„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat…“ (Kazatel 3,1–4)
Kdykoliv a kdekoliv se na naší modré planetě ozve hlas nového pučícího života, člověk se většinou rozpomene na to, že i on kdysi začínal. Od prehistorického období, kdy se odvážil stýkat s dalším člověkem a postupně sdružovat do skupin, aby přežil a v potomcích pokračoval jeho rod, se naučil chovat v určitých fázích své existence zavedeným, opakovaným způsobem. Religionisté a antropologové toto opakované jednání nazývají rituálem. A protože se rituál týká různých etap osobního i společenského života, v nichž se opouští předchozí svět a vstupuje se do světa nového, nazývají jej „přechodový rituál“, podle otce zakladatele tohoto sousloví Arnolda van Gennepa.
Nejznámější a nejvíce praktikované přechodové rituály odjakživa vymezovaly naše životy. Ve starověkých civilizacích se týkaly narození, dále dospívání a s ním spojeného vstupu do manželství či jeho paralelní alternativy, kterou byl vstup do jedinečného vztahu s bohem formou zasvěcení. U lidí z nejvyšších sociálních vrstev to zajisté bylo královské povýšení, což je také potvrzení jedinečného vztahu s bohem či bohy určitého národa. Posledním rituálem tohoto typu pak je čas umírání, smrti a následného pohřbu.
Narození
U všech zmiňovaných procesů lidského života a zrání se vyskytují tři fáze přechodu v rámci jednoho rituálu. První fází je charakteristika člověka v rámci jeho dosavadní skupiny a příprava na její vyčlenění. Ve starověku nemělo narozené dítě často jméno, dostávalo ho až během tohoto rituálu. Také při obřízce v praxi judaismu získává novorozený chlapec své jméno. Při křtu novorozeňat a kojenců se rovněž setkáváme s dalším připojeným jménem, většinou po kmotrech. Druhým stadiem přechodového rituálu je liminární (prahová) fáze, kdy člověk už nepatří do skupiny původní, ale ještě ani nenáleží do nové.
To je například oněch osm dní po narození židovského chlapečka, během nichž čeká na slavnost obřízky. Liminární je též období do dnes už téměř libovolně zvoleného dne křtu dítěte, dřív to bylo vzhledem k poměrně velké úmrtnosti dětí taktéž co nejdřív. A pak nastává poslední vrcholná fáze a tou je slavnostní začlenění do nové skupiny. Proto je vedle křtů a dalších náboženských forem přechodu zachován přechodový rituál přijetí narozeného dítěte v sekularizované podobě, a to ve formě vítání občánků.
Dospívání
Dalším základním rituálem bylo v historii a je pochopitelně i dnes dospívání. V pravěku se chlapci stali muži nějakou velice náročnou fyzickou i psychickou zatěžkávací zkouškou. V civilizovaných společnostech se pak připojovaly i zkoušky znalostní a dovednostní. Také z dívenky se postupně stávala mladá žena. Většinou mezi desátým až třináctým rokem se dívky začaly postupně připravovat na novou úlohu ve společnosti – začaly si šít nebo pořizovat ženské oblečení a chystat se na svůj velký den, kdy navždy odevzdají své dětské šaty a hračky a obléknou první vznešený ženský oděv. Toto období také většinou doprovázela první menstruace.
V křesťanském prostředí je tento čas určen pro přípravu na konfirmaci a biřmování, v některých případech se tak děje i formou křtu v době dospívání. V judaismu je dnes zachován obřad bar micva ve všech a bat micva v liberálních a konzervativních komunitách. Jedná se o zkoušky pro chlapce i dívky, kteří se od tohoto slavnostního dne stávají plnohodnotnými členy a členkami komunit. Avšak i běžná občanská společnost myslí na toto období a uznává dospělost slavnostním předáním občanských průkazů, pozváním do tanečních a také certifikátem zkoušek dospělosti, kterým je výuční list nebo maturitní vysvědčení.
ThDr. Eva Vymětalová Hrabáková, Th.D. (1974) – duchovní CČSH a odborná asistentka na katedrách biblistiky a religionistiky HTF UK, kde se dlouhodobě věnuje starověkým semitským civilizacím a jejich vlivům na prostředí a myšlení starověkého Izraele. Je vdaná za Mikuláše a vychovává dvě skvělé dcery Juditu a Deboru.
Autor: Eva Vymětalová Hrabáková
Zdroj: Časopis Brána
