Milí čtenáři, právě otvíráte první letošní číslo Křesťanské revue, jehož tematické články se věnují otázce, jaký je vztah obyvatel České republiky k Evropě a k Evropské unii. Tento vztah je nepochybně zajímavý a složitý. Naše nevelká země, ležící v samém srdci Evropy, je vzhledem ke svému geografickému umístění přirozeným mostem mezi Západem a Východem.
Položíme-li důraz na politické a národnostní souřadnice, leží Česká republika na rozhraní mezi slovanskými a germánskými zeměmi. Historicky byly osudy našich předků zásadně určovány těsným sousedstvím Ruské říše na východě a Německé říše na západě. Před případnými nevítanými návštěvami z těchto dvou sousedních říší nás spíš pomyslně než skutečně „chránil“ jen věnec pohoří, lemující politické hranice. A občas se přes tato pohraniční horstva přivalila nepřátelská vojska našich silnějších sousedů.
Snad právě pro tuto opakovanou historickou zkušenost, vepsanou hluboko do českého podvědomí, hledí český člověk na všechno, co přichází zpoza pohraničních horských hřebenů, s nedůvěrou. Nedůvěřuje politickým celkům vyššího řádu, do kterých je čas od času naše země zvána, někdy i po dobrém. Obává se, že tyto celky vyššího řádu chtějí naši malou zemi uprostřed Evropy pozřít. Nebo aspoň zištně využívat. Český člověk se obává, že tyto celky vyššího řádu mají více méně vždycky nekalé úmysly, že to s námi nemyslí dobře, že chtějí vysávat naše omezené zdroje a vnucovat nám svoji agendu. Cítili jsme se tak vůči Rakouské monarchii, cítili jsme se tak vůči německé Třetí říši, cítili jsme se tak vůči Sovětskému svazu. A teď se tak, paradoxně, leckdy cítíme i vůči Evropské unii. Velmi nelibě neseme tak zvaný diktát Bruselu.
V typicky českém postoji vůči politickým celkům vyššího řádu je ale, zdá se, zvláštní dvojznačnost či vnitřní rozpor. Na jedné straně je tu očekávání, že se o nás postarají, že zajistí naše potřeby, že nám dají dotace na všechno, o co si řekneme. Na druhé straně je tu ale obvykle malá nebo dokonce nulová loajalita vůči těmto „dárcům dotací“, i tehdy, když dávají štědře a když výhody našeho „područí“ převažují nad nevýhodami. Je to pro nás „cizí vrchnost“. Ve vztahu k institucím Evropské unie je tento historicky podmíněný postoj problematický a mnozí pozorovatelé, pocházející z jiných evropských zemí, nad ním kroutí hlavou. Lidí, kteří chápou Evropu a Evropskou unii jako společný dům, na jehož utváření se aktivně podílíme, není v naší zemi mnoho. Bruselští úředníci jsou většinou vnímáni jako nová cizí vrchnost.
Ale možná by to šlo celé vzít úplně jinak. Možná by šlo místo stížností a pasi- vity využívat všech možností k aktivnímu utváření společného evropského domu. A možná by šlo chápat naši specifickou geografickou a politickou pozici nevelké země v srdci Evropy jako příležitost. Příležitost stát se místem prostředkování kulturní a obchodní výměny, ano, křižovatkou kultury a obchodu, plodným rozhraním mezi odlišnými tradicemi, které se vzájemně setkávají a v tomto setkávání se může rodit i cosi nového a jedinečného.
Milí čtenáři, přejeme vám pokojné jarní dny a inspirující čtenářské zážitky.
Za redakční radu
Pavel Hošek