Je kněžství dnes ve správných rukou?

Historicky existuje mnoho úspěšných modelů kněžství, ale dnešní doba klade na kněze nové nároky. Katolický kněz Jan Krbec, který působí ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou, se v tomto rozhovoru dělí o své zkušenosti a pohledy na současné kněžství. Přemýšlí nad významem být s lidmi, nutností přijmout vlastní obdarování a překonat vysoké nároky kladené na duchovní vůdce. Jak se má dnešní církev přizpůsobit moderním výzvám, aniž by ztratila svou podstatu?

Historicky existuje celá řada úspěšných modelů kněžství. Je radost vidět, když člověk může být i v kněžském povolání sám sebou. Co pro vás znamená kněžství?

Byl jsem formován ke kněžství krátce po přelomu tisíciletí. Dnešníma očima mi připadá, že tu po revoluci nastala snaha vrátit se k idealizované podobě kněžství konce 19. a začátku 20. století, ale ochuzená o jeho důležité prvky. Pracuji ve farnosti v Rokytnici nad Rokytnou, kde působil P. Jan Bula, oběť komunistického režimu. Jako kaplan a pak jako administrátor farnosti trávil spoustu času s mladými, s orlíky pobýval v přírodě, hrál a režíroval divadlo, maloval divadelníkům kulisy, maloval olej na plátně, pomáhal na obci atd. To chce všechno hodně času.

Zdánlivě to s kněžskou službou nesouvisí, ale… právě skrze jeho záliby se mohl setkat se spoustou lidí, které pak pozitivně ovlivnil. Jeho farář P. Lakomý byl též člověk velkého ducha, že Bulu tohle všechno nechal dělat. Připadá mi, zpětně, že jsme i ve formaci ke kněžství byli postižení „šedí socialismu“, hlavně nikde nevyčnívat, být tím průměrem, který sedí na faře a poslušně plní všechny příkazy shora. Naštěstí už snad toto období končí a to, že mohu studovat žurnalistiku a věnovat se rozhlasové tvorbě, o něčem svědčí.

Kněžství je pro mě být s lidmi, i když je to někdy za hranicemi územního rozložení farností, jak je máme od Marie Terezie a Josefa II., a využívat k tomu právě i svá obdarování, která rozpoznávám, že mám.

Řekl bych, že my, členové Božího lidu, máme na kněze často vysoké, nerealistické nároky. Zříci se vlastní duchovní odpovědnosti a naložit ji na druhého je egoistické. Co s tím?

„Kněz klerikalizuje farníky a farníci klerikalizují svého kněze.“ Nějaký František to někde řekl. Jsme opět u první otázky. Pokud se budu neustále vracet k nějaké představě kněžství, která tu možná ani nikdy nebyla, a zůstanu v ní jako v jediném možném modelu, který stavěl kněze na piedestal, tak se nikam nedostanu. I když je to těžké, musí kněz začít sám u sebe. Stále více ve mně rezonuje augustinovské: „S vámi jsem křesťan, pro vás jsem biskup.“ Když to převedu na sebe: S vámi jsem křesťan a jeden z vás, moji farníci, a pro vás jsem kněz. Jako k jednomu z vás, chybujícímu a hříšnému, jako jste vy, se ke mně chovejte jako ke svému příteli, kterému se dají říct i nepříjemné věci. Pro vás tu jsem, abych sloužil svátostmi, modlitbou, blízkostí.

Papež František přinesl dosud neviděný styl a způsob, jak papež jedná s lidmi a co a jak jim říká. Nebojí se mluvit o svých vlastních slabostech, pádech a krizích. Je vám na něm něco obzvlášť sympatické?

Asi nejvíce, že ze sebe od začátku nic nedělá, že zůstal tím biskupem z Buenos Aires, který jezdí městskou hromadnou dopravou. Ten, který žije s lidmi, naslouchá jim – viz synodální cesta – a bere je vážně v jejich konkrétní situaci, ve které se nacházejí. Nesnaží se nikoho nacpat do škatulek církevních předpisů, ale ukazuje a zprostředkovává Ježíšovu lásku a milosrdenství a hledá cesty k lidem, aby se s Ježíšem, a nikoli s předpisy, mohli setkat.

