Průměrná délka života se prodlužuje, množství starých lidí ve společnosti stoupá. Mnozí začínají mít obavy: uživí ti, kteří pracují, ty, kteří mají v životě své již odpracováno?
Na druhé straně ale lidé stále umírají. Nezměnitelnému faktu konečnosti života čelí každý z nás. Odcházíme všichni – někteří dříve, jiní později. Někdy si to uvědomujeme zřetelněji, jindy nám to zahalí každodenní starosti. Když nám v nedávné době odešli tři z výrazných psychologů – Zdeněk Matějček, Libor Míček a Vladimír Hrabal – byla to chvíle, kdy se otázky tohoto druhu prodraly do vědomí. A za této situace je na místě podívat se, co nám psychologické výzkumy říkají o tom, jak to vypadá v psychice pacientů ante finem (před koncem života).
S úsměvem na tváři
Do praxe doprovázení umírajících pacientů mne v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů v Praze uvedla jedna starší paní doktorka – ftizeoložka. Sama měla v této oblasti bohatou zkušenost. Řadu let pracovala na ženském oddělení v léčebně tuberkulózy – v době, kdy se na tuberkulózu hodně umíralo. K pacientce, která se blížila konci, si sedla, vzala jí za ruku. Pozorovala, jak dýchá, občas se zaměřila i na tep. Když bylo zapotřebí, otírala jí z čela pot, dívala se beze slova na ní a dovolila svému vědomí ponořit se do meditování nad smyslem života. Když byla pacientka neklidná, snažila se jí podle svých možností uklidňovat činem i slovem. Když viděla, že něco potřebuje – zvláště často to byla žízeň, která umírající pacienty trápila – snažila se ji uspokojit.
Když jsem se já dostával do obdobné situace, snažil jsem se chovat tak, jak jsem to viděl u této paní doktorky. Měl jsem možnost být u odchodu mladých i starých, mužů a žen, lidí klidných i velice neklidných. Nejneklidnější byl – pokud si vzpomínám – mládenec, který umíral po těžké nehodě na motocyklu. Nebylo mu ještě dvacet. Umřít se bál. Jeho neklid byl nepopsatelný. Život měl před sebou a v důsledku nehody se mu najednou všechny plány zhatily. To bylo kruté.
Na druhé straně jsem měl možnost uklidňovat sama sebe, když mi jeden odcházející pan profesor medicíny klidně a tiše říkal: “Pane doktore, já se nebojím, udělal jsem, co jsem mohl. Mnohé z toho podstatného, oč mi šlo, se mi podařilo splnit. To, co zbylo, to teď přenechávám dalším. Já mohu klidně odejít. Svůj úkol jsem splnil.”
Jsou odchody, které doprovázejícího vyvedou z míry. Někdy dokonce tak, že následně musí sám hledat pomoc u přátel. Na druhé straně jsou ovšem i odchody, které doprovázejícího potěší, povzbudí a posilní. Nezapomenu na pacientku, kterou jsem dobře znal. Když jsem byl k ní zavolán – těsně před exitem, podívala se na mne. Když mne poznala, sebrala poslední síly, usmála se a řekla: “Járo, já jdu domů”. I ona “měla splněno”. S manželem měli již dlouho po zlaté svatbě, děti byly zaopatřené, vnoučata se dostávala do dospělého věku. Co od života očekávala, bylo jí dáno. V klidu a tichu mohla odejít. Lehký úsměv jí zůstal na tváři i když jí již přestala dýchat.
Není divu, že jsem po těchto zkušenostech začal pátrat po tom, čím může psychologie pomoci těm, kteří odcházejí, těm, kteří se o ně starají, a případně i těm, kteří se v myšlenkách dostanou k tematice vlastního odchodu..
Smysluplnost života
Podle Eriksona (1963) je nejvyšší stadium života spojeno se snahou vyřešit napětí v životě a dosáhnout integrity. Tam, kde se to nepodaří, dochází k upadnutí do zoufalství. Podobně jako Erikson hovoří i výsledky řady empirických studií. Van Rastová a Marcoen (2000) například zjistili, že tam, kde se člověk vyrovnává s odchodem ze života, hrají důležitou roli otázky smysluplnosti života. Co však termín smysluplnost života znamená? Dnes již klasická definice Rekera a Wonga (1988) hovoří o: “poznávání řádu, soudržnosti, a účelu vlastní existence, hledání a realizaci hodnotných cílů a to vše doprovázejícím pocitu naplnění”.
