Přinášíme druhý rozhovor z nového projektu Sdružení Ackermann-Gemeinde, který se zaměřuje na aktuální společensko-politická témata z křesťanské perspektivy. Teoložka Ivana Noble v něm nahlíží na člověka i válečnou situaci na Ukrajině z teologicko-antropologické perspektivy.
Věřím, že se jako teoložka ptáte, kdo je člověk jako lidská bytost? Jak se v důsledku války na Ukrajině změnil Váš pohled na člověka?
Myslím, že v důsledku války se můj pohled na člověka nezměnil. Každý člověk je teologicky vzato stvořen jako Boží obraz, ale také do té Boží podoby dorůstá celý život. Před každým z nás stojí i ta druhá možnost, že se staneme pouhou Boží karikaturou. To známe z minulých století a bohužel to zažíváme i v současnosti.
Myslím si, že pro teologickou antropologii určitě nebude dávat smysl cítit jakoukoliv nenávist, protože to není pozitivní síla. A to ani tehdy, když člověk musí věci nazývat pravými jmény, ve chvílích, kdy nelze říci, že by všechny pozice byly srovnatelně dobré. Tato válka zjevně ukazuje, kdo je agresor a kdo je oběť, ale právě v tomto spektru vztahů se zápasí o lidství, a zápasí o ně každý.
Zdá se, že pravoslavná církev bojuje proti západním hodnotám. Odpovídá tento postoj pravoslavné spiritualitě, nebo se jedná spíše o náboženský fanatismus?
Myslím, že jde částečně o náboženský fanatismus, ale mnohem více máme co do činění se zneužitím náboženství k politickým cílům. Moskevský patriarchát došel ve své podpoře Putinova režimu příliš daleko. Řada pravoslavných patriarchů, metropolitů a biskupů již není ochotna být s touto podobou pravoslaví v komuniu, a to včetně těch, kteří dosud byli pod moskevským patriarchátem. Pravoslaví není primárně zaměřené proti Západu. Ostatně zaměření proti někomu jinému bývá vždy odrazem deficitu vlastní životní cesty nebo vlastní duchovní tradice, což rozhodně není v pravoslaví rozšířené.
Dokonce i v Rusku se našli kněží, kteří protestovali proti válce a podepsali petice proti vizi „ruského světa“. Někteří skončili ve vězení, jiní museli emigrovat. Překvapením pro mne byla pozice ukrajinského metropolity Onufrije (z ruské pravoslavné církve na Ukrajině, dříve podřízené Moskevskému patriarchátu), který hned zpočátku válku odsoudil. Stal se díky tomu výraznou oporou Ukrajinců. On byl ten, kdo se chtěl vydat o Velikonocích do Mariupolu, odvést civilní obyvatelstvo pryč a pohřbít tamní mrtvé. Francouzské pravoslavné farnosti psaly protesty, amsterodamská farnost požádala o přijetí do jurisdikce Ekumenického patriarchátu v Cařihradu...
Teolog Thomas Broemer prohlásil, že už nic nikdy nebude jako dřív. Jak dnešní situace působí na Vás? Vracíme se do období třicátých let, do doby diktátorů Hitlera, Mussoliniho nebo Stalina?
Srovnání s minulým stoletím se samozřejmě nabízejí, podobnost Putina s diktátory je značná. Jsou tady ale dost podstatné rozdíly. Například ideologie, s nimiž se dnes setkáváme - jako je ideologie tradičních hodnot nebo ideologie ruského světa - jsou primárně založené na moci, ne na nějaké vizi fungování světa. V praxi se v tom odráží skutečnost, že žijeme ve společnosti, která si neláme hlavu s pravdou, tedy v posttruth society. I když se politikové ohánějí hodnotami, jde o brutální moc. Dnes hrají ideologie až druhé housle.
Jakou roli přisuzujete duši v boji za svobodu? Je vyjádření duše a morálních zásad, jako víra v pravdu, svobodu a nezávislost, důležitější než všechno ostatní?
To je velmi těžká otázka, na kterou se nedá snadno odpovědět. Duší je tolik, kolik je lidí, a lidé mají různé povahy, různou míru strachu, jsou různě nemocní. Na takovou situaci nemohl být nikdo připraven, každého zastihla s jiným vybavením. Netroufla bych si říci, že je nějaké jedno správné rozhodnutí pro všechny. Ve všech těžkých situacích by mělo být na prvním místě hledání integrity, dobra, lásky, byť se jejich projevy mohou různit. Nedá se říci, že je třeba vše obětovat jedné pravdě. Svoboda je nenahraditelná, ale pro každého z nás znamená něco trochu jiného.
Jste duchovní průvodkyní, jaké kroky může každý z nás praktikovat, aby se vyhnul rezignovanosti a pomáhal utvářet mír?
Už po prvních týdnech konfliktu jsem si uvědomovala, že některým mým studentům nebo mladším kolegům, kteří se angažovali v první linii pomoci, hrozilo silné vyhoření. S některými z nich jsme se o tom bavili. Myslím si, že u konfliktu této podoby je důležité najít způsob, jak můžeme pomáhat dlouhodobě. Samozřejmě, že někdy člověk musí jednat nárazově, ale pro duchovní život je důležité vracet se ke zdrojům života. Vnímat, že tady jsem a že chci být užitečná podle svých sil – dnes, ale i v dalších dnech. Tím nemyslím, že bychom se neměli vydat pro dobrou věc, ale měli bychom realisticky vydávat svou sílu na to, co opravdu pomůže. A hlavně – nezapomenout žít.

Prof. Ivana Noble, PhD. je česká ekumenická teoložka, farářka Církve československé husitské a bývalá prezidentka evropské asociace pro ekumenickou teologii Societas Oecumenica. V současné době působí jako vedoucí Ekumenického institutu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Text připravil tým Sdružení Ackemann-Gemeinde. Jedná se o úryvky rozhovorů, vytvořené v rámci projektu nazvaného Rozhovory s SAG. V celé šíři jsou přístupné na youtubovém kanálu Sdružení Ackermann-Gemeinde.
Zdroj: Universum - redakčně upraveno
A nepustil… Tak pro vás zvídavé, kteří máte odvahu podívat se na opravdovou realitu, nepřikrášlenou naším prolhaným mainstreamem, naukrajinské fašisty, na skutečnou historii na Ukrajině, nabízím svou adresu, kde se můžete přihlásit o odkazy martintečkavanek zavin aquamarvantečkacz
Tak si počkám, zda mně boží cenzor pustí…
Konečně článek o relevantním obsahu. Někdy mám dojem, že on-line zápisy čím dál častěji připomínají politickou debatu v Polsku… Naštěstí stále existuje naděje. čekám na víc!