Bez hledání nových způsobů evangelizace by se z církve stal skanzen. Už jako kněz jste začal studovat žurnalistiku. Máte v novinářské profesi u nás či ve světě nějaké vzory a do čeho byste rád své studium přetavil?

Lidí, kterých si vážím pro jejich profesionální novinářskou práci, je víc. Jsou to současné nebo minulé osobnosti České televize a Českého rozhlasu. Pokud chcete jména, tak Kateřina Rózsová, Lucie Výborná a Vladimír Kroc. Rád bych pokračoval v tom, co už jsem dělal předtím. Chtěl bych se věnovat audiodokumentu a rozhlasovým rozhovorům.

Nejen papež a lidé jeho spirituálního okruhu nemohou minout velké výzvy a znamení doby, na které církev už nemůže jako kdysi reagovat se zpožděním 200 let. Co vás jako kněze a studenta žurnalistiky v tomto směru zajímá?

Myslím si, že bychom měli trochu rychleji promýšlet některé současné výzvy z pohledu Ježíšova evangelia a nikoli z pohledu morálky a z pohledu „tak to bylo vždycky“. Kdybychom zůstali pouze u postoje „tohle v církvi nikdy nebylo“, tak se míjíme s principem církve, která se během staletí neustále měnila, vyvíjela a reformovala až do jisté konzervace v 19. století a počátku 20. století, a to i v souvislosti s boji s modernismem. Od té doby se podle mě církev uzavřela do sebe a zabydlela se v pozici bránění svých pozic. Vše nové začala brát a priori jako špatné. My musíme toho našeho Boha a Ježíše chránit, aby nám jej ti nevěřící nevykoukali a nepošpinili. Musíme bránit a chránit Pána Boha a svatou církev…

Ano, dogmata – to, co se učí – zůstanou dogmaty, ale to, jak jsou prezentována, tedy slova, která je vysvětlují, se mění. A je mnoho dalších věcí, které by se, při zachování tradice, mohly změnit. I když budu považován za reformistu a liberála, myslím si, že argument, že některé věci tu nikdy nebyly, nebo už tu naopak jsou tisíc let, a proto je nelze zavést nebo změnit, neobstojí. Nedostal snad Petr pravomoc: „Cokoli svážete, bude svázáno, cokoli rozvážete, bude rozvázáno“? Například uctívání kříže jako symbolu křesťanů tu máme až do 3. století. Vyobrazení kříže s Ježíšovým tělem je tu až od 5. století. Varhany v kostelích se datují od 7. století. Znamená to snad, že předtím bylo něco špatně? Nikdo nechce popírat ani měnit nicejsko-cařihradské vyznání víry, které se modlíme každou neděli, ale pojďme se podívat, zda poselství Ježíšova života, smrti a vzkříšení  je hlásáno přijatelně pro dobu, v níž se nacházíme. 

Ve svém slavném dopise umělcům napsal sv. Jan Pavel II. tato slova: „Nikdo nemůže lépe než vy, umělci, geniální tvůrci krásy, zachytit něco z patosu, s nímž se Bůh na úsvitu stvoření zahleděl na dílo svých rukou.“ Umění dnes supluje chybějící teologické vize. Co pro vás znamená umění?

V hudbě a výtvarném umění je pro mě umění zastoupeno slovem krása. To může být relativní pojem, ale myslím si, že krása má určitý rys všeobecnosti i individuality. Většina se shodne na tom, že obrazy renesančních mistrů jsou krásné. Pro někoho mohou být ale krásné tři linie na černém plátně, protože to nějak zarezonuje s jeho nitrem. Hlouběji bych se do toho nepouštěl. V oblasti divadla a vlastně i filmu je pro mě důležitá uvěřitelnost. Divadelní hra sama o sobě může být mistrovské dílo, ale pokud je to jen odříkané a odchozené – něco takového jsem také zažil – není to pro mě umění, i když předloha byla skvělá. Musím těm hercům věřit, že to, co říkají, prožívají, že jsou v tom… že nehrají postavu, ale jsou tou postavou. Může jít o málo hluboký kus, ale pokud i ten je prezentován uvěřitelně, lze v něm objevit tu krásu, která povznáší. S uvěřitelností souvisí kýčovitost. Tedy když si něco, někdo hraje na to, co není…

Působíte v Rokytnici nad Rokytnou, kde působil mučedník komunistického režimu, kněz Jan Bula. Totalitní myšlení a odpor k západní civilizaci dnes zažívají boom. Rusko vede válku proti svobodnému světu. Jak je dnes možné být tvůrci pokoje?

