V srpnu 2020 evropská společnost balancovala mezi doznívající první a obávanou druhou vlnou pandemie nemoci covid-19. Lidé v Bělorusku se však ocitli ještě v docela jinak napjaté situaci – tamní společností začaly otřásat zfalšované prezidentské volby. Ti, kteří se proti zjevné nesvobodě odvážili protestovat, byli vystaveni fyzickým útokům, byli mučeni i znásilňováni a čelí trvalému útlaku. Poměry v zemi se nepodařilo změnit. S ohledem na tuto tíživou situaci vydala synodní rada České církve evangelické v lednu výzvu k podpoře lidských práv v Bělorusku. K této výzvě chceme přispět i následujícími svědectvími, která se nám podařilo získat.
„Jmenuji se Galina Lazareva, pocházím z města Bobrujsk v Bělorusku. Jsem zdravotní sestra a mám čtyři děti. S protesty jsem začala v roce 2016, když v Bělorusku vyšel zákon, který požadoval, aby i lidé, kteří nepracují, odváděli daně. V té době jsem byla na mateřské dovolené se čtvrtým dítětem a dostala jsem výzvu, abych zaplatila daně. V té chvíli jsem si uvědomila, že se děje něco nepatřičného. Kvůli tomu začaly demonstrace i neustálé pronásledování policií.
V roce 2017 jsme začali protestovat kvůli nízkým příjmům. Policie mě delší dobu sledovala, vyšetřovala mě i v nemocnici, kde jsem byla s ročním dítětem, léčeným na bronchitidu. Po návratu z nemocnice k nám přišla policie se sociální pracovnicí a zjišťovali, zda se o děti správně starám. Docházeli k nám celé tři měsíce. Starší dcera to snášela velice špatně. Také do školy přišel dopis, aby byly moje děti sledovány. Protože mě to vyčerpávalo, obrátila jsem se na nezávislou televizi. Po odvysílání jejich reportáže se tlak zmírnil. Roznášela jsem letáky, abych informovala veřejnost, co se v naší zemi děje. Tím jsem ovšem přišla o možnost získat zaměstnání.
Díky pandemii a nedostatku zdravotních sester mě znovu povolali do nemocnice, kde jsem pracovala dříve. Pracovala jsem na covidovém oddělení a velmi brzy jsem covidem-19 sama onemocněla. Po ukončení povinné karantény začaly protesty proti zfalšovaným volbám, kterých jsem se pokaždé i s dětmi účastnila. Při jedné takové demonstraci jsem poskytla rozhovor nezávislým novinářům. Lidé na těchto akcích byli policií biti, zhruba sto lidí zmizelo a nikdo o nich neví. Zúčastnila jsem se také protestu zdravotníků, i přes zákaz hlavního lékaře. Stáli jsme s transparenty „Lékaři proti násilí“.
V září minulého roku mě převezli na policejní stanici, kde mě vyšetřovali celý den bez jídla a pití. Při výslechu použili záznamy z demonstrací. Vyhrožovali, že mi odeberou děti. Svlékli mě donaha, zjišťovali, zda nemám nějaká tetování nebo zranění. Po celou dobu mě uráželi, ponižovali a chovali se ke mně jako ke zločinci. Pak mě odvezli k soudu a byla mi uložena pokuta ve výši měsíčního platu. Když jsem protestovala, z čeho budu živit děti, odpověděli, že je to nezajímá.
Po této události mě v nemocnici, kde jsem pracovala, vyzvali, abych rozvázala pracovní poměr. S tím jsem samozřejmě nesouhlasila. Cestou z práce mě zastavili dva muži, kteří mi vyhrožovali, že pokud neukončím pracovní poměr, seberou mi jedno dítě. Hrozili mi vězením a dětem dětským domovem. Neustále zvonili u našeho bytu, když jsme neotvírali, kopali do dveří. Některým lidem dveře rozřezali. Po čase jsme všichni odešli bydlet ke kamarádům. Brzy přišel dopis, abych se dostavila k soudu. Byla jsem zoufalá, a tak jsem raději sbalila všechny věci a se třemi dětmi odcestovala na Ukrajinu. Brzy jsem dostala od polské vlády vízum.
V současné době bydlím ve Varšavě u koordinátorky Ingi Sudikové, která se stará o lidi z Běloruska. Hledám práci a bydlení. V bytě je nás však mnoho, prosím o pomoc.“
Galina Lazareva
„Posílám vám svůj příběh o tom, jak jsem skončil ve Varšavě. Od dětství jsem věděl, že Lukašenko je diktátor, který ohrožuje zdraví celého národa. Celý život se mi zdálo, že to vědí i všichni kolem mě, ale stále mlčí, jako by cítili, že pokud své myšlenky vyjádří, budou za to trpět. Zejména to platilo o učitelích.
V létě roku 2020 však Bělorusové začali spolupracovat. Blížily se nové volby. Lidé souhlasili s tím, že nahrají fotky svých hlasovacích lístků na platformu //Voice// („Hlas“), aby se tak zjistilo, do jaké míry byly volby falešné. Tak bylo ve výsledku shromážděno více než půl milionu hlasovacích lístků, které prokázaly, že svobodné volby v naší zemi jsou iluze.
Začaly protesty. Ve dnech 9. a 10. srpna došlo k vážným střetům mezi Lukašenkovou armádou a obyčejnými lidmi, kteří nebyli spokojeni s diktátorským režimem, ničícím ekonomiku a upírajícím lidem svobodnou vůli. Asi 80 lidí začalo být pohřešováno. Protestní shromáždění však nepřestávala a v září jsem se k nim připojil i já.
