Mýtus střední Evropy. Patříme na Východ nebo na Západ?

Jsme si jisti, kam náležíme? Často totiž o sobě hovoříme jako o příslušnících střední Evropy. V tomto označení se může skrývat úsilí vyhnout se rozhodnutí, jestli chceme přináležet na Západ, nebo na Východ.

Českou či dříve československou nevyhraněnost týkající se toho, zda patřit více na Východ, nebo na Západ, doprovázela touha po hledání vlastní výjimečnosti. Mnozí se domnívali, že vedle Západu a Východu můžeme svébytně existovat my jako střed. Naše dějiny ale ukazují, jak tato představa měla neblahé důsledky.

Je zajímavé, že tuto vizi propagoval i nejvýznamnější český evangelický teolog 20. století Josef Lukl Hromádka. V době první republiky patřil k významným intelektuálním tvářím demokratického Československa, což potvrzovaly jeho průlomové knihy o ekumenismu. Během druhé světové války a po ní se z něj ale stal „jiný člověk“ i díky jeho snaze o dorozumění mezi Východem a Západem. Tehdejší Československo v ní mělo hrát nezastupitelnou roli.

K falešnému pocitu „národní výjimečnosti“ přispěla doba po druhé světové válce, završená únorovým převratem v roce 1948 a období pražského jara roku 1968, kdy jsme snili o představě, že lze být nezávislí jak na Východu, tak i Západu. V obou klíčových okamžicích našich dějin ale lidé očekávali něco jiného.

Ve druhé polovině čtyřicátých let 20. století se staly populárními myšlenky svázané s komunistickými idejemi. Komunisté a jejich příznivci zdůrazňovali, že jedním z jejich cílů je bojovat proti nerovnosti mezi lidmi, kterou dle nich zapříčinila dřívější jednostranná orientace na Západ. Zároveň také hlásali, že budou budovat vlastní „českou verzi socialismu“, což ale po roce 1948 definitivně vzalo za své.

V šedesátých letech šlo naopak o zmírnění komunistické diktatury a hledání tzv. „třetí cesty“. K její realizaci docházelo v rámci „socialismu s lidskou tváří“. Obě tyto dějinné události nás ovlivňují i v současnosti. Zvláště aktuálními se mj. ukazují tváří v tvář současné válce na Ukrajině, která je určitým testem naší ochoty poučit se z minulosti a přestat lavírovat, kam patříme.

Zásadní pro pochopení událostí po druhé světové válce je rok 1938, který většina národa vnímá jako trauma. Odehrála se v něm zrada našich západních spojenců, Anglie a Francie, v německém Mnichově. Ti nás vydali do rukou nacistického Německa. Tato událost přivedla mnohé Čechy k nedůvěře vůči Západu. Ztělesněním národního zklamání se stal Edvard Beneš, v době Mnichova a též po druhé světové válce československý prezident.

Deziluze ze Západu jej přivedla již během války k cestě do Moskvy, kde v prosinci roku 1943 podepsal smlouvu o přátelství se Sovětským svazem. Motivem tohoto jednání ale nebylo definitivní odvrácení od Západu, nýbrž snaha spolupracovat jak se zeměmi na Východě, tak i na Západě. Beneš ale se svou rozkročeností neuspěl, protože Sovětský svaz a jeho čeští spolupracovníci se ukázali jako silnější protivníci, se kterými nakonec prohrál.

Jeho neštěstím byla naivní představa, že si jako Češi nemusíme vybírat, na jakou stranu chceme patřit, ale že se můžeme stát mostem mezi těmito dvěma částmi světa. Tato myšlenka v sobě skrývala ideu o „české jedinečnosti“, v níž byla zjevná nadřazenost jak vůči Východu, tak i Západu. V té době mnozí podlehli jistému velikášství, v němž hrálo důležitou roli scestné uvažování, že si vystačíme sami. To ale nakonec vedlo k našemu pohlcení „velkým bratrem“ z Východu.

V osudové druhé polovině čtyřicátých let rozvíjel své postoje k vztahu mezi Východem a Západem také Hromádka. Zajímavé je, že místo, kde rozvíjel tyto úvahy, bylo nejenom jeho domovské Československo, nýbrž i Spojené státy americké, kde žil během druhé světové války v exilu jako emigrant. I když je možné říci, že cizí prostředí mu mohlo nabídnout odstup od domácí situace a psát o poměrech v Československu se zkušeností člověka na Západě, tento předpoklad se nenaplnil.

