Po celý rok války na Ukrajině se organizace Post Bellum snaží organizovat pomoc. Lidé jim poslali přes půl miliardy korun na nákup zdravotnického materiálu a obranných prostředků. Když bylo nedávno potřeba na Ukrajinu dopravit čtyři sanitky, vyrazila s nimi i skupina devíti Čechů, aby na vlastní oči viděli, jak zasílané věci pomáhají. Jedním z nich byl i lékař Jan Hlavička.
Před pár týdny jste vyrazili s organizací Post Bellum na Ukrajinu. Jak jste se k výpravě dostal?
Byl jsem sice částečně u zrodu Post Bellum a jeden čas i v Kolegiu Paměti národa, ale moje povinnosti a i to, že žiju v zahraničí, mi nedovolují pracovat pro Post Bellum přímo. Jsem hlavně jejich příznivec a příležitostný přispěvatel. Mikuláš Kroupa mi napsal na začátku prosince, že se taková akce chystá a že jedu taky - jako lékař. Tedy žádné dotazy, nabídky nebo prosby. Prostě mi to oznámil.
Cesta byla plánována do země, kde je regulérní konvenční konflikt, žádné nepokoje. Riziko, že někdo přijde k úrazu na exponovaném místě byla vysoká. Dávalo smysl mít s sebou lékařský dozor. Navíc jsme si s Mikulášem Kroupou na jaře 1999 v kulečníkovém baru na Strahově řekli, že jestli se něco semele, tak umřeme vedle sebe jako „Brothers in arms“. Slovo válka znělo tenkrát jako úplná blbost....
Jaký byl význam cesty, které se účastnili poměrně známé tváře, tedy dva Mikulášové, Kroupa a Minář, kteří oba každodenně o cestě informovali na sociálních sítích?
Jednalo se o humanitární akci, kdy jsme frontovým bojovníkům vezli čtyři pancéřované sanitky a další pomoc za cca 7,5 milionu. Celkově už Post Bellum vybralo od začátku války od soukromých dárců kolem půl miliardy korun. Jeli jsme nejen pohlídat, že sanitky dorazí, kam mají, ale i poznat reálie země ve válce, která není až tak daleko. Jak říká Mikuláš Minář: podat svědectví.
Ono to zní hodně vznešeně, ale člověk se někdy při pohledu na tu bídu nemůže ubránit dojmu, že je to trochu voyerství. Takže jsme sice fotili, ale diskrétně. Několikrát jsme si zopakovali, že nejsme žádní váleční turisté, ale máme nějaký dost závažný úkol, a ten musíme dotáhnout do konce. Vznikla z toho, myslím, pěkná a citlivá reportáž na stránkách Mikuláše Mináře. Uchopil to dobře.
Zvláštní je ta atmosféra na Ukrajině. Speciálně v Charkove máš permanentní pocit, ze jsi na pohřbu. Lidé se nesmějí a koukají převážně do země. Není to ten „metro-face“, jaký znáš z Prahy, je tam reálná starost, obava a smutek. A tohle bylo hrozně důležité jako cizinec respektovat. Stejně jako nevyvolávat dojem, že jsme se přijeli podívat na cizí neštěstí.
Kdo další tvořil vaši skupinu?
Bylo nás osm a jeden novinář. Kromě obou Mikulášů také kameramanka Amálka Kovářová, herec Šimon Pliska, švýcarský student s českými kořeny Jonáš Mazáček, stavbyvedoucí Cyril Křepelka a především hlavní organizátor Martin Ocknecht. Jeho žena je Ukrajinka, jela do Lvova za rodinou. Tím novinářem byl Jan Novák, který o celé výpravě napsal dva články na Seznamu. Velmi pestrá, ale kompaktní skupina.
Jak dlouho jste se na cestu připravovali a jak se vlastně člověk chystá na cestu do války?
Celá příprava zabrala celkem tři měsíce. Na Ukrajinu si člověk musí hlavně hlídat mezinárodní řidičák a pojištění. To druhé se ukázalo jako velký oříšek. V Čechách se na válečné zranění nedá pojistit. Jenom tzv. úpisem, což je vlastně taková velmi drahá, individuální smlouva. Takže nakonec jsem se pojistil u ukrajinské pojišťovny, která to explicitně zmiňovala. Osobně jsem pak sháněl hlavně pomůcky pro případ akutních zdravotních komplikací jako intubační sady, dlahy, škrtidla, infúze, kanyly a podobně. Měl jsem toho tak polovinu zavazadla. Naštěstí to nebylo potřeba.
