Mentálně už jsme si na ruskou válku zvykli, ale emocionálně je to stále těžké. Někdy se Boha ptám, proč to zlo pokračuje. Někdy uvažuji o tom znovu odjet. V Praze mám přátele z Církve bratrské, kteří mi nabízí pomoc a říkají, ať se vrátím. Ale já miluji Ukrajinu.
Po začátku války některé rodiny z našeho sboru opustily Ukrajinu. Dvě rodiny zamířily do Německa, jedna rodina se vydala do Kanady, několik lidí odjelo do Polska, já jsem se rozhodla pro Českou republiku. Spolu s několika dalšími ženami jsem se vrátila zpět na Ukrajinu. Když se jsme se rozhodovaly o návratu, Rusko na Dnipro ještě neútočilo. Nelétaly rakety. Exploze začaly až potom. Bydlíme v místech, kde jsou i vojenské továrny. Některé z útoků přišly dokonce dřív, než se spustil systém varování.
Mentálně už jsme si zvykli, ale emocionálně je to těžké. Je však pravda, že systém vojenské protivzdušné obrany je teď účinnější než dřív. Problém je, že ruské rakety jsou nepřesné. Když jde moje dcera bruslit a na ledě je zastihne letecký poplach, má jejich vedoucí přibližně čtyři minuty na to, aby předal děti rodičům. Útok v sobotu 11. ledna ale ohlášený nebyl. Ani tuhle středu (25. ledna 2023 – pozn. redakce) jsem nevěděla, že přijde útok. Raketa zasáhla náš blok. Nikdo nebyl zraněn, ale zničilo to byty.
Vždycky jsem byla křesťanka, už od malička. Moje babička přežila hladomor a moje maminka vychovala čtyři děti úplně sama, protože ji její manžel opustil. Takže i já jsem se naučila spoléhat na Boha, velmi mu důvěřuji. Mnoho lidí se mne tady ptá, proč jsem se vrátila. Samozřejmě se hodně bojím o své děti, máme tři – čtrnáct, devět a šest let.
Někdy se Boha ptám, proč to zlo pokračuje. Ale to je emocionální reakce. Z racionálního hlediska rozumím tomu, co se děje. Když se ptám svého manžela, proč Bůh nezasáhne, on mi často odpovídá, že Bůh má všechno pod kontrolou a má svůj čas. I bratři a sestry v církvi se navzájem velmi povzbuzují. Ale je to těžké. Někdy uvažuji o tom znovu odjet. V Praze mám přátele z Církve bratrské, kteří mi nabízí pomoc a říkají, ať se vrátím. Ale já miluji Ukrajinu.
Navíc můj manžel Volodymyr je pastor a já nemůžu odjet bez něj. Uvidíme, co se bude dít následující měsíc. Trochu to nahání strach, žijeme dvě stě kilometrů od Doněcku. Je to tu nebezpečné, protože kam přijde ruská armáda, tam už není křesťanství. Odvezli pastory, mučili je, zabíjeli, zavřeli kostely. Víme to, protože nás prosí o modlitby jeden pastor z Melitopolu.
Kdyby Rusové přijeli až sem, všichni kazatelé s rodinami musí utéct, protože když neutečou, tak je Rusové zabijí. Každý, u koho v mobilu najdou proukrajinský obsah, je v nebezpečí. Protestantské církve berou jako centra zahraničních agentů. Nevíme přesně, kolik lidí už takto zmizelo, protože se to dá začít zjišťovat teprve ve chvíli, kdy jsou okupovaná území osvobozena.
Co se děje, je velká tragédie a je potřeba, aby se to zlo zastavilo. Viděli jsme, jak nám svět pomohl. Taková míra pomoci nás šokovala. Děkuji Bohu každý den za pohostinnost České republiky, i nekřesťané nás přijali! Ukrajinci velmi, velmi oceňují české obyvatele i českou vládu za takovou pomoc. Učitelé ve škole se našim dětem věnují, mateřské školy je přijímají, mají tam dokonce i učitele bruslení. Lidé nám říkali, že nám rozumí, protože také byli v situaci, kdy je okupovali Rusové.
Julia Kuzmich, manželka kazatele druhého sboru Svobodné evangelické církve v Dnipru
Zdroj: Časopis Brána - redakčně upraveno
