K volbám chodím vždycky. Neúčast pro mě není řešením, a to i přes nespočet výhrad, které mám i ke stranám, o jejichž volbě uvažuji. Ve výsledku nelze volby sabotovat. Proběhnou bez ohledu na mou účast a následně se jejich výsledek promítne i do mého života.
Mladá sympatická dívka rozdává ve stanici metra volební materiály. „Děkuji, nechci,“ odmítám. Chápu, že je strany rozdávají, ale pro mě osobně představují zbytečné plýtvání papírem. Všechny relevantní informace pro moje rozhodování získávám z jiných zdrojů. Dívka se nenechá odbýt a milým naléhavým hlasem říká: „Aspoň přijďte k volbám.“ Zamyslím se nad sebou. Zřejmě jsem nasadila hodně odtažitý obličej a ona se mě snaží pozitivně motivovat. Spěchám na autobus, a proto dívce nevysvětluji moje nastavení.
Zpětně ale přemýšlím o tom, podle čeho se u voleb vlastně rozhodujeme.
Správná volba? Respekt k demokratickému uspořádání
Hlavní kritérium při rozhodování ve volbách představují hodnoty, ke kterým se daný politický subjekt hlásí. Na začátku 90. let jsme považovali za podezřelé vše, co se tvářilo levicově, protože to zavánělo komunismem. Kritérium pravicový versus levicový však dávno ztratilo význam. Nemá smysl se ani silně fixovat na nálepku „komunistický“, byť se Stačilo se svým proticírkevním programem snaží, abychom nezapomněli na komunistický dohled nad církvemi.
Klíčovým vodítkem pro volbu by měl být respekt k demokratickému uspořádání a institucím. Pokud některé strany přímo do svých programů zapisují návrhy na jejich omezování, například zákaz tzv. „politických neziskovek“, jde o zásah do základního sdružovacího práva. Takový přístup připomíná praktiky komunistického režimu a po listopadu 1989 jej znovu oživil Václav Klaus, když se vymezoval nejen proti neziskovým organizacím, ale obecně proti „nikým nevoleným subjektům“.
To vše souvisí s narativem o novodobé totalitě. Neomezená svoboda projevu, kterou slibuje např. SPD, není ničím jiným než svobodou jednoho správného názoru. V tom samém programu současně uvádí, že budou kontrolovat „jakýkoliv případný cizí vliv“, což přeloženo do češtiny neznamená nic jiného, než důsledná kontrola všeho, co se jim nelíbí. Daleko větší zárukou pro svobodu jsou naopak pravidla a zákony, které garantují vzájemné vyvážení jednotlivých svobod.
Co nás tedy motivuje? Podle nejnovějších průzkumů je hlavním důvodem volební účasti nespokojenost a touha po změně. Heslo „volte změnu“ je dokonce součástí kampaně SPD. Jenže ne každá změna nutně znamená posun k lepšímu – zvlášť když je poháněna hněvem nebo pomstou. A přestože současná vláda nenaplnila všechna očekávání, demokratické strany stále představují nejspolehlivější garanci stability a budoucí prosperity.
Zklamaní voliči volí podle peněženky a řídí se heslem, že demokracie je pouhou třešničkou na dortu, bez které by se mohli obejít. Pošilhávání po silné ruce ale nikdy dlouhodobě k větší prosperitě nevedlo. A i pokud autoritář přechodně slavil dílčí úspěchy, je vždy jen otázkou času, kdy se náklady na udržení jeho moci, tedy nutnost uplácet ty, kteří ho u moci udrží, projeví v ekonomických výsledcích. Stačí se podívat na výsledky maďarské ekonomiky.
Jak přesvědčit okolí o výhodách demokracie?
Nekritické fanouškovství v politických diskusích nepomáhá. Pokud máme ambici někoho přesvědčit o výhodách demokracie, nejlepší cestou je férovost. Přiznání, že i naši oblíbenci nejsou ideální, ale jejich základní směřování dává naději a vytváří prostor otevřený pro ostatní, nikoliv jen pro vyvolené.
V průzkumech se uvádí, že lidem na politické scéně chybí upřímnost, pravdomluvnost, slušnost a vzájemná úcta. Právě proto bychom měli odložit všechna pohrdavá a hanlivá označení pro ty, se kterými nesouhlasíme. A naopak být věcně kritičtí k těm, které volíme. Pokud chceme někoho přesvědčit o změně názoru, nejlépe to dokážeme tím, že nám věří. A nejvíce uvěřitelní jsou ti, kdo dokážou jednat férově. Než se donekonečna hádat, raději pátrejme po důvodech jednotlivých postojů.
Jako křesťané bychom měli vycházet i z naší zkušenosti naslouchání, lásky k bližnímu, z naší touhy po spravedlnosti a ze schopnosti soucítit. Pokud někdo tvrdí, že se mu nedaří dobře, není naším úkolem přesvědčovat ho, že všichni žijeme v blahobytu a máme se skvěle. Taky si to myslím, když se vracím z Afriky, ale není to argument, který by někoho přesvědčil. Namísto toho bychom se raději měli ptát, proč si to myslí, a hovořit s ním o jeho poměrech. První odpovědí nikdy nesmí být, že si za to může sám. Taková odpověď je tím posledním, co od nás potřebuje slyšet.
Papež Lev XIV. na nedávném setkání s francouzskými politickými představiteli povzbudil zúčastněné k řešení velkých sociálních otázek silou lásky ve jménu společného dobra. Účinné hledání tohoto dobra je pro nás křesťany velkou výzvou. Nedovolme proto politikům, aby se jen vymezovali, ale chtějme po nich, aby pracovali právě ve prospěch tohoto dobra – a požadujme od nich odpověď na to, jak chtějí přistupovat k řešení naléhavých problémů současnosti.