Uspořádal jsem si i poslední věci. Člověk nikdy neví. Takže dopis pro dceru, závěť na stole v bytě, od kterého jsem nechal klíče kolegovi v práci. A samozřejmě zpověď; u jezuitů na Karlově náměstí. Páter Havlíček byl ke mně shovívavý a doslova hodinu před odjezdem vlaku jsem se mohl nechat unášet vůlí Boží a tramvajovou linkou číslo 22 na Náměstí Míru.
A nějaká společná příprava probíhala? Řekl vám někdo, jak reagovat v případě leteckého útoku nebo, nedej Bože, ruského zajetí?
Školení jsme dostali od bezpečnostních odborníků. Jeho součástí bylo poučení, jak se chovat, ale především, jak se nechovat, jak se vyhnout rizikovým situacím a jak je rozpoznat. Také základy zdravovědy a řekněme digitální bezpečnosti. Většinu cesty jsme měli mobilní telefony v režimu „letadlo“. Nebylo možné zjistit naši polohu, pokud na to někdo vysloveně necílil. Ale samozřejmě osm českých SIM-karet u Charkova by ruskou rozvědku už mohlo zaujmout...
V průběhu jsme dostávali aktuální zprávy z bojiště a o náletech. Na to existuje na Ukrajině dokonce aplikace. V případě útoku víš, odkud se drony a rakety blíží, a živě sleduješ, kolik jich už sestřelili. Na ruské zajetí jsme se nepřipravovali, tak blízko frontě jsme nebyli. Já umím rusky jen „Promiňte, soudružko učitelko, zapomněl jsem domácí úkol.“ Nevím, jestli by mi to v dané situaci nějak pomohlo…
.jpg)
Jel s vámi někdo z armády jako doprovod? Podle fotek jste si auta řídili sami.
Ano, auta jsme řídili sami. Moc nás to bavilo. Je to hodně old-school. Asi čtyři páky, uzávěrka diferenciálu, tři tlačítka a stěrače, co stírají. Navíc díky pancéřování a nákladu vozy vážily asi o tunu víc, takže se v zatáčkách nebezpečně nakláněly. Chtělo to trochu grif, ale nakonec jsme to zvládli. Z armády nás nikdo nedoprovázel.
Jak se vysvětluje rodičům, manželkám, dětem a kamarádům, že člověk jede do války? Vaši blízcí měli pochopení a odvahu? Nikdo vám to nerozmlouval?
Nemůžu mluvit za ostatní. Já nikomu nic neřekl. Mému čtyřiadevadesátiletému tatíkovi by se mohlo přitížit a moje dcera by chtěla ukrajinskou panenku. A jak říkáš, nechtěl jsem, aby mi to někdo rozmlouval. Až když jsem odjížděl, ptal se mě šéf na sále, kam že to jedu na tu dovolenou. Odpověděl jsem po pravdě. Zareagoval naprosto nečekaně a pro mě úžasně. Řekl: „Cool, hned bych jel s vámi! Až přijedete, udělejte o tom přednášku!”.
Předpokládám, že se za ten rok, co válka trvá, lidé přizpůsobili situaci, ale většina se asi musí spokojit s normálním špinavým sklepem? Co to bylo za kryty, kde byly sedací vaky a vypadalo to tam jak v luxusní čekárně?
Když jsme přijeli do Kyjeva, hodně se nám ulevilo. Jednak jsme splnili první polovinu mise a jednak jsme viděli vlastně normální město, které žije i přes válečný režim svým životem. Narazilas právě na jednu problematickou situaci: bylo to naše jediné luxusní ubytování na Ukrajině. Normálně jsme totiž spali ve spacácích na karimatkách nebo na lehátku ve vlaku. A tím, že jsme najednou byli v hotelu, dostali jsme pocit, že je vlastně všechno v normě. Objednali jsme si něco k jídlu a pití, jenže přišel nálet. Takže rychle do krytu. Ale tam se najednou po deseti minutách otevřely dveře a číšník nám to všechno začal servírovat. Vůbec jsme s tím nepočítali a nějak nás to rozjařilo. V bunkru a taková hostina. Nedocházelo nám, že jsme v zemi se zvláštním režimem, kde denně umírá několik stovek lidí rukou okupantů. Takže jsme se dostali do dost trapné situace jako pražáčci na dovolené a myslím, že to někteří hosté nesli nelibě. Poučilo nás to, takže jsme si řekli, že se musíme trochu přizpůsobit a udržovat dekorum…. Byla to lekce, za kterou jsme se trochu styděli.
