S architektem Norbertem Schmidtem o transcendenci v architektuře, rozmlžení hranic současných stavebních druhů a o tom, jaké výzvy tyto nové tendence přinášejí. A v neposlední řadě také o Pražském hradě.
Jaká je z dnešního hlediska distinkce mezi světskou a duchovní architekturou? Tou duchovní myslím prostory, kde se praktikuje víra.
Dnes je vše v pohybu. Někdo by v tuto chvíli mohl začít starou známou písničku o úpadku, rozkladu Západu, rozmáhajícím se chaosu, já ale raději dění tiše a s nadějí pozoruji. Zkouším se ptát, co dobrého a nosného se právě rodí. A jak tomu nadějnému rychleji pomoci na svět. Moderní koncertní sály, galerie, muzea často používají výtvarné architektonické postupy, které přebírají z historické sakrální architektury. Dosahují tak meditativní, koncentrované atmosféry, mají velký kontemplativní přesah. Nabízejí místa ztišení pro jednotlivce, ale jsou to i fóra, kde se potkává společnost, kde něco opravdu krásného prožívá.
Například význam a působení Labské filharmonie v Hamburku se přibližuje tomu, jakou společenskou roli hrála stavba katedrály ve středověkém městě. Nová Labská filharmonie je největším symbolem města a celého regionu, dokonce výrazem nové demokratické éry sjednoceného Německa. Je místem „poutí“ i setkání, místem, kde se člověk dotýká tradice a zároveň zakouší i něco nového, co ho přesahuje. Poskytuje zkušenost transcendence v nejširším slova smyslu. Snad něco podobného jednou postavíme i v Praze.
Na druhou stranu v posledních letech přichází stále více lidí do velkých historických kostelů, hlavně do katedrál, křesťanských staveb par excellence. Před pandemií navštívilo dóm v Kolíně nad Rýnem ročně přes šest milionů lidí. Pražským hradem a katedrálou dokonce proteklo přes osm milionu návštěvníků ročně. Co tam všichni ti lidé hledají? Proč se tam vracejí, i když většina z nich nejsou křesťané? Nejde přitom zdaleka jen o tupý turismus. Odborníci hovoří o hybridních způsobech prožívání transcendence. Jiní o vícečetných náboženských identitách. Další o ateistické spiritualitě. Mně se líbí přemýšlení o plaché spiritualitě.
To vše se promítá i do architektury. Hranice toho, co lidé v takových stavbách prožívají, jsou dnes prostupné, otevřené. Prožívání světa a toho, co nás přesahuje, není hierarchizované, spíš má stále síťovitější povahu a podobu. Můžeme to odsoudit – to je poměrně jednoduché a bezpečné –, nebo se jako křesťané snažit věc pochopit, objevit a pojmenovat nové cesty a šance, které se před námi otevírají. Současná architektura má totiž právě ve své zprostředkovatelské funkci mnoho skvělých nástrojů, jak s danou pluralitní situací zacházet. Ví, jak dobře integrovat, dokonce posílit to staré, a zároveň umí poskytnout prostor novým dějům.
Na co tedy takový kostel pro vás jako pro architekta a zároveň křesťana je?
Je to stavba, která slouží osobní modlitbě a zároveň je tu pro společenství, které chce slavit liturgii. Tyto dva aspekty musí splňovat stará i nová sakrální stavba všech velkých denominací. Kostel je prahem k věčnosti, k tomu, co nás přesahuje. Ale nezapomínejme. Křesťané žádnou stavbu nutně nepotřebují. Nejvlastnější „sakrální architekturou“, domem Božím, je liturgie sama. Toho základního, co je třeba, je velice málo: stačí stůl, svíce a snad ještě aby na shromáždění nepršelo. V ostatním panuje velká svoboda. A to i v katolické církvi. Dokážeme ji dnes naplnit adekvátním současným způsobem a jednotlivá místa liturgie správně seřadit a tvarově navrhnout?
