Během procesu v Jeruzalémě se zeptali žalobci nacistického zločince Adolfa Eichmanna: “Bylo to pro vás obtížné poslat ty desítky tisíc lidí na smrt?” A Eichman odpověděl: “No, po pravdě, bylo to jednoduché. Náš jazyk to pro nás učinil jednoduché”. Když se ho žalobci doptávali, aby to vysvětlil, řekl: “Já a mí spolupracovníci jsme vymysleli název pro náš jazyk – nazvali jsme ho Amtssprache (byrokratština). V byrokratštině odmítnete zodpovědnost za své činy. Takže když se vás někdo zeptá “Proč jsi to udělal?”, odpovíte: “Musel jsem”. A když se zeptají “Proč jsi musel?” odpovíte: “Byl to rozkaz nadřízených”, “Bylo to podle firemních pravidel”, “Takový je zákon”.
Eichman tím ukázal, jak kultura, která vyžaduje dodržování pravidel za všech okolností riskuje ztrátu vlastního morálního kompasu a empatie.
Eichmanova obrana (“musím”, “nemůžu”) je jedním z nejnebezpečnějších jazyků tím, jak odmítá odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Zdůvodnění typu “Musím, protože:”
- je to moje práce
- nařídili mi, abych to udělal
- jen dodržuji pravidla
- všichni to tak dělají/chtějí
- donutili mě to udělat
umožňuje vytvořit si vnitřní alibi k činu, který by nám jinak náš morální kompas, empatie a soucit učinit nedovolil. I moje babička říkávala: “A když budou všichni skákat ze střechy, skočíš taky?”
Nedávno jsem četl dvě prohlášení jednoho nejmenovaného vysoce postaveného pána:
- “Všichni křičeli, abychom rozvolnili, chodili za námi reprezentanti kultury a sportu. Od léta všichni chtěli rozvolňovat”.
- „Stali jsme se obětmi úspěchu zemí, které brzy otevíraly, jako Izrael a Singapur, protože na nás tlačily, abychom se vrátili do normálu”
Vidíte v tom taky amtssprache? Všichni to přece požadovali. Ostatní země tlačily. To my ne, my jsme museli, a jsme jen obětmi…
A víte co? Já nechci být oběť a ani se tak necítím. Tím nechci hodnotit, zda to rozhodnutí bylo správné nebo špatné. Sám nevím, co bych v té situaci dělal. Spíš bych chtěl položit otázku, zda v tom ten pán, co nese osobní odpovědnost za toto své rozhodnutí tuto odpovědnost přijímá, a pokud ne, tak kdo ji nese. A taky kdo nesl odpovědnost za rozhodnutí Adolfa Eichmanna. Já sám v těch větách přijetí odpovědnosti hledám marně.
A teď ruku na srdce. Jak často mluvíme v amtsprache na svoje vlastní děti? A neučí se tím ten jazyk přijímat a samy používat?
Jak často jim říkáme:
- musíš/nesmíš…
- je potřeba…
- měl bys…
- mělo by se/musí se …
- udělej to, protože jsem řekl
místo abychom řekli “potřebuji, abys udělal/nedělal X, protože bych rád aby …”, a tím přijali odpovědnosti za svoje potřeby, přání a rozhodnutí?
A jak často říkáme dětem nebo dokonce sami sobě “musím”, “nemůžu” místo “rozhoduji se to udělat, protože potřebuji/chci aby, …”?
Abych předešel nedorozumění, tak bych rád dodal, že tím sám neříkám, že by se takto mluvit nemělo, že je potřeba mluvit jinak, a že byste se měli nad tím zamyslet, protože nějaká autorita řekla, že takhle je to správně. Sám bych tím dělal totéž, co popisuji.
Ani tím neříkám, že pokud takto mluvíte, děláte něco špatně nebo že udělali něco špatně ti, od kterých jste se to naučili.Píšu to sem jako nabídku k zamyšlení nad možnými důsledky některých činů a slov, a jako připomenutí pro sebe něčeho, co jsem sám dřív po vzoru dělal a už dál nechci předávat. Snažím se to dělat jinak. Beru to jako to jediné co mohu sám udělat a mít nad tím alespoň trošku kontrolu – tedy změnit sám sebe, a nepředávat dál něco, co mi neslouží a co nerad vidím u jiných.
Přál bych si, abych tím pomohl dětem svým vzorem k témuž, a ke schopnosti rozlišovat, kdo v těch větách těch dvou pánů výše nese odpovědnost za provedená rozhodnutí, a taky dětem pomoci si uvědomovat a přijímat odpovědnost za jejich rozhodnutí.
Autor: Táta parťák
Zdroj: www.tatapartak.cz