Objednávku do bunkru donesli jen vám?
V takovém rozsahu jen nám. Ostatní třeba dostali něco k pití. Prostě to tam fungovalo normálně jak na povrchu, akorát v podzemí…
Člověka překvapí, že tam vůbec fungují hotely. Ale ono tam funguje v nějakém rozsahu vše, že? Školy, úřady, obchody… Jak se tam, kde se zrovna nebojuje, projevuje válka?
Je to tak. Kyjev je hlavní město, takže tam je vlastně všechno jak tady. Nakonec i to metro je tak nějak „naše“. Ale Charkov i přes zničená předměstí a rozstřílené fasády nás doslova šokoval. Infrastruktura nedotčená, všechno jezdí na čas, obchody zásobené lépe než tady v Německu a před obchodem čtyři parkovací místa na dobíjení elektromobilů. A to všechno třicet kilometrů od fronty. Nepřekvapuje, že tohle všechno chtěli Rusové ukrást.
Navíc byla velmi nápadná tendence všechno rychle opravit. Mosty, domy, chodníky a podobně. To podtrhovala čistota: na chodníku nebyl nedopalek nebo papírek. Pořád někdo uklízel. Zdálo se skoro, že to je nějaká forma udržování morálky na vysoké úrovni…
Na udržování morálky se ještě zeptám, ale jak je možné, že tam jsou dobře zásobené obchody? Vždyť je spousta továren zničená, muži bojují, ženy se starají, aby jejich děti přežily…
To je výborná otázka, na kterou neznám odpověď. V každém případě to pro mne bylo nepochopitelné. Člověk si představuje válkou stiženou zemi, která se hroutí. Ale Ukrajina ne! To je vlastně skvělá zpráva. Celou cestu po té zemi jsme viděli stovky kamionů z celé Evropy i Turecka. Myslím, že obchod jede dál. Určitě i díky obrovské zahraniční podpoře.
Zajímavý fenomén, na který mě upozornil Mikuláš Kroupa, jsou „bábušky“. Staré ženy, nevýrazně oblečené, pamatující Sovětský svaz, jak se plouží zničeným sídlištěm. Jsou jich stovky, s igelitkami a o holi, mezi paneláky jdou do obchůdku pro kartošku. Tehdy mi Mik říká: „A tyhle neodejdou nikdy. Až se přežene válka, zase tu budou. Nesmrtelné bábušky.“
To jsou ty, co se jim sbíralo na dřevo už před válkou? Tedy před touto fází války? Těm, co zbyly samy ve vysídlených vesnicích, protože nemají kam jít?
Ano. To jsou ony. Myslím specifická společenská vrstva, o které by někdo měl natočit celovečerní dokument. Asi by nám to pěkně nandaly…
Takže něco na Ukrajině funguje, jako kdyby válka nebyla, a někde je potřeba každý krajíc chleba a každá briketa. Co jste vyjma sanitek ještě přivezli?
Samozřejmě čím blíže frontě, tím větší peklo. Je třeba zdůraznit, že Ukrajina nebojuje jen vojensky a politicky, ale i vnitřně. Prostě jak říkal Winston Churchill: Uklidni se a dělej svoji práci! Hlavní je to nevzdat, vydat ze sebe to nejlepší. Až tuhle válku Ukrajinci vyhrají, bude to neskutečně silný národ s potenciálem velmoci.
Post Bellum se zaměřilo na vojenské ochranné potřeby, tedy vesty a přilby, dále na zdravotnický materiál a také jsme vezli několik průzkumných dronů. Ne ledajakých, měly například noční optiku, dlouhou výdrž a podobně.
.jpg)
Setkávali jste se jen s vojáky, nebo jste měli možnost mluvit i s obyčejnými lidmi? Dostali jste se tam do obchodu, do hospody?
Samozřejmě nejen s vojáky, i když jejich vyprávění bylo někdy opravdu neskutečné. Vzpomínám na dva tankisty z kyjevského metra, kteří právě přijeli z Bachmutu na několikadenní dovolenou. Oba tak metr šedesát, zprášení, byli cítit olejem. Těžko odhadovat, jistě po padesátce. Vyměnili jsme si nějaké jejich insignie za turnikety a švýcarskou čokoládu. Stejně jako oni byli i ostatní nesmírně přátelští a když zjistili, odkud jsme a proč jsme přijeli, následovala doslova nadšená reakce. To na nás nechalo velký dojem. Všichni na to vzpomínáme.