Máme tu bohaté dobře prozkoumané dědictví křesťanské liturgické architektury a zároveň jsme jakoby na začátku. Tak vypadá situace, pokud se na věc díváme pravdivě. Záleží jen na nás, jak se vším naložíme. Jak své epochální zlomy ustojíme. Rozvineme celosvětovou s problémy dneška živě interagující církev, nebo se z nás stane uzavřená, do minulosti obrácená sekta, dokonce někde nezdravě napojená na nedemokratické politické hráče a velký kapitál? Oboje bude mít, a dokonce dnes už i nabírá vlastní architektonickou podobu.
Sakrální architektura jako speciální typologický druh je obecně jedním z vrcholů lidské kultury. Podle mě nevymizí, jen se znovu transformuje její podoba. Kostely jsou prostory pro nejhlubší lidské otázky i pochybnosti, pro radost i žal. Jsou to specializované prostory na nejdůležitější věci člověka, na přechodové slavnosti, přemýšlení o skutečnostech, které nás přesahují. To je něco absolutně skvělého. Ubráníme se muzealizaci historie, muzealizaci církve? Nalezneme adekvátní nové současné formy a partnerství?
Když jste hovořil o rozvolněných formách kostelů a kulturních staveb, tak já v tom vidím spíše vliv sekularizace společnosti v tom smyslu, že spousta lidí si prostě nechce Boha definovat.
Sekularizace jistě hraje svou významnou roli. Ale kolikrát jsme byli svědky i různých proměn této sociologicko-religionistické teorie? Náboženské, spirituální potřeby člověka asi tak úplně nevymizí, jen nabývají jiných podob. Rapidní ztráta důvěry postihuje především velké náboženské instituce. Na poli spirituality to ale divoce raší. V kontextu dějin architektury je důležité si uvědomit, že od nepaměti existuje snaha vytvořit prostory, kde zažíváme podobné pocity jako na břehu moře či na vrcholcích velehor. Věčné otázky člověka ani dnes nezmizely – touha po smyslu, obava ze smrti, otázky osvobození fyzického, sociálního i duchovního.
Snažím se na to dívat tak, že před sebou máme radikálně novou, jinou situaci, danou společenskou proměnou, ale i novými technologiemi, jejichž důsledky ani nedohlédneme. Poznatky neurologie, internetové propojení, vývoj umělé inteligence – to jsou výzvy, které mění svět radikálněji než vynález knihtisku nebo střelného prachu. Někteří autoři dokonce tvrdí, že dějiny křesťanské ikonografie už definitivně skončily. A možná to nevadí, možná se otevírají cesty, které mohou být dokonce evangeliu adekvátnější. Mé uvažování o sakrálních stavbách se v posledních letech hodně posunulo. Vedle oné rozmlženosti forem a hranic mě čím dál víc zajímají kostely jako součást složitého organismu města, ne jako oddělené prostory.
Přednášky o sakrálním umění dnes většinou končím varováním před velkou manipulativní mocí, kterou jak architektura, tak umění disponuje. Důležité je vědomí, že architektura a umění je jen nástroj, ale ne cíl, že má poskytnout inspiraci a svobodu, ale ne člověka tlačit určitým úzkým směrem. Čím dál víc tak doceňuji starozákonní proroky a katolické i nekatolické reformátory. Umění je skvělá věc, ale kritika obrazů, ostražitost je důležitá vyvažující tradice západního umění. Myslím, že teprve dnes vlastně dokážeme obě linie – ikonodulii a ikonoklasmus – nahlížet a moudře používat jako dva navzájem se vyvažující a doplňující pohledy a postupy.
Co znamená manipulace člověka v kontextu architektury a umění?
