„Autenticita na sociálních sítích neznamená ukazovat celý svůj život ani natáčet videa bez přípravy. Podstatný je soulad mezi tím, co člověk zveřejňuje, a tím, jak skutečně žije“, říká odbornice na komunikaci Ivana Eder, která na letošním festivalu UNITED ve Vsetíně vystoupí se seminářem Sám sebou v digitálním světě. V rozhovoru mluví o tlaku algoritmů, budování osobní značky, inscenované zranitelnosti i o tom, proč se víra nedá zabalit do třicetisekundového návodu.
Naučily nás sociální sítě posuzovat vlastní život podle toho, co se dá vyfotit a zveřejnit?
Do určité míry asi ano. Ztrácíme tím schopnost skutečně žít v přítomném okamžiku – někdy se nám publikum nastěhuje do hlavy ještě dřív, než danou chvíli vůbec prožijeme nebo zapneme kameru. Občas zaměníme hodnotný okamžik za otázku, jak bude vypadat na sociálních sítích. Přitom ty nejlepší momenty v životě často nejsou příliš publikovatelné.
Dokumentovat svůj život samozřejmě není nic špatného. Problém nastává ve chvíli, kdy se náš život začne stávat především zdrojem obsahu. Existuje k tomu i psychologický výzkum: psycholožka Linda Henkel z Fairfield University v roce 2014 popsala takzvaný efekt zhoršené paměti při fotografování – lidé, kteří si zážitek jen prohlíželi, si ho pamatovali lépe než ti, kdo ho fotografovali. Pozdější studie tento efekt opakovaně potvrdily.
Za podstatné proto považuji ptát se méně na to, co bude vypadat dobře na sítích, a více na to, co právě prožívám.
Ivana Eder je absolventkou dvouoborového studia religionistika-judaistika na Husitské teologické fakultě UK a absolventkou žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK. Profesně působila jako storyteller, novinář a nyní vede oddělení komunikace adventistů v Čechách. Spolu s manželem Pavlem a pár přáteli před čtyřmi lety založila pražské společenství SafePoint.
Když někdo na sociálních sítích říká, že je sám sebou, věříte mu?
Nevěřím mu automaticky, ale ani ho automaticky nepodezírám ze lži. Na sociálních sítích vždycky ukazujeme jen určitý výsek svého života. Už samotný výběr toho, co zveřejníme, je nějakou formou stylizace – to ale ještě neznamená, že je falešná. Podobně přece fungujeme doma, mezi kamarády nebo v práci. Pořád jsme to pravděpodobně my, jen v různých situacích ukazujeme různé části sebe.
V poslední době se hodně pracuje se slovem autenticita, ale pořád mi připadá poměrně neukotvené. Pro mě určitě neznamená ukazovat všechno. Znamená spíše nelhat v tom, co se jako tvůrce nebo člověk rozhodnu v online prostoru zveřejnit.
Člověk může mít napsaný scénář, kvalitní světlo, připravenou scénu a skvělou postprodukci a pořád být autentický – vůbec se to nevylučuje. Klam podle mě začíná ve chvíli, kdy předstírám zkušenost, postoj nebo vztah, který ve skutečnosti neexistuje nebo ho sama nežiju. Když jednám v nesouladu s tím, kým doopravdy jsem.
Nemyslím si také, že autenticitu můžeme jednoduše sami vyhlásit. Je to něco, co vzniká a ověřuje se v čase. Lidé jsou citliví na soulad mezi tím, co říkáme, co ukazujeme a jak jednáme. Když někdo prohlásí: „Tady jsem sám sebou,“ beru to spíš jako tvrzení, které se teprve postupně potvrdí.
Kde leží hranice mezi promyšlenou tvorbou a podřizováním se algoritmu?
Když něco tvořím, samozřejmě chci, aby to někdo viděl. Přizpůsobování obsahu algoritmu proto nemusí být samo o sobě špatné – přemýšlet nad úvodní větou, délkou videa nebo scénářem je úplně v pořádku. Mít dobrou strategii a snažit se být srozumitelný není opakem autenticity.
