Čím to je? Proč lidé podléhají představě, že je možné být někde mimo všechno dění a zachovat si neutralitu? Případně v zástupu držet vidle a používat tvrdá slova? Nelze být s dobrým svědomím neutrální. Buď budeme pro jinou budoucnost něco dělat, nebo budeme mluvit jen o samých krásných a milých věcech, jako by se nás žádné krize a skutečné utrpení lidí netýkaly.
Tak si tu žijeme! Fakticky na všechno máme svůj názor s pohledem od stolu v kuchyni. Něco víme z televize a něco z internetu. Další informace přinesli sousedi. A běda tomu, kdo by pohrdal tímhle selským rozumem. Když dojde na lámání chleba a někdo trpělivě vysvětlí, že daný názor od stolu v kuchyni nedává smysl a měl by se odvolat, zaujímá náš člověk postoj "neutrality". Nevím, neznám, nezajímám se. Však ono to může být ještě jinak a třeba bych se zase spletl.
Zaujímají se taková nenapadnutelná stanoviska jako: „Chci mír!“ nebo „Česká republika na prvním místě!“. Jistě, všichni chceme mír a každý z nás by chtěl, aby naši hokejisté vyhráli a všem se dařilo dobře. V tom se nelišíme. Začínáme se lišit v tom, že pro to někdo vytrvale pracuje, zato jiný o tom jen mluví, případně za to demonstruje. Přestože při tvrdé výměně argumentů vyplašeně vycouvali do neutrality, s davem za zády křičí stejně tvrdá slova, kterých se zprvu polekali.
Čím to je? Proč lidé podléhají představě, že je možné být někde mimo všechno dění a zachovat neutralitu? Případně v zástupu držet vidle a používat tvrdá slova? V odpovědi můžete myslet na jakési osudové předznamenání našeho postoje, který připomíná psa štěkajícího u boudy. Mohlo by spočívat třeba v tom, že naši otcové po Bílé hoře jen přihlíželi novému porcování vlasti. Ať se to týkalo vlivu, majetku či víry.
Jiní by zvýraznili Mnichov, po kterém jsme se ohnuli k zemi, až na několik Čechů v odboji a zahraničních vojskách. Všichni jinak chtěli přežít, tak se snažili být neutrální. Vlastně o tom mluvil i jeden z našich prezidentů, že disidenti nic nezmohli, důležitější byla ta šedá většina, která přežívala normalizaci v beznázorovém prostoru. Díky oné neochotě investovat síly byl ve skutečnosti svrhnut starý režim, který se pak sametově rozložil.
Jsem přesvědčen, že jsou to špatné odpovědi. Že tahle hra se hraje vždycky znovu a nemá žádné osudové zákonitosti. A že záleží na tom, zda pro společné ideály právě teď pracujeme, anebo o nich spíše pouze mluvíme. Jde o životní úroveň stejně tak, jako jde o regulérní válku pár set kilometrů od našich hranic. Nelze být s dobrým svědomím neutrální.
Dravci se nikdy nezastavili po prvním porcování kořisti. Buď tedy budeme pro jinou budoucnost něco dělat, nebo budeme mluvit o samých krásných a milých věcech, jako by se nás žádné krize a skutečné utrpení lidí netýkaly a jako by žádná útočná válka nebyla. Vlastně je to smíření s osudem, který prostě nějak přijde. Ostatně, vypadá to docela zbožně, jako takové: „Buď vůle tvá!“
Přijde mi, že to zadání odpovídá příběhu o Davidovi a Goliášovi. Davidovi, který se šel podívat za svými bratřími jako provianťák, přijde neúnosné, jak tvrdě a sprostě mluví pelištejský obr o Bohu i o lidech. A hlavně to, jak všichni kolem mlčí a čekají, že řešení přijde samo.
David nemohl zůstat neutrální, a přihlásil se proto k souboji s obrem. Možná byl už tajně zamilovaný do královy dcery a měl přece jen další motivaci. Ale pak se událo to, co známe z pohádek o statečném Jiřím, Honzovi či jiném rytíři a drakovi. Náš hrdina zvítězil! To je klasika nejenom z českých pohádek. Násilník, řvoun a agresor nemůže nikdy definitivně vyhrát.
Jen mne napadá dodat, že se nám tu rozmohl takový nešvar. Taková hurónská okázalost těch, kteří nezůstali neutrální. Jeden druhému posílá urážky a tvrdá slova. Dokonce i státníci říkají do médií slova, která by se měla říkat jen v koupelně anebo před Hospodinem. Jako by tvrdá slova a čirá nenávist byly jedinou alternativou k neutralitě. Buď ohnutá záda, anebo štěkat jako pes na řetězu.
Máme skutečně zapotřebí přebírat nacistickou hatmatilku a dodávat do státní příslušnosti agresora dvě písmena označující Schutzstaffel, ještě k tomu vyvedená v runách?! Zvláště mne to mrzí u mladších lidí, kteří získali vliv a možnosti. Bible má dobrou radu adresovanou jednomu agresorovi: „Ať se ten, kdo zbroj obléká, nechlubí jako ten, kdo už ji svléká!“ (1. Král 20:11).
David sbíral oblázky, Goliášovy urážky nepočítal. Nic zbytečného neříkal dopředu. Až na bitevním poli, ve chvíli, kdy bylo jasné, že jeden z nich, možná oba – David a Goliáš – z pole neodejdou po svých. Až tam Goliášovi oznámil, že proti němu jde ve jménu Hospodina, kterého ten obr vytrvale urážel.
Měli jsme v dějinách jednoho teologa, který mluvil o laciné a drahé milosti. O milost tu nejde, jde tu o hrdost a zásady, které se buď lacině opakují anebo draze žijí. Sám Dietrich Bonhoeffer nezůstal neutrální, neseděl na teologické fakultě, ale nasadil svůj drahý život proti nacistickému vůdci a pro tu chvíli prohrál. Dovedl říci své zásadní „Ne!“ a ani trochu z něj nemluvila nenávist a pohrdání.
Jemu blízký muž Vladimir Kara-Murza nedávno řekl ve skvělé závěrečné řeči před ruským soudem: „V závěrečné řeči se většinou žádá o zproštění viny. Pro člověka, který se trestných činů nedopustil, by byl osvobozující verdikt jedině správný. Ale tento soud o nic žádat nebudu. Svůj verdikt znám. Znal jsem ho už tehdy před rokem, když jsem ve zpětném zrcátku uviděl ty lidi běžící za mým autem v černých uniformách a černých maskách. Taková je nyní v Rusku cena za nemlčení.“ A je to jen o necelé století po Bonhoefferovi.
Nikoho nebudu soudit. Mám to podobně jako novinářka Petra Procházková, která říká s porozuměním: „Moji ukrajinští přátelé a známí Rusy upřímně nenávidí. Chápu to, ale nesdílím. Moji ruští přátelé jsou zmateni, cítí vinu, ti, kteří vinu necítí, už nejsou mými přáteli…“. Já ještě dodávám: „Jdu sbírat oblázky!“
Ach, děkuji. To jsou nesnadné otázky, co řešíte a já jsem Vám vděčná, že to děláte.
Pletu se lidem pod nohy a nemohu jinak… Snad to k něčemu bude.