Hromádka se naopak zaměřil na vzájemné obohacování Východu a Západu, z kterého mu ale vyšel lépe Východ. Svědčí o tom jeho slova v článku „Sovětská hádanka“ z ledna roku 1944, který byl publikován česky v roce 1946 v knize nazvané Mezi Východem a Západem: „Jestliže však porozumíme smyslu své doby a přistoupíme-li ke svému poslání s plnou vahou víry a oběti, může být započata skutečná synthesa toho, co nazýváme evropským Východem a demokratickým Západem. Naše kladné a sebekritické pochopení sovětské situace může dopomoci křesťanskému jádru evropského Východu k novému dynamismu, malým národům k vysoké míře sebeurčení a poválečné Evropě k dlouhému období stability a míru. A naopak, naše nedůvěra a podezření neúprosně připraví cestu k nové katastrofě.“

Hromádka sice hovoří nejprve o nutnosti syntézy, jenomže si ji představuje tak, že budeme pozitivně hodnotit Východ, který nám pomůže k sebeurčení a zajistí mír. Příznačné je, že autor v tomto citátu nepíše nic kladného o Západu, neboť jeho vliv pravděpodobně považoval za natolik neblahý, že pokládal za nutné vychválit pouze Sovětský svaz.

Můžeme si proto položit otázku, zda lze u Hromádky hovořit o skutečné syntéze, protože z jeho slov vyplývá, že Východ je pro něj větší „dobro“ než Západ. Slova o syntéze je možné pokládat jistým způsobem za kamufláž, neboť se za nimi skrývala sympatie k „velkému dubisku“ na Východě. Potvrzují to i Hromádkova slova z jeho dalšího článku „Rusko a Západ“ z ledna 1944, který též vyšel v již citované knize: „Ale právě proto, že Rusko je nadějí budoucího obecného smíření, rozvine se v něm mnoho z toho, co kdysi bylo slávou Západu. Idea rytířství, služby slabým, chudým a poníženým nabudou v Rusku nové podoby.“

Vždycky jsme byli součástí Evropy

• Daniel Kvasnička
• 22.3.2023

Share

Hromádkova fascinace Sovětským svazem ale nebyla jediný úlet. V jeho úvahách se totiž objevuje představa o „československém mesianismu“, v níž je tehdejší československý národ vnímán jako vyvolený pro dohodu mezi Východem a Západem. Výstižně to Hromádka naznačuje těmito slovy: „...chtěl bych to zdůraznit kdekoliv a s kýmkoliv mluvím v ČSR, že zejména my, Čechoslováci, jsme povoláni, abychom udělali vše pro dohodu, pro upřímnou dohodu, pro upřímné dorozumění mezi tím, co my nazýváme Východem – mezi sovětským lidem na jedné straně a mezi západními demokraciemi na straně druhé. ... Zdá se mi – pravím to ve vší skromnosti – že ČSR má jedinečné postavení v Evropě a ve světě. U nás se stýká Západ a Východ jedinečným způsobem“ (Hromádka, Komunismus a křesťanství, 1946, s. 11).

Za výmluvnou lze považovat Hromádkovu myšlenku o „jedinečném postavení ČSR ve světě a v Evropě“. Zdá se, že tímto postojem se snaží vyjmout Československo ze skupiny malých národů a přiřknout mu nejen evropský, ale i světový význam. Důsledkem Hromádkova myšlení ale nebyla větší československá svébytnost, nýbrž vstup do koloniální říše pod vedením Sovětského svazu.

Šedesátá léta minulého století se vyznačovala postupnou snahou oslabit těsnou spolupráci s říší na Východě. Toto úsilí ale bohužel nevedlo k připojení k západním demokraciím, nýbrž k budování vlastní československé verze socialismu. Naše případné touhy přidat se k Západu by ale pravděpodobně zůstaly oslyšeny, jak o tom svědčí neochota západních zemí pomoci nám bojovat proti srpnovým okupantům. K této neochotě však mohla přispět i československá domýšlivost, která spočívala v důrazu na náš jedinečný přínos nejenom Evropě, ale i celému světu.

Jedním z protagonistů takového chápání „pražského jara“, které vyústilo 21. 8. 1968 v okupaci, byl právě také Hromádka. Svědčí o tom jeho dopis tehdejšímu 1. tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi z 23. 10. 1968: „...Především nezapomeneme nikdy, že pod vaším vedením a za pomoci Vašich nejbližších spolupracovníků (presidenta Ludvíka Svobodu v to počítaje) sjednotil se náš lid v té míře, jaké já sám ze svých padesátiletých zkušeností nepamatuji. To je historická skutečnost, která je předpokladem i pro naši nadějnou práci v příštích měsících a letech. ... Za druhé 21. srpen znamená naše morální vítězství. Mocensky jsme byli sraženi, ale mravně a politicky jsme zvítězili“ (Peter Moreé, Jiří Piškula, „Nejpokrokovější církevní pracovník“: Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969, 2015, s. 350).

