Odhodili jsme jakési vědomí kontinuity, že jsme účastníky něčeho, o co usilovaly generace před námi a o co budou usilovat generace, co přijdou po nás. Pamětná slova, která pronesl písničkář, undergroundový hudebník a farář Sváťa Karásek, který na sklonku loňských Vánoc zemřel ve věku 78 let. Vzpomínkou na tohoto svérázného potížistu je článek Pavla Klineckého pro Českého Bratra.
Ale Hospodin mi řekl: ,Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.‘
(Jeremiáš 1,7–8)
Koncert skupiny Svatopluk. Čtyři muzikanti, minimum techniky, přesto kraválu habaděj, prostě bigbít. Frontman Rosťa, zpívající s ohromným zaujetím, náklad emocí, prožitek až skoro do nebe. Malý kostelík, naplněný po okraj, od kojenců po ctihodné starce a stařenky. Potlesk se mísí s voláním, výkřiky nadšení, občas zabubnování na chrámovou lavici. Zvláštní setkání. Silné a krásné.
Uprostřed souboru starý muž, občas zazpívá, občas zatančí. Usměje se, oči obrácené tu k lidem, tu k nebi. To je autor celého repertoáru, všech písniček, farář a kazatel, skladatel a zpěvák Sváťa Karásek. Je to jeho poselství, jeho evangelium, jeho sdílená radost.
Vzpomínky pamětníků se najednou rozletí čtyřicet let nazpátek. Do času, kdy „v temném lese, v hradě Houska, kněz Karásek zákon louská, zpívá písně o Bohu, já mu také pomohu“. Sedmdesátá léta. A ve vzpomínkách vidí čtyři kluky u soudu, přiváděné v klepetech, kolem spousta přátel a hodně estébáků, a vzpomínají na tresty, které kluci dostali. Sváťovy písničky se někde nesměly zpívat, pozvat ho do sboru na koncert bylo trestné. Kolem Sváti bylo dusno na synodech i na konventech, mnozí se k němu přestali hlásit a byli nešťastní, když jeho jméno někdo pronesl veřejně. Přiváděl tak totiž sebe, sbor i církev do nebezpečí. Člověk si zkrátka musel dávat pozor na hubu.
A tehdy se najednou člověka zeptal někdo úplně odjinud: „Ty jsi v té církvi, máte tam toho Karáska, znáš ho?“ Člověk zbystřil, mohla to být návnada. A tak opatrně odvažoval slova: „No, vím o něm…,“ taktika se spojuje s obavami. Člověk, farář by přece neměl ohrozit jednou větou svou práci, důležitou a milovanou. „Proč se ptáte?“ – „My jsme o něm slyšeli…, prý…“ Zazněly pomluvy i urážky, jak je prezentovala televize i Rudé právo.
A najednou to prasklo, samo od sebe. Žádné rozhodnutí, žádný příval statečnosti. Prostě: „Až vás povedou před soud, nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý.“ A člověk se najednou rozpovídal: „Tak já vám povím: znám ho dobře, hodně jsem s ním prožil, mám ho rád. Zpívám rád jeho písničky a jsou pro mě i pro mnoho dalších lidí nejlepším biblickým kázáním. To ostatní jsou holé výmysly.“
Budeme-li si chtít stanovit, kdy se držet na uzdě a kdy začít riskovat, kdy být příjemný a kdy nepohodlný, nepřijdeme na to. Určitě buď nekonfliktní, milý, ať tě mají rádi, ať se tě nikdo nebojí. Nechtěj být potížistou, zejména jestli jsi v taláru. Ale jestliže zůstáváš v kontaktu se svým Pánem, jestliže se snažíš zaslechnout jeho hlas, pak ti právě on řekne, kdy tím potížistou být máš. Bude to u každého jinak a jindy, různé dispozice dávají různé možnosti i povinnosti. Luthera tento práh potížismu dovedl k reformaci, Sváťu k celoživotnímu zápasu o svobodu a pravdu, navzdory potížím, které způsobil sobě a možná někdy i těm kolem.
Koncert Svatopluka končí. Sváťa stojí na place a létá. Spojuje nebe se zemí, tak jako celý život se svým potížismem spojoval empatii a lásku k bližním. Sám Hospodin mu k tomu dal síly.
Autor: Pavel Klinecký
Zdroj: Český Bratr