Naše sebekritické, úzkost a strach vzbuzující myšlenky mohou být často hlavní příčinou psychických potíží. Tomu se snaží předcházet technika mindfulness, v rámci které člověk usiluje o plné věnování pozornosti realitě a přítomnosti namísto ztrácení se ve vlastní fantazii nebo myšlenkách. „Katastrofické scénáře ve své hlavě můžu slyšet, ale je pak na mě, jestli se rozhodnu se jimi řídit,“ říká psycholog a kazatel Církve bratrské ve Zlíně Dalimil Staněk.
Proč se staly techniky mindfulness v naší společnosti tak moderními?
Samotný pojem pochází ze slova sati používaného v budhismu, které znamená věnovat pozornost, uvědomovat si, být bdělý. Lidská pozornost může skrze vzpomínky a vybavování si již uplynulých událostí směřovat do minulosti, skrze plány a případné obavy do budoucnosti, anebo se zaměřit na přítomnost. Mindfulness vystihuje bytí člověka, který svou pozornost záměrně věnuje přítomnosti.
Není to novinka, kterou bychom teď najednou vymysleli. Spíš v naší přeinformované, přehlcené a uštvané společnosti zapomínáme, jak na to, a potřebujeme se to znovu naučit. Ukazuje se totiž, jak moc je přebývání v přítomnosti důležité a jak moc nám tato schopnost chybí. Potřebujeme něco změnit, jinak se zblázníme. Právě to dělá mindfulness v dnešní době poruch pozornosti, depresí a úzkostí tak aktuální.
Rozhodně si ale nechci romantizovat minulost, lidé dřív měli obecně mnohem těžší životy. Jejich výhoda možná spočívala v tom, že tělo a práce byly o dost více propojené, takže nepracovali tolik „v hlavě“ jako my dnes. Na druhou stranu výzvy k tomu být tady a teď se vyskytují už v Bibli, takže můžeme vidět, že s tím měli lidé problém vždy.
Jaká je pravá podstata a co jsou jen nástavby? Musí být mindfulness za každou cenu spirituální?
To je otázka pohledu. Nemůžu říct, že když to vnímám spirituálně, tak to funguje, a když ne, tak to nefunguje. Tak jednoduché to není. Spousta psychologů mindfulness využívá jako soubor technik, které s sebou nutně nenesou žádné náboženské vyznání. Zkrátka to lidem pomáhá, a neumějí to. Ale tohle jsme vlastně udělali s celým životem; uvažujeme strašně funkčně a pragmaticky.
Na druhou stranu já to oddělovat nechci, protože by mi potom nezbyla spiritualita už vůbec nikde. Na základě toho, jak čtu Bibli a jak rozumím křesťanství, jde o to vnášet zbožnost úplně do všeho, do každého mého pohledu. Potom to není jen o mindfulness, ale o tom, jak žiji celý život. Začal jsem to víc řešit v souvislosti s covidovou dobou a stalo se to mým důležitým tématem. Protože zbožnost, kterou většina křesťanů měla primárně spojenou s bohoslužbami, se najednou omezila. A jsme tak vyzváni hledat i jiné formy zbožnosti.
Mám pocit, že právě pozornost je tím, kam se vtěluje naše víra – to, čemu věnujeme pozornost a čemu ne, jestli je to k Boží slávě, anebo ne. Dělám teď podcasty na téma výzvy v Listu Židům a zaměřuju se jen na aktivní slovesa jednotlivých výzev, což je pro mě neskutečně zajímavé, protože většina z nich je právě o věnování pozornosti (Pohleď na Krista, Upři pozornost na Krista,…). Nesnažím se to aplikovat do budoucna, ale zvu lidi k tomu, aby to rovnou aplikovali. Tímto způsobem se nově učím číst Bibli.
Vylučuje se navzájem křesťanský přístup s tím budhistickým?
Když dýchám, tak také nerozlišuji, jestli dýchám jako křesťan nebo jako budhista. Prostě dýchám, protože jsem člověk.
Co získám, když se rozhodnu uvědomovat si všechno tady a teď? O co přicházím, když to nedělám?
Kdybych na to měl odpovědět v duchu termínů mindfulness, tak bych řekl, že to přináší samotný život. V tom smyslu, že život zažívám, prožívám a užívám si jen tady a teď, nic jiného nemám. Ve chvíli, kdy nejsem schopný být v přítomnosti, se o ten život okrádám. Nejsem v kontaktu sám se sebou.
Jakmile se na něco kolem sebe (krásně rozkvetlý strom) podívám způsobem, že to ke mně přichází zvenčí jako dar nebo milost a já pro to nic neudělal, ta krása do mě vstupuje. Protože jsem křesťan, tak nezůstanu jen u toho hezkého prožitku, ale automaticky si uvědomím, že to je Kristova milost. Takový může být příklad mikromeditace, kterou udělám během pár vteřin, ale dodám tím životu mnohem větší vyváženost.
