmenuje, vím jen, že bydlí v domě na rohu ulice a myslím si o ní, že je laskavá. Proč si to myslím? Protože jsem ji několikrát přistihla, jak dává na parapet sklepního okénka dárky pro starého bezdomovce, který tam sedává. A protože nikdy není protivná ani na svého psa.
Taky bych nemohla říct, že neznám staršího pána, který na mne vždycky už zdálky mává. Já opravdu nevím, jak se jmenuje. Vím ale, že má několik vnoučat a je výborný trpělivý dědeček. Potkávali jsme se totiž pravidelně na naší ulici v letech, kdy jsme oba vozili kočárky. On s vnučkou a já s holčičkou, kterou jsem hlídala. Vždycky jsme si přes silnici mávali a myslím, že jsme prožívali určitou spřízněnost kvůli těm dětem. Já už teď nikoho nehlídám a on taky ne, ale zdravit jsme se nepřestali. Možná jsme jeden pro druhého vzpomínkou na blažené chvíle minulých let.
Jinak opravdu většinou neznám lidi, kteří mne zdraví. Musím přiznat, že se mi to líbí. Zpočátku jsem bývala v rozpacích a trochu jsem se trápila, že si snad nepamatuju někoho, koho bych měla znát. Po čase jsem usoudila, že trápit se nemá smysl. Vždyť je to hezké, když mi někdo přeje dobrý den. Rozhodla jsem se vzít jejich pozdravy doslova. Mám ráda dobré dny. A možná jsou opravdu lepší, když mi to lidi přejí. Nemyslíte?
Možná mě neznámí lidé zdraví proto, že se usmívám. Mám vždycky tolik důvodů k úsměvu. Buď listy na stromech raší nebo žloutnou. Pokud na stromech listy vůbec nejsou, je možné vidět předtím ukrytá ptačí hnízda a pěkně je spočítat. Buď krásně svítí slunce nebo krásně prší. Nikdy jsem neviděla ošklivé mraky na nebi. Myslím, že takové nikdy nejsou. A pak je moc hezké, že nechodím sama. Buď se s manželem vedeme za ruce nebo mácháme trekingovými holemi. Pokud prší, smím se do manžela starosvětsky zavěsit, abychom se oba vešli pod jeden deštník. Vždycky je něco skvělého a já se musím usmívat.
Možná se usmívám ze zištných důvodů. Abych potěšila ty, které potkáme, a oni pak byli milí na mne. I když to nevyjde vždycky, a ne každý na mne zareaguje, přesto je procento návratnosti úsměvu vysoké. Lidi často reagují na můj úsměv. Někteří se taky usmějí, jiní ještě popřejí dobrý den. Od některých to zní pobaveně, od jiných rozpačitě, ale všechny způsoby vyslovení pozdravu považuju za legitimní a platné. Prostě mám pak dobrý den. A doufám, že oni také.
Korektura: Sára Kolomazníková
Foto: unsplash/Genessa Panainte
