Barbora Racková dnes jako terapeutka doprovází pozůstalé úmrtím blízkých. Před dvaceti lety, když jí bylo šestnáct let, i ona a její dva bratři ztratili při tragické autonehodě oba rodiče. Jak se dá v tak útlém věku projít takovou životní bouří? Kde v tom čase našla útěchu? A byla by dnes tam, kde je, kdyby tehdy rodiče nezemřeli? I o tom je další epizoda Příběhů bez filtru, ptá se Jaroslav Tomáš.
„Věděla jsem, že je to blbý, ale celou dobu jsem se modlila, aby byla možnost se nějak alespoň rozloučit, aby byli v nemocnici, abych mohla rodiče ještě jednou vidět,” popisuje Barbora okamžiky nejistoty, které prožívala v den, kdy se rodiče nevrátili domů. Policie, která ji doma navštívila, ji totiž nemohla kvůli nezletilosti sdělit, co se stalo. Barbora však už věděla, že se něco děje. „Řekli jenom, že je vše v pořádku. Od té doby se mi ta věta zaryla pod kůži. Když slyším dnes, že je něco v pořádku, vím že to smrdí,“ dodává. Zprávu o úmrtí rodičů jí sdělili prarodiče až o několik hodin později.
Po pohřbu odjela s bratry do Příchovic v Jizerských horách na diecézní Centrum života mládeže. „V okamžiku, kdy jsem byla v domácím prostředí, nebyl prostor pro truchlení – pasovala jsem se do role rodičů. Až když jsme odjeli a o bráchy se staral někdo jiný, měla jsem čas se zastavit, “ vzpomíná Barbora.
Jako terapeutka dnes doprovází pozůstalé a často otvírá bolesti druhých lidí. „Myslím si, že v tomto tématu je důležitá sebepéče. Ti lidé sedí v hrozné propasti a v některých chvílích nejde nic jiného, než si tam sednout a být v té propasti s nimi, aby tam na to nebyli sami. Až po nějakém čase jde vylézt ven,“ Popisuje střípky ze své praxe. Skrze tuto optiku také vnímá svůj vlastní vývoj: „Pro mě bylo nesmyslné to, co se rodičům stalo. Chtěla jsem dát smysl jejich smrti.“
Jak prošla tímto životním obdobím? Co se dělo s ní a s jejími bratry? Byli by na ni dnes její rodiče hrdí? A co jí dnes z jejich vztahu nejvíc chybí? Poslouchejte příběh Barbory Rackové v rozhovoru podcastu Bez filtru.