Problém podle mě začíná ve chvíli, kdy algoritmus neovlivňuje jen formu, ale začne určovat, kým se v online světě stáváme. Zjistím například, že určitá část mojí osobnosti funguje lépe, a začnu ji přehánět. Když funguje hněv, můžu být stále vyostřenější. Když funguje zranitelnost, což je časté i u obsahu o víře, můžu začít odkrývat své bolesti, přestože na to ještě vůbec nejsem připravená. Dobře fungují také konflikty a černobílé vidění – a člověk pak může svůj obsah a postupně možná i sám sebe začít formovat právě tímto směrem.
Emoce jsou na sociálních sítích silným nástrojem a víra má pro mnoho lidí výrazně emoční rozměr. Dá se v krátkém videu zachytit autentická víra?
Celou víru určitě do třiceti sekund nenacpeme, stejně jako do nich nenacpeme celý život, vztah nebo odpovědi na těžké otázky. To ale neznamená, že třicetisekundové video nemá smysl – může fungovat jako otevření dveří. Může pojmenovat otázku, kterou si člověk klade, nebo nabídnout krátké povzbuzení. Toto zastavení pak může vést k dalšímu videu, rozhovoru, setkání a nakonec třeba ke skutečnému vztahu.
Realita je taková, že na sociálních sítích potřebujeme být struční. Naše pozornost se zkrátila a jsme přesyceni informacemi – je to součást používání současných technologií a nevím, jestli má smysl proti tomu za každou cenu bojovat.
Problematické je tvrdit, že krátká odpověď stačí na všechno. Ve chvíli, kdy z víry uděláme rychlý návod – tři kroky k lepšímu životu, zaručenou modlitbu proti úzkosti nebo Ježíše jako jednoduché řešení každého problému – začínáme víru balit jako produkt.
Sociální sítě mohou být skvělým místem prvního setkání, ale neměly by být posledním bodem. Křesťanství není informace, kterou někomu doručíme. Je to zkušenost, společenství, praxe a dlouhá cesta.
Mohou mít smysl i křesťanští tvůrci, kteří stavějí hlavně na trendech, humoru a krátkých videích?
Určitě. Existují křesťanští tvůrci, kteří jedou trend za trendem, natáčejí taneční nebo humorná videa. Jejich obsah možná nenabízí hlubokou teologickou reflexi, ale podle mě může plnit důležitou funkci už jen tím, že jsou v online prostoru přítomní – ukazují, že církev netvoří jen starší lidé, jak si to někdy česká společnost představuje, a že generace Z a postupně i generace Alfa jsou její přirozenou součástí.
Když na takový obsah narazí mladý člověk, vidí někoho, kdo mluví jeho jazykem a orientuje se v kulturních kódech, které zná, a zároveň se nestydí říct, že je křesťan. To mi připadá jako legitimní forma prezentace.
Jeden profil samozřejmě nemusí obsáhnout celou realitu křesťanství – je jen jedním střípkem větší mozaiky. Někdo přináší hlubší reflexi, někdo odpovědi na otázky, někdo osobní svědectví a někdo humor a viditelnost. To je v pořádku.
Současně je s tím ale spojená velká odpovědnost. České křesťanské prostředí je poměrně malé a lidé mimo církev často nerozlišují mezi jednotlivými tradicemi, komunitami a osobnostmi. Jeden výrazný tvůrce proto snadno nereprezentuje jen sebe, ale v očích publika i křesťany jako celek – neznamená to, že musí žít ve strachu z toho, co si kdo pomyslí, ale je důležité, aby zkoumal vlastní motivaci.
Kdy člověk přestává sociální sítě používat a začne svůj život podřizovat osobní značce?
Přesná hranice podle mě neexistuje. Každý veřejný profil do určité míry vytváří nějaký obraz člověka – když dlouhodobě sdílím podobná témata, lidé si mě s nimi přirozeně začnou spojovat. V tomto smyslu si osobní značku budujeme, i když to neděláme vědomě, a sama o sobě nemusí být špatná. Může lidem pomoci pochopit, kdo jsem a co ode mě mohou očekávat.
Problém nastává tam, kde už neplatí, že značka slouží mně, ale já jí – kde vybírám, co zveřejním, ne podle toho, co je pravdivé nebo užitečné pro druhé, ale podle toho, co posílí obraz, který se snažím udržet. Člověk to nemusí vždycky poznat, protože naše motivace bývají hodně smíšené. Můžu opravdu chtít někomu pomoct a zároveň toužit po uznání. Můžu sdílet velkou bolest a současně vědět, že zranitelnost přitahuje pozornost.