Umění může například přenášet nemocnou spiritualitu. Nyní se hodně mluví a píše o Marko Rupnikovi v souvislosti s duchovní manipulací a sexuálními skandály. Proč se takto ale nedebatovalo už o jeho „křesťanském umění“? Proč se o něm kriticky mluví až teď? Mezi odborníky panuje už dlouho shoda, že to, co produkuje, není kvalitní umění. Neobstálo by ve výstavních síních současného umění. A není to vůbec věc námětu a obsahu!
Jak se mohlo stát, že ho mnozí církevníci považovali dokonce za vzor současného katolického umění? Ta jeho ikonografie je přitom pokleslá a manipulativní od samého počátku. Staví před vás mělkou ilustrativní iluzi – barvotiskově líbivou, dětinskou mrkající pohádku, která bere evangeliu veškerou jeho existenciální zemitost a dramatičnost. Je to jakési druhořadé pokračování nazarénů a podobných církevních ateliérů 19. století. Navíc je za tím schované tvrdé ideologické jádro, poměrně dost klerikální obraz církve, církve jako od okolního světa vydělené společnosti.
Kdybychom se přece jen bavili o konkrétních formách?
Myslím si, že kostel by měl mít ostrou hranu. Neměl by vypadat a působit jako brambora. Kostel není prostor prvoplánové umělé měkké harmonie. Nedůvěřuji metaforám, jako je mateřské lůno, z kterého nakonec o to ostřeji čouhají všechny ty dinosauří paternalistické koncepty. Kostel není chráněná dílna, náboženství není wellness. Staré kostely v sobě přece mají vždy i něco dramatického, určitou ambivalenci tremendum et fascinans té nejvyšší kulturní úrovně. Nejsou nikdy prvoplánově líbivé. Nekonečnou debatu, jak má dnes správně vypadat katolická kostelní věž, kolik křížů má být uvnitř a na fasádě, co je adekvátní sakrální forma okna, mě už nebaví sledovat.
Čím dál víc mě zajímají kostely jako součást složitého organismu města
Dnes jde o podstatnější, základnější problémy, které je nutné si vyjasnit. Až jejich vyřešení určí potřebnou formu. Vezměte si současný synodální proces, kde by mělo jít o větší spolupráci Božího lidu, překonání klerikalismu, pravdivé poznání současných problémů a sebe navzájem. To vše by se mělo odrazit i někde prostorově, vizuálně. A jaký obraz se nedávno nabízel při evropském setkání synodálního procesu při bohoslužbě v katedrále sv. Víta v Praze? V centru kolem oltáře jen biskupové a klerici v ornátech. Samozřejmě žádná žena. Ostatní věřící někde skrytí ve stínu sloupoví. Jaký vizuální vzkaz tu do všech stran vysíláme?
Rád chodím do katedrály sv. Víta na roráty, občas si ale uvědomuji, že věnuji více pozornosti tomu, kterou část postavil který architekt od Petra Parléře až po Mockera. Ve výsledku nevěnuji tolik pozornost liturgii, ale prostoru, zatímco třeba v lese na skautské bohoslužbě takový problém nemám.
Velmi záleží na kontextu i na nastavení člověka, který se bohoslužby účastní. Obě situace, které popisujete, se ale mohou dobře doplňovat. Teprve když máte zkušenost s prostou skautskou bohoslužbou, tedy s liturgií samotnou, řekněme liturgií bez příkras, teprve když rozeznáváte všední den od neděle, můžete docenit liturgickou slavnostnost shromáždění velkého společenství v katedrále. Tam se vás pak opravdu mohou dotýkat dějiny, uvědomujete si, že se modlíte ve stejných prostorách, jako to dělali vaši předci. Reálně vstupujete do tradice.
Ale ano, přemíra pompy a vjemů může odvádět pozornost, dokonce podprahově manipulovat. Přesně popisujete úskalí velké architektury, velkého umění a velké liturgie. Myslím si, že bez niterné zkušenosti s liturgií všedního dne opravdu při velkých liturgiích hrozí, že se ztratíme v oblacích estetismu. Musíme neustále vyvažovat, všechny jevy jsou ambivalentní, nic není samospasitelné. Je proto důležité přemýšlet, jakým způsobem se s prostorem katedrály zachází, jak se liturgie slaví a s jakou různou zkušeností do kostelů a katedrál lidé vstupují.