Oba body tohoto Hromádkova dopisu ale vyvolávají pochybnosti, zda jde o reálné vidění situace. Po 21. srpnu sice došlo k mimořádnému sjednocení národa, je tu ale otázka, zda je zapříčinili představitelé komunistické strany. Ti totiž s výjimkou Františka Kriegela podepsali 27. 8. tzv. Moskevský protokol, jehož součástí bylo odmítnutí ideje „pražského jara“ a přijetí „bratrské pomoci SSSR“, což vedlo k budoucí normalizaci.

Pět dní před Hromádkovým dopisem Dubčekovi, 18. 10. 1968, navíc tehdejší Národní shromáždění schválilo smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk, pro niž hlasoval i první muž strany Dubček, přičemž čtyři její odpůrci včetně Kriegla za to byli o rok později potrestáni ztrátou poslaneckého mandátu. Je proto namístě se ptát, zda 21. srpen nebyl spíše „den porážky“ místo „dne morálního vítězství“. Hromádkův „naivní optimismus“ ostatně selhal během dvacetileté normalizace, které se ale v podstatě nedožil, neboť zemřel devět měsíců po jejím počátku, v prosinci 1969.

Kromě přivítání obrodného procesu v roce 1968 Hromádka pokračoval v rozvíjení myšlenky o „československé jedinečnosti“. Potvrzují to další slova z již citovaného dopisu: „Obrodný proces Vámi zahájený má mohutný dějinný význam pro nás, pro mezinárodní socialismus, ano pro pokrok sociální a politický na celém světě.“

Zajímavou na Hromádkově myšlení zůstává snaha vylíčit tehdejší Československo jako „speciální národ“, který slouží jako vzor ostatním národům, kteří se od něj mají učit. Tento povýšenecký tón ale slouží spíše jako maska pro zakrytí našich selhání, kterých jsme se dopustili. Protože kdyby šlo o skutečně „heroický čin“, musel by být doprovázen dalšími pozitivními skutky, a nikoli ústupky, které vedly k již zmíněné normalizaci.

Na jedné straně je pozoruhodné, jak někdejší evangelický teolog Hromádka dokázal aktuálně reagovat na problémy doby a vystoupit tím z jistého „evangelického závětří“. Rubem této angažovanosti byl ale mj. i idealizovaný pohled na roli tehdejšího československého národa. Tato Hromádkova představa je mnohdy oživována i dnes. I když jsou tyto minulé události našich dějin již definitivně za námi, neznamená to, že nemají na současnost žádný vliv.

Dnes, více než 30 let po pádu komunismu, se naštěstí nacházíme v jiné situaci, a to díky našemu přihlášení k Západu, respektive v roce 1999 k NATO a poté, v roce 2004, i k Evropské unii. Zdálo by se tedy, že již máme za sebou přemýšlení o tom, jestli chceme patřit na Západ, nebo na Východ. I když jsme ale již součást Západu, stále se v naší zemi objevují hlasy, které operují s „českými zájmy“, jež mají často blízko k důrazům na „českou jedinečnost“.

Toto téma se ostatně objevilo v nedávných prezidentských volbách v souvislosti s válkou na Ukrajině, když jeden z kandidátů Andrej Babiš hovořil o uspořádání mírové konference v Praze s účastí světových lídrů. I když je zřejmé, že v tomto případě jde o nereálnou možnost, jsou tyto úvahy vedeny snahou, abychom se stali tzv. „pupkem světa“. Zároveň je zřejmé, že dopad tohoto konání by byl podobný jako u Hromádky, v jehož případě nás úsilí být most mezi Západem a Východem přiblížilo k Sovětskému svazu.

Především jde však o to upozornit, že pokud se staneme zajatci naivity a iluzí, spojených s vlastní výjimečností, nedojdeme k zdárnému cíli. V nynějších prezidentských volbách jsme sice svou „přináležitost k Západu“ potvrdili, důležité ale bude definitivně se odklonit od „české jedinečnosti“ k pokorné spolupráci s druhými, v níž můžeme nalézt svou vlastní národní identitu.

Autor je teolog a publicista.

Autor: Matouš Holeka