Jednou nás na ulici v Kyjevě zastavila postarší sestřička z místní nemocnice, a když zjistila, kam jedeme, přinesla tašku s medem a kávou. Prý to je pro kluky v první linii. To bylo silný.
Mluvil jsi o zlepšování morálky usilovnou prací. Jako máma se zeptám ještě na něco: jak se tam žije rodinám s dětmi? Co jim dává sílu tam zůstat? Jak dokážou ochránit své děti před strachem, před stresem?
Rodin s dětmi jsme v Charkově moc neviděli. Občas maminky s kočárkem a přiznám se, s těmi jsme nemluvili. Ale v Poltavě jsme bydleli u jedné Ukrajinky, lehce pod třicet, manžel architekt byl čerstvě odvedený. Ona zůstala sama s dvouletým synem v devátém měsíci těhotenství. Bylo zřejmé, že situace je víc než tíživá, ale překvapilo mě, jak si nestěžovala. Je to tak, jak to je. Musíme vydržet. Měl jsem pocit, že tihle lidé by měli po válce jet do Evropy a všem, co nadávají na ceny plynu, trochu povyprávět.
Nemůžu moc soudit ze dvoudenní návštěvy frontového města, ale bylo jasné, že ti nejzranitelnější byli posláni do vnitrozemí nebo do Evropy. Až na zmíněné bábušky. Když se setmělo, svítilo se jen tak asi v jedné čtvrtině oken. Většina obyvatel je prostě pryč. Na druhou stranu na místní univerzitě se normálně vyučuje. Vím to, protože jsme se dostali do hovoru se studentkami, co slavily absolvování bakalářských zkoušek na právech.
Ještě jedna vzpomínka, která mi utkvěla: když jsme předali sanitky na posledním stanovišti jednotce Kraken v Charkově, naši průvodci se s námi loučili nesmírně srdečně. Ukrajinci jsou dost fyzičtí a neustále poplácávají, potřásají rukou a objímání nebralo konce. Pro suchary ze střední Evropy velký nápor na emoce.
Lidi, co si myslí, že se Ukrajině nemá pomáhat, abychom se my měli dobře, asi žádné svědectví nepřesvědčí
Tak to máš asi pravdu. Ale svědectví je vždycky silnější než politické proklamace. Já jsem se osobně nejvíc styděl za některé reakce na maminky s dětmi, co přijely do Prahy na Hlavní nádraží. Jasně, většina lidí reagovala skvěle, ale některé nenávistné komentáře asi nikdy nedostanu z hlavy. Jak na tom asi musí být člověk morálně špatně, když na tyto lidi plive…?
Neměl jsi chuť naložit těhotnou paní s batoletem a odvézt ji do Prahy do bezpečí? Neriskuje příliš, když zůstává?
Ne. Neměl. Tihle lidé se jen tak vyhnat nenechají. Žijí, jak se dá, a až když bude fronta hodně blízko, sbalí si během pár minut a půjdou na vokzal (nádraží). Ale do té doby vydrží. Tu neskutečnou sílu obdivuju.
S jakými myšlenkami jste se vrátili? Předpokládám, že každý z vás je nakopnutý k další pomoci. Má už nějakou konkrétní podobu?
Můžu mluvit jen za sebe. Bylo toho hodně a mimochodem i tenhle rozhovor mi pomohl to trochu shrnout. Ale první dny v práci byly peklo. Měl jsem reálnou depresi, jako už dlouho ne. Připadalo mi, že to, co dělám, nemá žádný smysl. I když objektivně má a nikdy jsem netrpěl syndromem vyhoření. Po ránu jsem se budil dřív a sliboval si, že tam zase pojedu. Co nejdřív. To jsme si nakonec přes Signál s kamarády i slíbili.
Pomoc Post Bellum i nadále pokračuje, právě probíhá jedna mise se zdravotnickým materiálem do Oděsy a do Lvova. Já mám rozhozené sítě mezi zdravotníky tady v Německu a na severočeské záchrance. Zatím se daří. Další akce budou následovat a Post Bellum stále vítá jakoukoliv pomoc pro Ukrajinu, která za nás za všechny statečně bojuje.
Ptala se: Alena Theodora Dvořáková
Zdroj: Magazín Signály - redakčně upraveno
