Kolega Max Kašparů z Pelhřimova nám nedávno na konferenci psychosomatické medicíny v Liberci předložil tři otázky, které musí znát kapitán zaoceánské lodi. Co musí znát, aby jeho plavba byly úspěšná?
Musí vědět jak se loď řídí. Co by to bylo za kapitána, kdyby tomu nerozuměl? Musí vědět jak jednat s posádkou – vždyť je v určitém smyslu slova ředitelem parníku. A to nejdůležitější: musí vědět do kterého přístavu má dojet. Kdyby to nevěděl, plul by oceánem jak bludný Holanďan..
Plavba lodí stejně jako cesta po souši je často používána jako obraz průběhu lidského života. Když se pluje i když se jde, čas plyne a člověk se blíží vytčenému cíli. A právě na tom cíli, k němuž si to zaměříme, záleží to, jak nám je.
Jak je tomu s člověkem a jeho životní plavbou? Někdo si to zaměří k cíli, který můžeme pojmenovat jako materiálně- ekonomický blahobyt na špičce společenského žebříčku. Snaží se mít co nejvíce peněz a toho, co se za peníze koupit dá. Je-li k tomu ještě mladý, hezký a šikovný, může mít dojem, že mu nic nechybí. Tento dojem může mít tak dlouho, dokud se mu nic nestane. A co když dostane nemoc, o které lékař prohlásí, že to je nemoc chronická a léčit se nedá.
Najednou stojí před otázkou: co dál? Má ještě cenu pachtit se a namáhat se hromadit zboží? Jak se mu jeví jeho bývalé přesvědčení, že to hlavní v životě je „mít“? Pomalu dochází k poznání, že zdraví si za peníze nekoupí. Není divu, že se mu to „mít“ scvrkne jen na to „mít oči pro pláč“. Neplatí o něm druhá část nadpisu našeho článku: nic se dělat nedá?
Existuje jiná možnost? Vzdor tomu, že si mnozí myslí, že jiné možnosti není, a propadají se do deprese, přece jen takováto možnost existuje. V řeči námořního kapitána by se dalo říci, že jde o to zvolit jiný cíl plavby – zamířit si to do jiného přístavu. A jak takovýto přístav v lidském životě vypadá?
Vedle životních cílů, kterými je „Mít“ – rozumějme mít hodně peněz, moci a vysokého společenského postavení, existují i cíle jiné. Ty je možno zahrnout pod plášť termínu „Být“. Co to však znamená?
Být může znamenat být člověkem, který se k druhým lidem nechová namyšleně. Být člověkem, kterého druzí lidé mají rádi protože je k nim laskavý, nedává jim najevo svou nadřazenost, má s nimi soucit, nesnaží se nad nimi zvítězit, ale naopak jim pomáhá, případně až se o ně stará a o ně pečuje. Být znamená i být člověkem spravedlivým, důvěryhodným, slušným a spolehlivým. Být člověkem zmužilým a statečným – to platí jak pro muže, tak i pro ženy!
Být znamená i být vděčný za vše, co mi bylo dáno a co – vzdor všemu utrpení – ještě mám.
Být znamená i být člověkem, který má druhé lidi rád – a zvláště pak ty, s nimiž přichází každý den do osobní styku, který se dovede ovládat, na němž je možno vidět. že se dovede sám z vlastní vůle ukáznit; člověkem, který si váží krásy a vidí ji všade, kde ta se jen objeví – v přírodě, v hudbě, ve výtvarném umění i beletrii ,dramatech a poesii. Být znamená být skromný, nenáročný a pokorný, znamená i být ochoten odpouštět druhým i sobě.
A je to všechno? Není. Být znamená i být vděčný za vše, co mi bylo dáno a co – vzdor všemu utrpení – ještě mám. Být znamená mít smysl pro humor – a dobrým je ten humor, kdy člověk dovede brát humorně sám sebe a své všelijaké nedostatky! A to vše směřuje k tomu, co rozumíme slovem „moudrost“. Být znamená v hloubi lidské existence být člověkem moudrým. A moudrost znamená mít nadhled, nebýt hnidopichem, neutápět se v drobnostech a věcech nepodstatných, ale podívat se na to, co se děje, z vyššího hlediska – asi tak, jako se z výše rozhledny na kopci díváme na krajinu pod námi.
Být moudrým znamená i umět se na přerůzné dění dívat kriticky – nedat se opít rohlíkem, nedat se zdeptat tím, co není tím podstatným pro život, nedat se zatlačit „tím zlým“ do kouta, ale držet, ba vybrušovat žebříček hodnot – odlišovat věci podstatné od nepodstatných, stát nad věcí – i když tou „věcí“ je třeba nemoc, s níž si medicína neví rady. A jak toho dosáhnout?
Pomocí je dobrá rodinná výchova – „rodinná kultura“ v níž byly zakořeněny hodnoty, které člověku ukazují nadějný směr života a dodávají sílu. Dobré je nebýt sám, ale mít třeba i jen sebemenší síť dobrých přátel, kteří vyznávají podobné hodnoty, jakými se vyznačuje dobrá rodinná kultura. Mít v kruhu dobrých, opravdových přátel „širší rodinu“. Z takových přátel vniká do člověka „psychickou osmózou“ to, co potřebuje člověk v těžkých chvílích života. A co je to?
Naděje. Být znamená být člověkem naděje. A kde tuto naději brát? Naznačili jsme již, kde ta naděje není. Není v důrazu na to „být“ – být namyšlen na to, že jsem „někdo“. Někdo, kdo něco má, něco ví, něco umí, někam to dotáhl. Naděje kapitána zámořského kapitána je i v tom, že v přístavu nabral dostatek pohonných hmot pro plavbu. Naději má i v tom, že ví, že v přístavu, do kterého má namířeno, dostane další pohonnou hmotu – ať jí je uhlí nebo nafta. Nadějí pro člověka, který se obdobně blíží k cíli života je dobrý vztah k tomu, co či kdo je zdrojem vší síly a naděje – ten, který mi říká: “Neboj se, můj jsi ty. Když půjdeš přes vody, já budu s tebou. Půjdeš-li ohněm, plamen tě nepopálí. Neboj se, já budu s tebou.„ (Bible, Iz. 43, 1-5.)
J.V. Sládek by dodal: “Kdo by se děsil, kdo by se bál? “.
Autor: prof. Jaro Křivohlavý
Zdroj: Zveřejněno v časopise Parkinson,č. 27/2009,s. 7