Van Rastová a Marcoen (2000) obšírně referují o pokusu, v němž byl zjišťován postoj stárnoucích lidí ke smrti v souvislosti s jejich vnímáním smyslu života (pomocí šesti dotazníků byly zjišťovány tři komponenty tohoto psychologického konstruktu – kognitivní, motivační a afektivní) u celkem 376 osob ve věku od 44 do 88 let. Šlo o lidi s relativně vyšším sociálně-ekonomickým statusem, žijícími v domově důchodců Postoj ke smrti byl definován jako “psychologická připravenost na konečný odchod” a obsahoval kognitivní a afektivní složku – vědomí o konečnosti vlastního života a emocionální reakci na tento fakt. Na základě individuálních výpovědí bylo možné vytýčit tři postoje ke smrti:
Neutrální vztah ke smrti, kdy se daný člověk ani smrti nebojí, ani není šťastný, že již zemře. Je mu jasné, že smrt je faktem, který není možné popřít a jemuž se nelze vyhnout. V tomto pojetí je smrt něco zcela normálního. Patří k životu jako jeho zcela přirozené ukončení.
Kladný vztah ke smrti, kdy je její přiblížení chápáno jako žádoucí dosažení cíle. Jde o postoj, který je charakterizován vírou ve šťastný posmrtný život (tak, jak je chápán v některých náboženských pojetích).
Snaha uniknout, s níž je možno se setkat například u lidí trpících velkými bolestmi nebo u těch, kteří nemají proč žít či jsou životem již příliš unaveni. Takovým lidem je život nesnesitelnou zátěží.
Relativně nejčastěji se vyskytoval neutrální postoj ke smrti, dotyční se smrti ani nebáli, ani nebyli šťastni, že již brzy zemřou. Naopak nejméně častá byla snaha ze života uniknout Totální nepřipravenost nevyjádřil nikdo.
Mezi muži a ženami se nevyskytly žádné statisticky významné rozdíly. Starší respondenti častěji vyjadřovali kladný postoj ke smrti, jíž vnímali jako žádoucí dosažení cíle. Bylo tomu tak pravděpodobně díky relativně vysoké religiozitě mezi stárnoucími lidmi v daném souboru. S rostoucím věkem se zvyšovala i snaha uniknout, utéci ze života. V souladu s výše uvedeným zjištěním je i práce Neimeyera (1988), který na vzorku zdravých osob zjistil, že čím jsou starší, tím klidněji jdou smrti vstříc.
Van Rastová s Marcoenem (2000) dále zjistili, že lidé, kteří měli vyšší hodnoty v dotaznících o smysluplnosti života, měli i vyšší hodnoty v kladném přijímání smrti a naopak méně odpovědí vyjadřujících snahu ze života utéci. Jinými slovy: vlastní smrti se nebáli, kráčeli jí klidněji vstříc. Úzký vztah ke kladnému přijímání konečnosti vlastní existence přitom měla dimenze smysluplnosti života označená jako sebetranscendence (vymanění se ze spárů egocentrického až narcistického soustředění jen na vlastní osobu). Zde je opět možno hledat příčinu v náboženském zaměření osob (pozitivní vliv náboženského zaměření života na přijetí smrti byl zjištěn i v řadě dalších studií).
Co z toho vyplývá
Ukázalo se, lidé s vyšší mírou deprese se smrti báli výrazně více. Obdobně tomu je i s úzkostností. Depresivní a úzkostní lidé se smrti obávali výrazně více a přerůznými způsoby se snažili ze spárů myšlenek na smrt uniknout.
Na základě výše uvedených výsledků empirických psychologických studií je možno se domnívat, že platí, že kvalitní zážitek smysluplnosti života potlačuje jak obavy a strach ze smrti, tak i snahu vyhýbat se úvahám o konci života.
Ukazuje se zároveň, že ten, kdo se více zabývá sebou samým, má ze smrti větší strach. Naopak ti staří lidé, kteří vykazují vyšší hodnoty celkové pohody (well-being), mají blízko ke kladnému postoji a přijetí faktu smrti.
Není marné, dokud je čas, připravovat se na to, co každého z nás čeká. Jak? Z výše uvedených studií vyplývá, že kladnější postoj k vlastnímu odchodu je nadějně ovlivňován pochopením smysluplnosti vlastní existence. A na tom je možno pracovat.
Jedena z pacientek (povoláním onkoložka), kterou jem měl možnost doprovázet při jejím umírání, mi řekla: “Pane doktore, otázky smysluplnosti života jsou při odchodu alfou a omegou. Když je však člověk již na smrtelné posteli, nemá ani čas, ani energii na to, zabývat se tím. Řekněte to, prosím, včas těm za nemocniční zdí, kteří sem teprve směřují.”
Autor: prof. Jaro Křivohlavý
Zdroj: jaro.krivohlavy.cz