Pokud věřím v Boha, který se nachází ve vzájemných vztazích naplněných láskou, „uctívám-li Boha ukřižovaného, vidím slabost druhého, snažím se ji zakrýt a jeho slabost je i mou slabostí. Jeho hřích je mým hříchem, jeho vykonané zlo je mým zlem. Nemohu se nad nikým povyšovat, protože si uvědomuji, že kde je on, tam mohu být i já. Nejsem o nic lepší. Jsem skrze své lidství sjednocen s každým člověkem na této planetě. A nikdo pro mě není cizí, ten druhý, ten anonymní.“ Tvůrcem pokoje mohu být jen tehdy, když si uvědomím, že jsem spojen s každým člověkem, že jsem s ním jedno. Jakmile začnu říkat já a ti druzí, my a oni – Ukrajinci, nevěřící, LGBT, migranti – už je tu rozdělení. A víme, odkud rozdělení pochází.

Jak vy sám pečujete o duši, své duševní zdraví a bez čeho si nedokážete představit svůj život?

Lidé, kteří mě znají, by asi řekli, že bez množství akcí a úkolů, ale já se opravdu snažím dělat jen to, co hoří… ale nikdo mi to moc nevěří. Letos si poprvé od roku 2008 vyberu celých třicet dní dovolené, kterou kněží mají podle Kodexu kanonického práva. Musím tedy v sobě překonat ten pocit, že jsem neuvěřitelný sobec, když si chci vzít v pomáhající profesi nějaké volno. Hrozné, že? Takže v péči o duši je pro mě zahrnut Řím, moře, hory, příroda, četba knih a samota. A život si nedokážu představit bez kávy. Někdo by možná očekával, že na prvním místě řeknu, že bez Pána Ježíše. Kdysi ale jeden moudrý člověk řekl, že máme hledat Boha ve všem, takže to vše předchozí by bez Boha nedávalo smysl.

Bez přestání se dnes mluví o zdobrovolnění celibátu. Dočkáme se návratu k tradici ženatých kněží, která v naší církvi fungovala přes tisíc let?

A co takhle založit tradici kněžství žen? Když jsem tuto myšlenku ženatých kněží a svěcení žen nedávno nadhodil na pastorační radě farnosti, jedna z farnic prohodila něco ve smyslu: „Tak se mnou nepočítejte.“ Velký problém vidím v tom, že když se uvažuje o ženatých kněžích, přemýšlí se o nich, jako bychom na ně chtěli či měli hodit povinnosti a způsob života kněží celibátních. Ale to je za mě naprosto zcestné. Musel by se samozřejmě promyslet způsob života a zapojení v církvi, způsob formace mužů samotných i jejich manželek atd.

Ohledně svěcení žen bych rád nadhodil jednu otázku. Hovoříme už několik let o kněžství všeobecném a kněžství svátostném. Všeobecné kněžství mají ze křtu jak muži, tak ženy. Svátostné kněžství je pak rozvinutím Kristova kněžství, které nepřechází na nikoho dalšího, ale máme na něm účast, tedy mají na něm muži účast. Když je tedy svátostné kněžství rozvinutí kněžství všeobecného, proč by na něm nemohly mít účast i ženy? Buď tedy zrušme nauku o všeobecném kněžství, nebo…? Může vyvstat argument, že v prvotní církvi to tak nebylo – tehdy to ale sociokulturní prostředí neumožňovalo. Dnes je snad, doufám, postavení žen ve společnosti někde jinde než před dvěma tisíci lety.