Když si vybavím spirituální stavby od světových architektů jako Tadao Ando či Peter Zumthor, tak u všech jejich staveb hraje přirozenost materiálů a samotné světlo hrozně důležitou roli.
Ano, umění zacházet s těmi nejelementárnějšími materiály a jejich dobrá znalost je tajemstvím velké architektury. Světlo je čarovná moc, která vše oživuje. Vezměte si ale i svátosti, svátostiny a liturgii. Zde také používáme ty nejzákladnější přírodní elementy. Křtíme vodou, lámeme chleba a pijeme víno, zapalujeme svíci, mažeme olejem, oblékáme se do bílých rouch, ke kterým přidáváme základní barvy. Pro vytvoření šifry transcendence není třeba složitých technologií. Kostel je jednoduše jen náznakem, prahem, oknem do dimenzí, které nás přesahují. Na vhodném místě navržené okno, správně rozvržená bílá stěna – neexistuje mnoho silnějších symbolů.
Jaký architekt či směr je pro vás nejinspirativnější?
Dříve jsem sledoval konkrétní díla několika jednotlivých architektů, nikde jsem nehltal všechno, co se v architektuře nového šustne. Dnes mě ale ještě více zajímá přemýšlení těchto tvůrců. Třeba vámi uvedený Zumthor vydal nedávno krásný obsáhlý soubor sedmnácti rozhovorů Dear to me, které osobně vedl. Ptá se lidí jako třeba režiséra Wima Wenderse, kulturní antropoložky Aleidy Assmannové, skladatelky Olgy Neuwirthové nebo také svého oblíbeného truhláře Rudolfa Walliho na jejich práci a silná místa, stavby, situace, které se jim vtiskly do duše. Jde o architekturu v nejširším slova smyslu a to, jak se dotýká života lidí. Také mě stále fascinuje už zmíněný Rudolf Schwarz, jak přemýšlel o velkých obrazech, které stojí za konkrétní formou. Jak vytvořit prostory, kde člověk prožije silné chvíle a zároveň může být sám sebou? Největší inspirace je ale architektonická praxe sama.
A na čem nyní pracujete?
Právě se v týmu Josefa Pleskota, kterého prezident Petr Pavel jmenoval svým architektonickým poradcem, zaobíráme tím, jak dál rozvíjet Pražský hrad. Jak dnes navázat na dědictví Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryk společně s architektem Jože Plečnikem a svou dcerou Alicí ve dvacátých letech minulého století úspěšně přeměnil Hrad na symbol české demokracie. Plečnik, františkánský katolík, a Masaryk, řekněme kritický ježíšovec, promýšleli architekturu a demokracii vždy sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Veškerá architektura tedy podle nich byla už v samém základu vždy sakrální. Dnes je možná vhodnější slovo spirituální. Ostatně v tom se k nim přibližuje i Schwarz. A v plaché formě k tomu nemá daleko ani Zumthor.
Hrad jako agora v antických Athénách?
Masaryk měl před očima americkou demokracii jako civil religion postavenou na křesťanských základech s veškerým jejím vážným étosem. A město Washington s jeho posvátným vládním areálem v klasicistních formách. Plečnik dokonce na severním předpolí Hradu plánoval postavit pro českého prezidenta nový Bílý dům. Athény u toho všeho samozřejmě rezonovaly také. Dnes se jim budeme blížit možná ještě víc. Na athénské akropoli totiž bylo hned několik menších různorodých komornějších fór určených pro rozličná témata a účely. Jsme ale úplně na začátku našich úvah.
Norbert Schmidt (*1975) je architekt, redaktor teologické revue salve a vedoucí Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Ptal se: Jan Haken
Zdroj: Universum (redakčně upraveno)
