Symbolem přechodu z dětství do dospělosti byly v mnoha kulturách takzvané iniciační rituály. Zvláště chlapci skrze ně očekávají potvrzení své role ve společnosti především od starších mužů a svých otců. Pokud ale takový člověk v životě chlapce z nějakého důvodu chybí, může jej hledat ve svém duchovním učiteli.
V mnoha kulturách existovaly iniciační rituály, skrze něž byli mladí chlapci přijati mezi dospělé muže. Touto „zkouškou dospělosti“ procházeli zpravidla chlapci v určitém věku a byla v rodině společenskou událostí, naopak dívky prožívaly přechodový rituál spojený s menarché o poznání komorněji, v kruhu blízkých žen.
Mužským specifikem také bylo, že potvrzení, že se z chlapce stal muž, mohlo přijít pouze od jiných mužů (kdežto u dívek přicházelo biologicky). Iniciační rituály mladíkům sdělovaly, že úcta a respekt nejsou zadarmo a musí být získány na základě zásluh. Nejedná se pouze o zvyk primitivních kultur, ale děje se tak např. v armádě, sportovních a dalších kolektivech. Možná, že někteří z čtenářů zažili vojnu a tzv. povyšování, které se v Československé lidové armádě dělo tak, že vás po prvním roce vojenské služby starší kolegové řemenem zmlátili na holý zadek. Kdo to vydržel, byl povýšen na „mazáka“. Byl to velmi primitivní rituál, nevzpomínám na něj rád, ale jako kdyby v něm bylo obsaženo něco z prastarých iniciačních obřadů.
Když vzpomínáme na své učitele, trenéry, vychovatele, ale i duchovní rádce, často myslíme na ty, kteří dokázali spojit lásku s jistou dávkou tvrdosti. Sice na nás měli vysoké nároky, ale tím nás někam posunuli. Tvrdostí ovšem nemám na mysli ponižování, ale spíše přístup, který nás nutí rozšířit svoje obzory, ale i hranice. Zároveň ten, kdo nás posouvá, tak činí ne nutně, protože je náš kamarád, ale protože má autoritu a náš respekt.
Muži nechtějí lásku příliš snadno
Guru mužské spirituality Richard Rohr hovoří o tom, že „pro muže láska nefunguje, je-li rozdávána příliš snadno, lacino a příliš rychle. Taková z něj dělá líného manipulátora místo silného muže.“ V křesťanství často a rádi hovoříme o nepodmíněné lásce. Ale co potom s texty jako: „budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce“? Tato a mnohé podobné pasáže nám neříkají, že láska nemá dopad na naše chování a nic nevyžaduje. Nelze tedy aplikovat pouhý přístup „Pán Ježíš mě má rád, můžu si dělat, co chci“.
Ve společnosti se stále více setkáváme s respektující výchovou, která pracuje s nepodmíněnou láskou rodičů. Nestaví na drakonických trestech, ale na otevřené komunikaci s dětmi, které úměrně jejich věku považuje za rovnocenné partnery. Vnímá jejich potřeby a snaží se je zbytečně neomezovat, zároveň ale učí, že lásku rodičů si dítě nemusí zasloužit tím, že bude dokonalé. Disciplíně a úctě k autoritám se pak mají naučit skrze respekt k nim, nikoli z pouhého strachu před nimi. Může to ale fungovat?
V dějinách se nikdy nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla kázeň a určité morální hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je.