V říjnu jsem spolu s dalšími devíti vitebskými studenty hrál v poměrně jednoduchém videu na podporu politických vězňů. Následujícího dne jsme byli já a moje spolužačka Katya (která také účinkovala ve zmíněném videu) předvoláni na schůzku, na níž nás nutili podepsat zprávu o obeznámenosti s články 23.34 Správního řádu a 369–3 Trestního zákoníku (které hovoří o narušování průběhu hromadných akcí) údajně „kvůli naší budoucnosti“. Hrozili nám vyloučením. Následujícího dne ráno zaklepali na dveře mého bytu policisté v civilu (tzv. „tihari“). Poslal jsem zprávu své kolegyni, abych ji varoval. Odpověděla, abych byl opatrný a opustila dům. Ale sebrali ji se slovy: „Buď teď půjdeš s námi, anebo budeš mít vážné problémy.“ Tři hodiny ji drželi v ROVD (okresní oddělení ministerstva vnitra) a sepisovali jakési protokoly.
Zavolal jsem jednomu aktivistovi za lidská práva, kterého jsem znal; poradili mi, abych se odstěhoval do jiného bytu, tak mi s tím několik lidí pomohlo.
Tihari klepali na dveře mého bytu ráno i v noci ještě další týden a půl; navíc někdy chodili v uniformách. Na univerzitě začali u vchodu kontrolovat průkazy studentů (pravděpodobně čekali na mě). Stáli u dveří univerzity a pravidelně se objevovali v prvním patře.
Zatímco jsem byl v tom jiném bytě, konala se mimořádná schůzka, na které rektor křičel, že je nutné z jakéhokoli důvodu vyloučit mě i mou kolegyni. Křičel, že jsme velice poškodili pověst univerzity. Chystali se, že si na nás zasednou, aby nás nevyloučili z politických důvodů.
Odešel jsem na Ukrajinu a chtěl jsem pokračovat ve studiu v jiné zemi. Zkoušel jsem si vzít studijní volno, ale mou žádost zamítli a řekli mi, že pokud se do pár dnů nedostavím na univerzitu, ROVD mě zařadí na seznam hledaných osob. A to se také stalo. Správa univerzity se řídila Lukašenkovými slovy „nedržet si nevděčné studenty“, ten pak ale najednou řekl, aby si studenty jako jsem já, nechali. Předpokládám, že to je také důvod, proč už Katya nebyla vyloučena. Možná, že kdybych ve Vitebsku zůstal, nebyl bych vyloučen, ale zřejmě bych si musel odsloužit deset dní tak jako ostatní, kdo se na zmíněném videu podíleli.
Na Ukrajině mi udělili humanitární vízum a dostal jsem možnost zapojit se do programu Kalinouski. To je program, který umožňuje Běloruským studentům pokračovat zdarma ve studiu v Polsku. Skončil jsem tedy ve Varšavě, kde čekám na kurz polského jazyka a na nový, i když mně už docela blízký, univerzitní život.
Nejdůležitější věc, které jsem si při tom všem všiml, je, kolik dobrých lidí je kolem. Tolik lidí mi ve Vitebsku pomohlo, abych nebyl zadržen, tolik lidí mi na Ukrajině pomohlo s ubytováním a jídlem, tolik lidí mi pomohlo přesunout se do Polska a zvyknout si tu! Vždycky se našli lidé, kteří byli připraveni pomoci mi finančně i morálně a za to jsem vděčný jak všem Bělorusům, kteří se starají, tak i lidem, kteří jsou s námi solidární.
Doufám v to nejlepší.“
Joseph Shabunia
Situaci v zemi monitoruje lidskoprávní organizace Viasna (www.spring96.org). Zdokumentováno bylo více než 200 případů mučení a nelidského zacházení s protestujícími, existuje přes 1000 podobných svědectví, přičemž analýza dokumentů naznačuje, že mučení bylo rozsáhlé a systematické a že šlo o politicky motivovanou represivní akci běloruských orgánů za účelem zastrašit občanskou společnost.
Od začátku května do konce roku 2020 bylo zadrženo více než 33 000 občanů, kterým byla uložena vysoká pokuta. V období po volbách bylo zahájeno proti občanům asi 2300 řízení, počet politických vězňů neustále roste a mnoho aktivních občanů bylo nuceno opustit území Běloruska. Hodně z nich nemá dostatek finančních prostředků na to, aby mohli začít žít v jiné zemi, a tak žádají o politický azyl, aby získali nárok na sociální dávky a státní podporu.
Jsou však také lidé, kteří nechtějí ztratit status občana Běloruské republiky a nechtějí se stát „uprchlíky“. Právě jim pomáhá organizace Pahonia Shelter zajistit v Polsku např. pojištění, ubytování, stravu, jazykové kurzy, rehabilitaci… Cílem organizace je podpořit a ochránit běloruskou občanskou společnost, aby se její občané mohli po pádu režimu vrátit do své vlasti.
Pokud byste se rádi k této pomoci připojili (např. finančním darem), můžete tak učinit prostřednictvím organizace Pahonia. Pokud byste chtěli pomoci přímo paní Galině, můžeme zprostředkovat další potřebné informace.
Připravili: Joel Ruml a Jana Hofmanová
Zdroj: Český Bratr