Z hlediska výzkumů navíc můžeme vidět, že to má spoustu pozitivních efektů: kvalitnější spánek, pocit životní pohody, nižší tlak nebo lepší zvládání vlastních emocí. (Díky tomu, že si uvědomuji svoje emoce, tak s nimi dokážu i něco dělat.)
Dá se mluvit o určité formě antidepresiv?
Pokud se bavíme o psychických onemocněních, tak záleží na tom, jak moc je daný člověk „rozhozený“. Pokud běžně zvládá svůj život a jen prochází stresujícím obdobím, tak mu stačí naučit se pár takových technik. Pokud se ale jedná o člověka, který má hlubší problémy, tak říct mu nestačí říct „všímej si stromů“.
Jedna z mylných představ ohledně mindfulness spočívá v tom, že cílem je zaměřovat se na hezké věci. Když si ale uvědomuji přítomnost a své emoce, může to být naopak dost drsné. Vědomí často není nic příjemného. I z toho důvodu je pro mě strašně nebezpečné pouštět se do vědomé přítomnosti bez Ježíše, protože kdo ví, co tam potkám. Potřebuji ho, aby se do této bolesti nořil se mnou, a já jí tak mohl čelit.
Pokud přemítání o minulosti a obavy z budoucnosti způsobují úzkosti a deprese, jsou potom moje myšlenky mým nepřítelem?
Velký vliv na to, jak já vnímám realitu, má moje předchozí zkušenost. To, čeho si všimnu, je dáno tím, čeho jsem si všímal dřív. Můj hodnotový žebříček určuje, jak vidím svět. Ne se všemi myšlenkami, které se mi honí v hlavě, se musím ztotožnit. Beru je jako hlasy různých lidí, sebe sama, které si spolu povídají. Přesně to je totiž myšlení: dialog. Lze si to představit jako rytíře u kulatého stolu, nebo poradu pracovního týmu, já tam sedím jako moje vědomí, které se nakonec rozhodne, a poslouchám poradní hlasy.
Katastrofické scénáře můžu slyšet, ale je pak na mě, jestli se rozhodnu se jimi řídit. Přijímám plnou zodpovědnost za to, kterému hlasu jsem dal přednost. Jestli ukřičenému strachu, nebo tomu tichému hlasu, který nejvíce potřebuji slyšet ale který se nedere o pozornost. Právě ten pro mě představuje Ducha svatého, toho se ptám „Co bys k tomu, Pane Bože, chtěl říct“.
Už to, že jsem schopen si jednotlivé hlasy představit, je svým způsobem technika mindfulness. Dívám se vlastně sám na sebe, jak přemýšlím.
Je fantazie a schopnost ztrácení se v myšlenkách naší výhodou, předchází pocitům nespokojenosti, nebo je naopak vytváří?
Určitě bych nedefinoval fantazii jako protipól reality. Naopak mi někdy pomáhá uchopit realitu, které ještě nerozumím racionálně. Například v prorockých knihách v Bibli je nespočet obrazů, které mám mít před očima a které jdou do mé duše, i když ještě neznám jejich význam. Také spousta mindfulness technik je o zaměření se na nějaký obraz, který si člověk představuje. Nechávám klienty vytvářet umělecká díla, protože v takových chvílích jsou v kontaktu sami se sebou.
Samozřejmě je možné také utíkat do fantazie, často k tomu dochází, když okolní svět není příliš příznivý. Člověk dokáže zvládnout obrovské utrpení právě díky tomu, že má nějaký fantazijní svět, do kterého se může schovat. Nemusí to být nutně špatně, dokud tam nežije mnohem víc než v realitě.
Pokud bych to měl vzít biblicky, tak máme šest dní pracovat a sedmý odpočívat. Šest dní se nespokojovat s tím, jaký svět je, měnit ho a dívat se do budoucnosti, a jeden den se zastavit, odpočívat a všímat si toho, co je. Takže poměr je šest ku jedné, což i tak je pro lidi téměř nemožné. Málokdo věnuje jeden celý dne pouze tomu, že si uvědomuje, jak věci jsou. Ale můžeme to brát jako ideál, ke kterému je dobré směřovat.
PhDr. Dalimil Staněk je ordinovaným kazatelem Církve bratrské, psychologem a učitelem. Je absolventem programu teologie na Evangelikálním teologickém semináři (2009) a jednooborové psychologie na Univerzitě Palackého (2013). V letech 2012–2019 učil pastoraci na VOŠ Dorkas v Olomouci, a od roku 2013 učí i na ETS.
Ptala se: Sára Kolomazníková