Richard Rohr píše „Pokud chlapec nenarazí na NE, nikdy nepůjde do hloubky. Trenér, ale především rodič, stejně tak jako vychovatel, musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Muž z nějakého důvodu nerespektuje nic, co dostal zadarmo. Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat.“
Učení zkušeností
Jedna z věcí, která člověka (v kontextu tohoto článku chlapce) promění, je zkušenost. Když se podíváme, jak vyučoval Ježíš, byla to většinou jen krátká sdělení, která vedla k riskantní zkušenosti, skrze niž se v učednících odehrávalo něco nového. Prvotním záměrem bylo, aby se změnili učedníci, nikoli „ti druzí“. Zkušenost nás proměňuje více než myšlenka (jakkoli je důležitá), protože zkušenost ukotvuje. Snad i proto se v církvi nebojíme nových myšlenek, ale nových zkušeností. Dnešní youtubová nebo blogová doba tomu nahrává, protože navozuje mylný pocit, že víra se může odehrávat před obrazovkou. Nebudeme plně věřit učitelům, pokud nebudeme především svědky toho, co učí. A je to tak dobře.
Zároveň bychom svým životem měli jít tím nejlepším příkladem. „Matce Tereze stačilo říct: ‚Bůh vás miluje‘ a celý dav tomu věřil! Její život, v jehož kontextu vyřkla svoje slova, lidi proměnil víc než její poselství.“ Především my, kdo píšeme a mluvíme, si musíme být vědomi, že nesmíme chtít slovy nahrazovat osobní kontakt, zkušenost víry a hluboké vztahy. Jinak se z nás stávají žvanilové…
Pro vychovatele, rodiče, kteří vychovávají kluky, to znamená vystavovat je novým výzvám, neznámým věcem a Božímu působení. Jednat s dětmi s respektem rovněž znamená nebát se jim stanovovat hranice, jakési „posvátné ne“. Musí však chápat, že je mají dodržovat ne kvůli strachu z trestu, ale pro své vlastní dobro. Zároveň s nimi nezacházet příliš dlouho jako s dětmi. To, že jsou právně nesvéprávní, neznamená, že nemohou reflektovat svoje zkušenosti s Bohem, že od nich nemohu nic požadovat a že nemohou nést určitou zodpovědnost.
Potřeba potvrzení
Jednou z klíčových postav v životě chlapce je otec. Mezi jeho úkoly patří vyvést syna do vnějšího světa, předat mu pocit bezpečí a pomoci mu vybudovat sebedůvěru. Já sám jsem měl obrovské požehnání, že jsem takového otce měl. Zároveň jsem až mnohem později poznal, že to nebylo nic samozřejmého. Z mnoha rozhovorů mi docházelo, jak zásadní roli – ať už kladnou, nebo zápornou – otec hrál v životě mnoha mužů, jak se i někteří staří muži vlastně nikdy nevyrovnali se svým otcem.
Pokud prý syn není potvrzen svým otcem, je to pro něj dlouhodobá bolest a smutek. Pokud se s tím nevyrovná, předává tuto bolest dál. Chlapec uvažuje tak, že pokud je důležitý „pro něj“, tedy pro otce, možná bude důležitý i ve velkém světě. Pokud se toto v životě některých mladých kluků nestalo, požehnání a vyvedení do světa může přijít od duchovního rádce, od dobrého staršího muže, který mu věří a žehná. Myslím, že v tomto může být církev jedinečným místem, pokud rozpozná důležitost duchovního vedení a duchovních rádců, kteří mají odvahu předávat více než informace, kteří mladým klukům předávají svůj život.
Zároveň chci tímto povzbudit i ty z nás, kdo jsou otcové. Naše syny musíme potvrdit především my. Potřebují nás více, než si myslíme, a zároveň si o naši lásku stydí říct. Nenechme se tím zmást.
Článek o ničem, nesmyslné plácání o Bohu a výchově, pisatel je zřejmě narcista, který vše ví a zná, co nezažil o tom četl. Stylem výchovy o kterém se zde píše, jsem si prošel osobně. A nepřinesla mi nic dobrého, svého otce nesnáším zato jak mne zničil svými podobnými názory. NE! Všichni máme právo se rozhodovat jak co zažít a ona starší generace je tu proto aby poté vyhodnotila a případně podala doporučení jak se zachovat jinak.