Právě zranitelnost dnes působí jako jeden z hlavních znaků autenticity. Může se z ní stát marketingový nástroj?
Určitě. Zranitelnost je v online světě velmi důležitá pro budování důvěry, ale zároveň může být zneužitá a fungovat jako velmi účinný marketingový nástroj. Můžu ukázat své selhání, slabost nebo vyhoření a celý příběh vystavět tak, aby na konci ještě víc zvýraznil můj úspěch. Ten příběh přitom nemusí být vymyšlený, a přesto může být do určité míry manipulativní.
Když se rozhodnu být v online prostoru zranitelná, připadá mi důležité položit si několik otázek. Sdílela bych to i tehdy, kdybych věděla, že mi to nepřinese sledovanost? Mám tuto zkušenost už dostatečně zpracovanou? Nežádám nevědomky publikum, aby mě ujistilo nebo zachránilo? A odejde člověk, který můj příběh sleduje, s nějakou pomocí? Anebo má výsledkem být hlavně obdiv ke mně?
Budování značky mi připadá užitečné, dokud usnadňuje komunikaci s druhými. Když ale začne určovat, kým jsem, je to škoda.
Faleš změnila podobu
Říká se, že mladší generace umějí na internetu lépe rozpoznat neautentické jednání. Jsou skutečně upřímnější, nebo jen lépe znají pravidla digitální komunikace?
Nemám pro to žádný vhled založený na datech, ale podle toho, jak to vnímám, se spíš proměnila pravidla hry. Nemusí to nutně souviset s větší upřímností.
Mladí lidé přirozeně vyrůstají v online světě, a proto dobře rozpoznávají starší formy komunikace. Poznají příliš formální jazyk, reklamní fráze nebo situaci, kdy se někdo snaží mluvit jako mladý člověk, ale je vidět, že mu to není vlastní – působí to na ně trapně. To ale automaticky neznamená, že dokážou dobře rozpoznávat manipulaci nebo že jsou k sobě navzájem upřímnější. Spíš se změnila estetika falešnosti.
Dříve mohla faleš vypadat jako něco příliš dokonalého – vyretušovaný obličej, vyhlazená pleť, dokonale symetrické fotografie. To dnešní mladý člověk často snadno rozpozná, mnohdy dokáže poznat i obraz vytvořený umělou inteligencí, přestože je to stále obtížnější.
Dnešní faleš ale může být převlečená za pečlivě naaranžovanou nedokonalost. Roztřesená kamera, zdánlivě spontánní přiznání nebo emoční zhroucení mohou působit neformálně a bezprostředně, přestože jsou strategicky připravené. Nemyslím si proto, že by mladší generace byla automaticky upřímnější. Dokáže dobře odhalit starší marketingové postupy, ale současně vytváří nové, v nichž se ostatní generace teprve učí orientovat.
Mají generace Z a Alfa vůbec ještě něco, co považují za soukromé?
Nemyslím si, že by generace Z a Alfa neměly soukromí. Spíš si pod ním představují něco jiného než my nebo starší generace. Mladí lidé často otevřeně mluví o duševním zdraví, sexualitě, víře nebo vlastní identitě – témata, která byla dřív považována za velmi osobní. To ale neznamená, že mladí veřejně sdílejí celý svůj život.
Mnoho mladých lidí na sítích především sleduje obsah. Když něco sdílejí, často velmi dobře rozlišují, co patří na veřejný profil, co na druhý profil pro kamarády, co do okruhu blízkých přátel a co jen jednomu blízkému člověku. Hranice mezi veřejným a soukromým tedy nezmizela – stala se pohyblivější a je rozdělená do více vrstev. Soukromí pro mladé neznamená nebýt online, ale kontrolovat, kterému publiku co zpřístupní.
Existuje také rozdíl mezi otevřeností a skutečnou zranitelností. Člověk může otevřeně mluvit o úzkostech, ale nemusí říct, že dnes nedokázal vstát z postele. Může mluvit o víře, aniž by ukázal, že právě prochází krizí.
Mladí proto podle mě nemají méně soukromí, mají ho jen rozdělené do více vrstev a zacházejí s ním jinak. Problém je, že tyto hranice nemusí být tak pevné, jak vypadají – obsah pro blízké přátele lze zachytit a přeposlat stejně jako soukromou zprávu. V digitálním prostředí je proto hranice soukromí vždycky o něco křehčí.
