Téměř každý den snídám různé pečivo. A řeknu vám, rohlík je fajn, croissant taky, koláček s ovocem je lahůdka, ale nejlepší je stejně obyčejný chléb. Mám rád chuť a vůni poctivého čerstvého chleba.
Ten nejlepší nekoupíte v supermarketech, ale u drobných pekařů, kteří se ještě snaží péct jej poctivě. Sory jako, šumava z teska není chleba ale těstovina 🙂 Vzít do ruky čerstvý teplý voňavý bochník, pocítit v ruce jeho křupavou kůrku obalující měkkou střídu, a kůrka se neprolomí ani při stisku, to má na mě vyloženě uklidňující efekt a nutí mě přemýšlet o životě. Chleba je totiž se životem bytostně spjatý, i s tím duchovním. V Bibli v ekumenickém překladu se chléb vykytuje ve 401 verších, Ježíš s ním taky často pracuje, dokonce chléb nazval svým tělem. Takže jaké lekce nás muže naučit ten obyčejný bochník? Přijměte pár postřehu od jedlíka. 🙂
Tak třeba se říká třeba, že na chleba se tvrdě pracuje, to je už okřídlená fráze. Já to ale nevidím, protože jsem až na konci řetězce jako spotřebitel a do procesu jeho výroby nepřispívám. Promyslíme-li ale jak dlouho trvá, než se vypěstuje pšenice, než se vyrobí mouka, dopraví do pekárny, než se těsto smísí, než vykvasí, než se upeče a než se chléb dostane na můj stůl, je to obdivuhodný dějinami vyladěný systém, kde všechno až zázračně spolupracuje a přitom je tak závislé na elementech, které člověk neovlivní. Když nepřeje počasí, je málo obilí, kvásek nemusí vyběhnout, pekaři můžou stávkovat… a chleba nebude. Anebo bude hodně drahý. Jakékoliv překážky v zaběhnutém výrobním procesu chleba prodražují. A pamatujte, že ani ty nejobyčejnější věci nejsou zadarmo.
Než se chleba upeče, trvá to tedy dlouho. Jak víte, kvalitní věci většinou nevznikají rychle. Proces pečení je zdlouhavý, potřebuje spoustu energie na vstupech, potřebuje být kontrolován a v celém procesu se nesmí vyskytnout chybička. Jinak by to vše bylo k ničemu. Pokud ale celý proces proběhne správně, na konci máme úžasný bochník, který dává život. Tak kam pořád spěcháte?
Chleba nevznikne bez kvašení. To je vám tak zvláštní proces, kdy některé bakterie začnou rozkládat mouku a další ingredience okolo, čímž vytvářejí nezbytné pojivo pro těsto a to pak nabude na objemu. V podstatě je v kvasu do těsta vložen element, který v jiných souvislostech přispívá ke zkažení a rozpadu biologického materiálu, ale zde jsou jeho ničivé vlastnosti až zázračně po staletí využívány. V přeneseném významu my lidé nevnímáme kvas pozitivně. Když se něco kvasí, víme, že se to kazí. Když se něco „kvasí“ v našem nitru, pravděpodobně brzy vybouchneme a pak to bude hodně smrdět. Apoštol Pavel nás vyzývá zbavit se starého kvasu (1.Kor 5,7) a stát se nekvašeným těstem, vhodným k oběti. Kvas je tedy v životě nežádoucí. A přesto díky němu máme chleba… zajímavé.
Každý den pekaři pečou chleba nový. Nejen protože lidí je hodně a potřebují jíst, ale taky protože chleba stárne. Je použitelný jen na krátkou dobu. Po několika dnech už nebývá k jídlu. To mí přijde nesmírně zajímavé. To, co včera bylo požehnáním, dávalo život, dnes stěží koušu, nevoní jako včera, kůrky ztvrdly, střída se rozpadá, ale nevyhodím ho, protože to se nedělá. Nemohu nevidět souvislost s manou, kterou Bůh také dával Izraelcům každý den novou. Na druhý den se zkazila. Taky chleba, pokud ho necháme poležet pár dní, se zkazí. Je použitelný jen omezenou dobu a já opět musím jít pro nový – jaká symbolika! Chléb, kterým jsem se sytil včera, dnes není aktuální. Bůh ve své štědrosti každý den dává nový chléb a chce dávat i duševní potravu každý den čerstvou, novou, svěží, voňavou… Vítejte na Jeho hostině.
Překvapilo mě kdysi, že někteří odborníci na zdravý životní styl před chlebem varovali. Prý přispívá v tloustnutí. Ano, chléb je nacpaný živinami a stavebním materiálem pro naše těla. Když ho spapáme hodně, může se nám vyklenout bříško. Ale pokud máme dostatek pohybu, pokud pracujeme, pokud ten přísun energie spálíme, je všechno jak má být a my jsme krásní, silní a zdraví. Jak to aplikovat na duchovní život? I v tomto případě potřebujeme vyváženost na vstupech a výstupech. My křesťané mnohdy jen sedíme v kostele, na biblických hodinách, mládežích a kde všude ještě, tam se sytíme Božím slovem, které nám dává duchovní energii, ale my ji nespotřebováváme, pokud nemáme kde dávat, kde sloužit. Častokrát ani duchovní pokrm nestihneme strávit, a už se cpeme něčím dalším.
Zeptejte se svého lékaře, co se ve vašem těle děje, když se třeba na nějaké oslavě fakt nacpete různými dobrotami, jak dlouho se to ve vás tráví, co se to ve vás vlastně děje a proč vám pak bývá špatně. A pak přijdete domů, zbaštíte ještě řízek, nebo něco… znáte to, že jo? Také vnitřní zpracování potravy potřebuje čas. Živiny potřebují přestoupit do těla. To samé platí i s duchovním pokrmem. Nemůžete se jen cpát a nic nedělat. Nemůžete do sebe pořád něco házet ze všech stran horem dolem.
Přišel vám někdy na mysl pojem „duchovní obezita“? Mnohým nám opravdu hrozí. Nepozorujete ji náhodou ve vašem sboru? Nebo dokonce u vás samotných? S obezitou zatočí změna jídelníčku a životního stylu. Omezení dávek potravy, zvýšení jejich kvality, přijímání jich pravidelně ve stanovenou dobu vhodnou pro váš organizmus. A taky pohyb – hodně pohybu. A častokrát pomůže i půst, tělesný i duchovní. Prostě na čas se ničím neživit a nechat tělo vytrávit všechno, co se v něm už třeba i kvasí. Slibuji vám, že po dvou třech dnech duchovního půstu se s obrovskou rozkoší zakousnete do obyčejného chleba a budete náramně vděčni, za ten starý známý obyčejný, ale kvalitní, voňavý, měkoučký náš chleba vezdejší.
Autor: Tomáš Samiec
